Kdo je vítězem schůzky s Putinem? Eurointegrátoři!
Dlouho před schůzkou představitelů zemí EU s ruským prezidentem Putinem byla média zaplavena zvěstmi o rizicích nejednotného postupu Evropanů vůči Rusku. Čtenáři a posluchači mohli nabýt dojmu, že jde vážně o hodně – jednat se přeci má o spolupráci v energetice. EU je přitom na dodávkách ruského plynu a ropy do značné míry závislá. Moskva naznačila, že pro ni EU není jediným odbytištěm a může své dodávky přesměrovat třeba do Číny. Všechny trumfy jako by měl v ruce Putin. Má Evropská unie vůbec nějakou šanci? Jistě, ale jen když bude “mluvit jedním jazykem,” sděluje se nám.
Proč Brusel nahrával
Putinovi
Jak to, že nejvyšší místa v Bruselu ještě nahrávala ruské straně veřejně pronášenými obavami z unijní nejednotnosti? Jak to, že se tyto obavy nevyjádřily jen na uzavřených jednáních expertů, kteří neformální schůzku připravili? Jsou členové Evropské komise až tak naivní, že si netaktičnost svého jednání neuvědomili? To není moc pravděpodobné.
Kdo tedy, kromě Rusů, z této mediální energetické bouře profitoval? Zastánci maximální unifikace, stále silnější integrace EU. V obavě z mocného ruského protivníka se mnoho lidí instinktivně otáčí po nástroji k jednotnější unii – totiž k euroústavě. Taktika eurointegrátorů je správná a osvědčená – sjednocení se nejlépe dosahuje vymezením se ne pro něco, ale proti něčemu. Vnější nebezpečí – byť jen ekonomické - semkne i jinak rozhádané členy společenství.
V jednotě je síla,
ale v dobrovolné
To však nic nemění na skutečnosti, že jednotný postup Evropy (nikoli jen EU) vůči Rusku se v takto strategických otázkách jeví jako žádoucí. Kdyby se Evropané nedokázali dohodnout na společném postupu, máme proto volat po euroústavě? Rozhodně ne. Je to nelogické - jestliže jde o společný zájem, proč by Evropané neměli mluvit jedním hlasem? Protože si navzájem nedůvěřují? A takoví by měli být svázáni společnou ústavou? To snad ne...?
Jinými slovy, buď jde o zájem všech zemí EU, a pak by se měly evropské státy dohodnout i bez euroústavy. Nebo je v celé věci nějaký nám neznámý faktor, který způsobuje, že o společný zájem nejde (a v demokratické politice nerozhodují tolik fakta, jako mínění voličů a jejich volených zástupců). V takovém případě je navýsost demokratické, aby každý stát hájil zájmy vlastní (a tedy zájmy svých voličů).
Pýcha rozumu, stavící některé mocné do pozice nadlidí, kteří lépe vědí, co je pro lidi (potažmo jednotlivé státy) dobré, může být krátkodobě efektivní – to když se mocní nemýlí. Tak mohly být i v komunismu přijaty dílčí úspěšné projekty. Demokracie a republikánství jsou však o něčem zcela jiném. A zkušenost účí, že snad i navzdory logice je právě pluralitní demokracie dlouhodobě efektivnější než jiný způsob správy státu nebo Evropy.
Jiří Zahrádka
zástupce šéfredaktora www.Euportal.cz