Irák a francouzsko-německá Evropa: historické vazby od dob nacismu
„Britské jednotky okupovaly Bagdad včera časně ráno na konci brilantního 100 mílového pochodu podél Tigridu. S britskou armádou v Mezopotámii okupující Bagdad byl rozdrcen sen, který pan-germanisté snívali po více než 20 let.“
(The Times, Londýn, 12.březen 1917)
Zdálo by se nadsázkou říkat po 11. září 2001, že existovala přímá vazba mezi útoky na New York a Washington a krizí v Evropské unii — vazba mezi arabsko/muslimským expansionismem a novou „Německou Evropou“. Přesto tady jsou, jako u každé války, historické důvody pro určité národy a určité náboženské a národní skupiny sdílet nepřítele. Irácká krize byla vlastně historicky pokračující vazbou mezi Irákem a Německem, vazba, která se stává aktuální, když Německo přechází do imperialistického rozpoložení. Současná krize ukázala na takové vazby, zdaleka ne vymyšlené, ale strategické, ideologické a průmyslové.
Bylo by též málo věrohodné, že když se demokratické režimy v Británii a v USA připravují k odstranění fašistického diktátora v Iráku, potom „spojenec“ NATO, Německo, by odmítlo přijmout výzvu presidenta USA a německý ministr by srovnával presidenta Bushe k Hitlerovi a jiný ministr ho nazýval „diktátorem“. Francouzský president, jehož imperiální ideje pro novou Evropu se trochu liší od německých a který je osobně zavázán dodat jaderné vybavení Iráku, je pohrdavý k USA a napadá 10 východoevropských států za podporu britsko-americké politiky v Iráku.
Francouzsko-německé nepřátelství nevyvolá žádné překvapení u těch, kteří skutečně rozumí zápasu s německým imperialismem a evropským fašismem mezi roky 1939 a 1945. Mladý britský důstojník nedávno napsal o eskortování nacistického generála von Viettinghofa v dubnu 1945 bezprostředně po tom, kdy se vzdala německá vojska v centrálním středomoří. Generál řekl, že „Francouzsko německá smlouva začala platit bezprostředně po Dunkirku v roce 1940 a rozdělila Francii na 'okupovanou' a neokupovanou' zónu a že se Evropa stane jedním státem kontrolovaným Německem a Francií. Bez ohledu na vojenské výsledky jsou Francouzi našimi přáteli.“ Francouzsko-německý „kontinentální systém“ byl náležitě vytvořen a kolaborace francouzské policie a úředníků s nacisty byla rozšířená a důkladná. Francois Mitterand, který pomáhal budovat současný evropský superstát, získal nejvyšší ocenění kolaborantského vichistického režimu a další architekt EU Jacques Delors byl mladým členem francouzského ekvivalentu Hitlerova hnutí mládeže.
V roce 2003 se projevila další přesná paralela k fašistické Evropě. Belgie, která odmítla prodat munici Britům (spojencům NATO) v Prvé válce v zálivu, hrozila zastavením amerických vojenských dodávek, které šly přes antverpský přístav. A v deníku úředníka Britského ministerstva zahraničí Sira Alexandra Cadogana z května 1940 je možno najít, že belgický velvyslanec „protestoval proti britským jednotkám jdoucích přes Brusel“ - aby chránily Belgii před nacistickým útokem!
Irácký režim Saddama Husseina nebyl náboženským režimem, ale protináboženská sekulární socialistická a nacionalistická diktatura — jinými slovy fašistický, ve značném rozsahu podle stejných tradic jako Evropa 40. let. Baasistická filosofie sdílená Irákem a Sýrií byla odvozena od ve Francii vzdělaných arabských nadšenců pro německý národní socialismus. Historické a moderní vazby Iráku k Německému státu (1) jsou dokonce i důvěrnější než vazby Chiracovy Francie. (2)
Nedávné teroristické útoky na Spojené státy byly naplánovány v Německu a ti, kteří pokládají Izrael za svého nepřítele budou mít tendenci hledat sympatie k národům, které nejsou proslulé svou náklonností k židům. A skutečně byly v nedávných letech zjevně antisemitské pohledy vyjadřovány těmi blízkými kancléři Schroederovi. Ti, kteří vidí USA jako hrozbu, budou s větší pravděpodobností (vzhledem k antiamerickému řečnění německých ministrů) vidět Německou Evropu jako protiváhu nebo přinejmenším konkurenta proti této hrozbě (a nikdy nevidí v tomto světle Británii). V průběhu První světové války byly Německo a Ottomanská říše spojenci a němečtí agenti byli vysláni, aby „zapálili východ“ v naději na vytvoření takové vlny islámského protibritského myšlení, který by muslimy přivedl k revoluci. Ve 20. letech Němci stále prováděli výcvik velitelů jednotek, které byly založeny pro Irák.
Velká většina dodávek chemických továren v 80. letech pochází z Německa a podle důkazů od iráckých přeběhlíků (program BBC „Korespondent“ z 3. března 2001) se ukazuje, že Německo přispělo 80% zdrojů potřebných založení iráckého programu jaderných zbraní. Je též významné, že Německo podněcovalo a dokonce vyzbrojilo bosenské a albánské muslimy během války, která rozbila Jugoslávii v 90. letech. Ovšem bosenští a albánští muslimové byli naverbováni do německých divizí Waffen SS během Druhé světové války.
V této souvislosti je významnou věcí fez, pokrývka hlavy, která byla ve 40. letech součástí uniformy Handzaru (nacistických komand bosenských muslimů). Fez se obecně nosil v Ottomanské říši a symbolizoval jak muslimský fanatismus, tak ottomanskou moc, díky které bosenští muslimové ovládali pravoslavné křesťany a židy.Tito křesťané a židé byli, jak je známo, podle muslimského náboženského zákona lidem dhimmi, jejichž podřízený stav byl ustanoven zákonem. Ustanovením, že jednotky muslimských divizí nosí fez působí na islámský fanatismus a slibují návrat k Ottomanskému duchu. (Abychom ukázali, jak vážně Himmler a Hitler berou své spojenectví s islámskýni fanatiky, uveďme, že i na veliteli divizí Handzar Waffen SS se „vyžadovalo“, aby nosil fez.) Handzar byl vytvořen pro bosenské muslimy — to jméno bylo znovu použito v 90. letech v Bosně, když Němci inspirovaný rozpad Jugoslávie dosáhl svého vrcholu.
Podle německé dokumentace návštěvy Hitlera u Velkého Muftiho Jeruzaléma 30. listopadu 1941 Mufti řekl Vůdci, že Německá říše byla „obdivována celým arabským světem“. „Arabové byli přáteli Němců, protože mají společné nepřátele jako mají Němci, zejména Angličany, židy a komunisty“ . „Mufti vítá ujištění, že Německo uznává snahy o nezávislost a svobodu Arabů, stejně jako podporuje eliminaci Židovského národního domu.“(o tom zde.) a zde.
Hitler řekl Muftimu, že „Německo je rozhodnuto požádat (sic) jeden evropský národ po druhém, aby vyřešil svůj židovský problém v příslušné době a adresovat podobnou výzvu rovněž neevropským národům.“
Německo řeklo Muftimu, že „Německé armády dosáhnou v tomto zápase jižní stranu Kavkazu. Jakmile k tomu dojde, Vůdce sám za sebe dává Arabům slovo ujištění, že jejich hodina osvobození se blíží.“ Dnes se nová Říše natahuje do Polska, později do Bulharska Rumunska; kancléř Schroeder otevřeně a agresivně vyzývá k oponování politiky USA a Británie proti fašistickému vedení Iráku.
A dnes zákeřná taktika Německa a Francie — zemí, které poskytly Iráku více zařízení pro chemickou, biologickou a jadernou výrobu než kdo jiný — požaduje, aby se uprchlí iráčtí vědci, nemluvě o vědcích v Iráku, otevřeně vystavili smrti z rukou Saddama za to, že řekli mezinárodnímu tisku pravdu o zbrojním programu, na kterém pracovali. Je to obzvláště nepřijatelné, když Německá tajná služba zná až příliš dobře podstatu materiálů dodaných Iráku.
Friedbert Pflueger, zahraničně politický mluvčí hlavních opozičních Křesťanskodemokratických stran, nedávno obvinil rudo-zelenou vládu ze svévolného neinformování i důkazech BND (Německé výzvědné služby) o pokračující existenci zbraní hromadného ničení v Iráku. „Pokud věříme naší (zpravodajské) službě, a já jí věřím, potom víme, že v Iráku existují zbraně hromadného ničení“. V únoru 2001 sestavila BND zprávu a zpravodajský šéf August Hanning sdělil Spiegelu, že „od skončení inspekcí OSN (prosinec 1998) jsme zjistili pokrok ve vyzbrojovacích snahách Iráku,“ a dodal, že obnovení zničených zbrojních zařízení je „zčásti založeno na německých průmyslových standardech“. Seznam dodavatelů do Iráku obsahuje mnoho vedoucích německých firem, z nichž alespoň jedna je důvěrně propojená s kancléřem Gerhardem Schroederem.
Tak jak francouzsko německá Evropa (pod maskou Evropské unie) konsoliduje svou moc nad jinými národy — včetně ústavně vykastrované Británie (jejíž premiér dovolil francouzské společnosti dodat životně důležitou výzbroj britské armádě a flotile) — začala být německá a francouzská vláda agresivnější a arogantnější. Expanze do Evropské unie na východ bylo naplněním německého historického určení, které bylo tak nepříjemně zmařeno v rocích 1918 a 1945. Pro Francii a její Napoleonovy obdivovatele expanze na východ prověřilo vizionářskou podstatu tohoto „velkého vůdce Evropy“, který byl tak nešťastně zastaven ve své imperiální dráze Wellingtonem!
Ale arogance franko-německé politické třídy nikdy netušila, že východní žadatelé o členství v Evropské unii by mohli být něčím jiným, než patolízaly a slepými následovníky franko-německého projektu. Ale Irácká záležitost ukázala jednak na agresivní podstatu imperialistického evropského superstátu, jednak na skutečnost, že tyto národy, které právě unikly z diktatury Sovětského svazu, nebudou — nehledě na jejich vstup v roce 2004 — tolerovat podobný útisk z Evropské unie.
Ti, kteří zapomněli na historii, jsou si ji odmítají připomenout. Tragedií Británie je, že naši politici nikdy nekladli historii na první místo. Naštěstí Bushova administrativa se rychle učí a skutečná podstata jejich tzv. „spojenců“ v kontinentální Evropě nebyla nikdy zřejmější.
(1) Německo:
[a]
Přímý obchod mezi Německem a Irákem v rozsahu 350 milionů dolarů ročně, další miliarda je prý prodávána prostřednictvím jiných zemí.
[b]
Saddam Hussein přikázal domácímu obchodníkům preferovat německé společnosti jako odměnu za německé „pevné pozitivní stanovisko při odmítání provedení vojenského útoku na Irák“.
[c]
Během 35. výročního bagdádského mezinárodního veletrhu v listopadu 2002 německé společnosti podepsalu kontrakty za 80 milionů dolarů za 5000 aut a náhradní díly.
(2) Francie:
[a]
Celková francouzská obchod v rámci programu nafta-za-potraviny je třetí nejvyšší, celkem 3,1 miliard dolarů od roku 1996 podle OSN
[b]
V roce 2001 se stala Francie největším iráckým obchodním partnerem. Zhruba 60 francouzských společností dosáhlo částky 1,5 miliard dolarů ročně v obchodu s Bagdádem v rámci programu nafta-za-potraviny.
[c]
V letech 1981 až 2001, podle Stockholmského ústavu pro mírový výzkum (SIPRI) byla Francie odpovědná za 13 procent iráckého dovozu zbraní.
Rodney Atkinson
z knihy Rodí se fašistická Evropa. Útisk a obrození demokratických národů
Newcastle upon Tyne, 2001