Euro: chtít či nechtít
Není nad čím váhat, euro „chceme“, ať chceme či nechceme. S názorem politiků nehýbají ekonomické argumenty, ani průzkumy veřejného mínění, jež ukazují, že vůle přijmou euro rychle slábne. Jedinou cestou bude přinutit. Vítejte ve světě bezohledné arogance moci.
Co vlastně přijetí eura znamená? Prostřednictvím regulace kupní síly peněžních prostředků vstoupil stát do každodenního života jedinců již dávno (Neboť je jedním z klíčových pilířů úřední moci.). Ustavené nevolené týmy bez explicitní zodpovědnosti analyzují, hodnotí, rozhodují a hrají hru v střelbu na arbitrárně zvolený terč. Než ale daná instituce pomyslně napřáhne tětivu, zamíří, vystřelí a než šíp stačí doletět do určené vzdálenosti určeným směrem, může přijít vítr a vychýlit šíp daleko mimo cíl. Předmětem hry je tzv. měnová politika vykonávaná v prostředí silné nejistoty budoucího vývoje, terč se proto daří trefovat řekněme se střídavými úspěchy.
Zatímco na národní úrovni šlo alespoň vysledovat snahu regulátora zohledňovat při „střelbě“ situaci a ekonomické podmínky dané konkrétní ekonomiky, na nadnárodní úrovni tomu již tak nebude. Příslušná ekonomika bude hozena do pytle „ekonomiky eurozóny.“ Co pak společná měnová politika přinese? Pověřený úřad zvaný „Evropská centrální banka“ bude hledat jakýsi společný terč. Nebude zohledňovat situaci v jednotlivých částech, může třeba nařídit – obrazně řečeno - letní obleček do silné bouře, tedy např. nízké úroky do inflační bouře nekrytých peněz zuřící v některé části eurozóny. Kam tedy bude ECB mířit? (Přestože by se šlo samozřejmě zamýšlet a diskutovat, proč měnovou politiku vůbec vykonávat.)
V pozadí stojí mj. bolest mnoha „moderních“ ekonomů a politiků, kterou je myšlení agregátech, nezohledňování vnitřní struktury, zde tzv. eurozóny. Provázání rozhodnutí o měnových podmínkách na území české ekonomiky s jedinečnými podmínkami a riziky v mnoha jiných zemích (Ve skutečnosti s podmínkami v těch zemích, jež na rozhodování centrální banky Evropy mají nejsilnější vliv.)nás přirozeně přivádí k zásadnímu problému. Důsledky jednotné evropské měny a měnové politiky mohou být totiž pro ekonomiky různých struktur, úrovně i charakteristik devastující. Silných argumentů proti této recyklaci myšlenky z 1. poloviny 20. století je dost.
Jenže bez ohledu na agumenty či přání jednotlivců politici přinutí občany na „svém“ území užívat prostředek směny, který si jedinci svobodně nezvolili, jehož vznik nevycházel z jejich potřeb a přání. Centrální úřad totiž ani nemůže mít přehled o potřebách účastníků tržních vztahů, a centrálně naprogramovat tak rozsáhlou změnu bez velkých ekonomických nákladů a škod jednoduše nelze. Je tedy vhodné si připomenout omýlaný fakt – přijetí eura je politické rozhodnutí. Změna užívaného prostředku směny by však měla vycházet ze signálů trhů, nikoli z nařízení úřadů.
A co říkají na euro jeho donucení uživatelé? Studie KPMG v roce 2004 prozradila, že nejvyšší spokojenost s přijetím eura panuje ve Španělsku, kde jej jako přínos hodnotí 50 %(!) respondentů. Na protipólu stálo Holandsko, kde nespokojenců s přijetím jednotné měny bylo 73 %. Průměr za všechny země? 54 % dotazovaných uvedlo, že zavedení jednotné měny nebylo přínosem, 8 % změnu nezaregistrovalo, 6 % nemělo vyhraněný názor a jen 32 % v euru přínos vidělo. Při takto rezervovaném postoji k euru není ekonomického důvodu nedat občanům na výběr jakou měnu chtějí používat.
Postoj Čechů (tedy budoucích uživatelů eura) může pomoci odhalit časová řada výsledků průzkumů prováděných CVVM v posledních letech, jež ukazuje, že mezi léty 2001 a 2006 si lidé více ujasnili svůj postoj k euru a v otázce „zda přijmou euro“ ubylo nerozhodnutých občanů z 25 na 12 %. Počet zastánců za stejné časové období klesl o 7 %, počet odpůrců se téměř zdvojnásobil. Celkově mají zastánci přijetí oproti odpůrcům náskok o 2 %. Ovšem zatímco podíl odpůrců rychle narůstá (z 23 na 43 % za posledních pět let), zastánců mírně ubývá (z 52 na 45 %, také za pět let).
Stejný průzkum nabízí ještě podrobnější pohled, a to na pevně rozhodnuté občany. Se zavedením eura rozhodně nesouhlasí 21 % občanů, se zavedením rozhodně souhlasí 16 %. 51 % občanů se spíše kloní na jednu či druhou stranu. A ještě jednu významnou charakteristiku v souvislosti s eurozónou, 60 % občanů nevěří, že rozhodnutí úřadů EU budou v souladu se zájmy ČR (viz. Výše), 32 % tomu věří a zbytek neví. Postoj občanů k EU a euru se zdá být stále více rezervovaný, až pesimistický.( Integrální součástí eurozóny je Pakt stability a růstu, o němž vůbec nevědělo či jen slyšelo o jeho existenci 81 % občanů dotazovaných v průzkumu
samotné evropské byrokracie.)
.
Proč všechna ta čísla? Mají ukázat, jak závažná je skutečnost, že podstatná debata o vhodnosti jednotné měny schází, diskuse se omezuje pouze na otázku „kdy“ a nikoli „zda přijmout euro“. Rozšiřování eurozóny jen dokládá odtažení politiky od skutečných potřeb občanů, jejichž závislost na dalším z monstrúřadů EU zesílí. Politici tedy neodolali možnosti přinutit občany splnit politický sen – jednou měnou regulovat co největší prostor. Konkurence měn, byť centrálně regulovaných.bude opět o něco více rozprášena, a v neposlední řadě mohou být propagované výhody eura prostě převalcovány důsledky rizik, jež naopak z jednotné měny a měnové politiky plynou.
www.libinst.cz