Německá kulturní genocida Lužických Srbů
Evropa menšin. Klasický pojem, omílaný asi už tisíckrát politiky Evropské unie. Iluze ráje, ve kterém se na všechny menšiny bude stále myslet, a protože v Evropě budou menšinou všichni, bude se myslet na všechny. No, bylo by to hezké, kdyby to byla pravda. Ale není. Podívejme se schválně, jak je to s postavení jedné tradiční menšiny v největším státě EU.
Mluvím samozřejmě o Lužických Srbech, slovanském národě, jehož posledních padesát tisíc příslušníků žije dnes převážně ve spolkových zemí Sasku a Braniborsku. Po staletí jsou vystaveni německé expanzi, přesto se jim podařilo udržet si vlastní jazyk, kulturu zvyky i literaturu. A velmi kvalitní, jak jsem měl možnost se na vlastní oči přesvědčit.
Asi vás svým tvrzením překvapím, ale ona ta německá expanze stále trvá. V minulosti vypadala například tak, že když žák ve škole promluvil při výuce lužickou srbštinou, dostal poznámku a měl za úkol stokrát napsat: „Nesmím mluvit srbsky!“. Dávat něco podobného do osnov si dnes už vláda v Sasku netroufá, a tak přišla s jinou taktikou. Začala školy s výukou v srbském jazyce rovnou rušit. Tak třeba v červnu 2003 se ředitel školy v Chrostiecich dozvěděl z faxu ministerstva kultury, že v srpnu už nemá pouštět děti do školy. Jindy si saská vláda počínala ještě neomaleněji. Když se škola vzepřela nařízení zrušit srbskou třídu, ministerský úředník prostě přijel, děti ze třídy vyhodil a zamkl dveře... Zabraňovat vychovávání nové generace v rodném jazyce- tradiční technika kulturní genocidy.
Německé soukromé subjekty si často počínají podobně. Tak třeba civilní zaměstnanci v klášteře Marijina Hvězda v Pančicích se od vedení jednoho krásného dne dozvěděli, že za používání srbských slov budou pokutováni. Důvod: „tolerance(!) k německým kolegům“. Pan opat má zajímavý smysl pro toleranci.
Nejjednodušší způsob, jak házet srbským institucím klacky pod nohy, je omezit jejich financování. Od roku 1990 se výše í dotací na srbskou kulturu postupně snížila o 25%. Srbové jsou daňoví poplatníci jako všichni ostatní, proč tedy přicházejí zkrátka? Jiných menšin si německá vláda hledí mnohem více. Být Kurd, Turek nebo Róm, to je "jiné kafe". Slované ale v dnešním multikulturním světě tak nějak nejsou v kurzu.
Srbové se samozřejmě brání. Jenže jsou v menšině, a spolkovou i zemské vlády tedy moc netlačí. V současné době se situace ještě zhoršila, v Sasku a Braniborsku se totiž do sněmu dostala neonacistická NPD. Lužickosrbské obavy z německého neonacismu vyjádřila i jejich demonstrace proti této straně.
Náš stát by Srbům možná mohl pomoci. Existuje jistá právnická možnost. Srbská Lužice byla až do roku 1635 panstvím českých králů. Tehdy byla sice odstoupena Sasku, ale nejvyšší svrchovanost zůstala České koruně. Až roku 1815 František I. definitivně uznal odtržení Lužice a vzdal se suverenity nad ní (Dolní Lužice tenkrát navíc přešla k Prusku, proto je dnes Braniborská). Vymínil si ovšem, že pokud skončí saská nebo pruská dynastie, tak se Lužice k zemím Koruny české vrátí.
No a co se nestalo? Roku 1918 byla v obou zemích vyhlášena republika. Dá se to počítat jako vymření rodu? Republika rozhodně nemůže převzít práva dynastie, pokud ta byla vázána výlučně na ni. Jak by si s tím poradili advokáti u mezinárodního soudu. Jistě by se pěkně zapotili. Tak ať si Němci mnoho nevyskakují!