Regulace? Regulace!
Historie evropské zemědělské politiky je příběhem regulací, problémů vyvolaných regulací a stálé snahy napravit je regulací jinou. Výsledkem je natolik komplikovaný legislativní a dotační systém (ač za 50 let asi třikrát reformovaný), že na říjnové Radě její finský předseda prohlásil zhruba to, že ten, kdo tvrdí, že mu beze zbytku rozumí, buďto lže, nebo má hypertrofované sebevědomí.
Komisařka Boelová by však zřejmě ráda byla dalším reformátorem. Má poměrně radikální návrhy: zjednodušit dosavadní systém tržních řádů, vnést jasno do toho, kdo v EU dostává štědré dotace, a snad i zrušit výrobní kvóty na zemědělské komodity. Kvóty jsou právě pozůstatek snah "zalátat" v osmdesátých letech skrze výrobní omezení problémy, jaké přinesla předchozí podpora intenzívní produkce ve stylu "po nás potopa". Evropa nejen dohnala, ale často i předehnala ty, kterým se chtěla po válce vyrovnat v potravinové soběstačnosti (hlavně USA). Problémy (nadprodukce, subvencovaný vývoz, nadměrné výdaje, ekologické či veterinární katastrofy) se projevovaly ještě léta po zavedení první kvóty na mléko.
Dnes regulace zemědělství v EU nekončí, řídí se jen stále více jinou logikou. Dotace už nejsou tolik svázány s produkcí a od roku 2009 má i u nás platit systém, v němž je nárok na přímé platby podmíněn hlavně plněním ekologických a veterinárních nařízení. Některá jsou rozumná (nitrátová směrnice chránící půdu před nebezpečnými hnojivy), jiná absurdnější (ušní známky či nařízení na ochranu chřástalů a mlynaříků).
Fakt, že současně se změnami, stále platí kvótní systém, který pokutuje třeba české či polské výrobce za překročení limitů na mléko pro další zpracování, je poněkud nemravný.
Otázka ale je, zda se Boelové něco z možných změn podaří prosadit.
Reflex, 42/2006