Chceme opravdu nedemokratickou a imperiální Evropu ?
Odmítnutí tzv.Ústavní smlouvy, onen podivný hybrid mezi ústavou jednotného státu a mezinárodní smlouvou, ve francouzském a holandském referendu, i občasné stydlivé pokusy nějakou unijní chartu obnovit odhalují spory, které provázejí Evropskou unii od samého počátku. Byl to na jedné straně prastarý ideál jednotného evropského státu, který jako historický stín visí nad naším kontinentem od zániku Římského impéria, a na straně druhé, pragmatický ideál ekonomické spolupráce svobodných, demokratických států Evropy. Oba tyto záměry se neustále prolínají a jsou patrné ve všech smlouvách a postulátech unie a to již od Římské smlouvy (1957), kde se píše o nutnosti stále užší spolupráce a to nejen na poli hospodářském. Otcové zakladatelé byli bez výjimky federalisty, potřebovali však nutně podporu průmyslu, pro který byla představa velkého trhu velmi lákavá a svůj politický ideál chápali pragmaticky jako postupnou erozi suverenity národních států, již shodně považovali za příčinu strašlivého rozvratu Evropy během 2.třicetileté války (1914-1945). Je zajímavé, že se podobné snahy objevily už po l.třicetileté válce (1618-1648) při jednáních, která vyústila v poválečné uspořádání Vestfálského míru. Je třeba s Masarykem dodat, že příčinou oné katastrofy bylo pruské, antidemokratické, imperiální Německo a nejen nacionalismus. Nacionalismus většinou požírá a potlačuje menšiny, imperialismus likviduje celé státy a národy ! (Thatcherová)
Přeme-li se dnes opět o smysl Evropy dostaneme se snad trochu kupředu ohlédnutím zpět. Historia magistra vitae! Jak je možné, že v civilizačním okruhu Západu (Occident) se nikdy nikomu nepodařilo vytvořit evropské impérium a snaživců přitom nebylo málo ? (Charlemagne, Austria, Napoleon a další). Jedni si to vysvětlují zeměpisnými podmínkami hornatého kontinentu (vždyť ani Řím se daleko za Alpy nedostal), jiní vidí hlavní příčinu v historicky nevídaném jevu nezávislosti katolické církve, v dualismu moci světské a duchovní (Augustin), v decentralizaci středověké moci (šlechta a král), v Reformaci a Osvícenství, individualismu a liberalismu.
Tak či onak svoboda a omezení státní moci a pozdější představa lidských a občanských práv (čili svobod ) se stala ústřední politickou myšlenkou Evropanů a ani nacionální či socialistický kolektivismus ji nakonec neporazil. Jak je tedy v takovém prostředí vůbec možné, že vznikla myšlenka Spojených států evropských (Churchill l945) neboli budování impéria? Vždyť „všechna impéria jsou výsledkem nerovnosti, čili převahy jedněch nad druhými, která se skrývá za maskou společenství“ (Drayton) nebo civilizace, dodávám já. A právě v západní, rozvrácené Evropě, odříznuté od Evropy střední a východní, ohrožené Sovětským impériem a závislé na druhém hegemonu, tedy Spojených státech, jehož podpora mohla být dočasná, se náhle myšlenka jednotného státu (často zaměňovaná s Evropou) stala nosná, ovšem jen částečně. Jak však nato, když pouhé evropanství ještě není politickým národem a bez politického národa nemohou fungovat demokratické instituce? A jak vytvořit impérium, jestliže taková snaha v sobě vždy skrývá nerovnost a násilí ? Věděl o tom něco romantik Manzoni, když zahajoval otevření italského parlamentu (1861): „stát bychom měli, ještě nám zbývá vytvořit Italy.“ Jenže ti, na rozdíl od nás, alespoň mluvili stejným jazykem, o kterém se romantici domnívali, že je podstatou národní a politické sounáležitosti. Protože takový evropský státní nacionalismus nebyl možný, našlo se řešení těchto dvou rozporů ve vytváření společných nadnárodních institucí a v pomoci chudým státům (zemědělská a regionální politika) . Budování Evropského hospodářského společenství (1957) mělo zpočátku ohromný úspěch, hospodářský růst byl v šedesátých a sedmdesátých letech podstatně vyšší než ve zbytku západní Evropy a zavedením daně z přidané hodnoty (1967) byly získány značné prostředky na pomoc chudým kandidátům. Není divu, že se jen hrnuli. Ekonomické vyrovnání mělo překonat základní rozpor nerovnosti tradičního impéria a navíc všechny státy vstoupily do Unie dobrovolně. Budováním společných institucí se pak měla vyřešit absence politického národa. A právě zde je zřejmě jádro dnešních problémů. Vznikla sice politicky silná eurobyrokracie, včetně Evropského parlamentu, který sice tři základní politické proudy (socialistický, liberální a konzervativní) v jistém vágním smyslu reprezentuje bez ohledu na národnost, avšak skutečnou legitimitu nadnárodní parlament postrádá, protože pouze zrcadlí specificky domácí situaci jednotlivých zemí v době voleb, nemluvě o faktu, že občané Unie jako celku nevolí novou vládu (Komisi), a kdyby ji nakrásně i přímo jednou volili vznikala by náhodně, protože nelze vést celoevropskou volební kampaň . Výsledkem utopického projektu je nahodilost a ne projev politické vůle. Nepatrná účast voličů v Eurovolbách také svědčí o tom, že se občané identifikují se svým a nikoli evropským státem.
A tak se vlastně zvolení poslanci stávají pouze formálními úředníky Unie. To oni jsou vlastně jakýmisi placenými eurooptimisty, podobně jako jejich kolegové v Bruselu a ti, kteří pro ně pracují doma. Nemohou nahradit politický národ. Evropa jako celek se nemůže nikdy naštvat a odvolit Evropskou komisi. Ta je výsledkem mezivládních ujednání. Mezi občanem a Bruselem stojí tudíž jeho vlády, které většinou také zastupují zájmy Unie, mají na tom totiž svůj osobní zájem. Jaký, to ponechám na imaginaci laskavého čtenáře! Tohle je podstata demokratického deficitu a to bez ohledu na pravomoci parlamentu. Demokracie není jen vláda většiny, je to souhlas menšiny s dočasnou vládou většiny a ne diktát. Problém je v tom, zdali tato nová třída nepáchá na občanech evropských států ono násilí skryté zřejmě v každé imperiální politice. Proto musí být všechno sjednocováno a regulováno, od měr a vah až do těch párátek a kondomů, desetitisíce stran předpisů a nařízení, dotací a problematických projektů. Společnému svobodnému trhu by přece měly stačit minimální technické standarty a přísná antimonopolní a makroekonomická politika. Byrokracie však musí vykazovat činnost. Představme si, že bychom odpovědnost domácí volené vlády přenesli na nevolenou a neodvolatelnou byrokracii a pochopíme podstatu problému.
Mnohokrát bylo již řečeno, že génius Evropy spočíval v různorodosti a konkurenci malých států. V roce 1500 jich bylo téměř pět set. To ona způsobila neuvěřitelný rozvoj vědy, umění a filosofie, včetně té politické. Číňané například už dávno před námi vynalezli papír, knihtisk a střelný prach. Bylo jim to úplně k ničemu, protože imperiální úředníci určili a přesně vymezili k čemu se smí používat. Jedním z velkých evropských objevů byl i objev svobodného trhu, o kterém kdysi francouzský premiér Balladur prohlásil: „ Trh ? To je zákon džungle, zákon přírody. A civilizace ? To je boj s přírodou!“
Co k tomu dodat ? Dnes, kdy leží francouzský model dirigismu i německý sociální stát blahobytu v troskách a přitom brzdí další liberalizaci vnitřního trhu a byrokraté (a nejen ti z Bruselu) vymýšlí nová a další lejstra, údajně proto,abychom získali novou identitu, dnes, kdy už dávno (všichni) ? víme, že pouze nízké daně, nízká byrokracie a další deregulace pomohou Evropě a jejím nezaměstnaným na nohy, se musíme znovu ptát, k čemu je impérium a zda-li se nespokojit s Evropou jako „ pouhým“ společenstvím svobodných, demokratických států.
Historicky vzato a z nadhledu šedesáti let bychom mohli říci : Evropská unie je dítě studené války a vznikala z pocitu ohrožení, stejně jako staré Rakousko ze strachu před Turky. Těžko bude hledat náhradní identitu po pádu železné opony. Rozšíření o další a chudší země ukázalo, že už dávno nemůže být solidární, když chybí peníze na zemědělskou i regionální pomoc a naši lacinější pracovní sílu považuje za „dumping“, což je naprostý nesmysl.Nejde přece o výprodej, cena práce u nás je výsledkem tržního mechanismu. Nehledě nato, že je dnes zemědělská a regionální politika škodlivá a vůbec by už neměla existovat. Jediné co Unie ještě nabízí je společný trh, ten by však měl být i bez ní, vždyť ho už pomalu nabízí celý svět. A co náhradní ideologie lidských práv ?Tady jde spíš o to jak se má občan bránit proti zavádění nesmyslných předpisů, když jím zvolený politik krčí rameny a tvrdí, že za vše může Brusel. Stará teorie říká, že každé impérium má svůj počátek a vzestup,zenit a pád. Od Maastrichtské smlouvy (1992) se zdá, že kritiků Unie silně přibývá. Hybrid sociálního státu a svobodného trhu nikomu nevoní. Jedněm není dost sociální, druhým dost liberální. A impérium ? Historie zná jen jeden typ, ve kterém je obsažen princip jeho zániku : jeho jméno je expanze.
Je velkým paradoxem, že to jsou právě Francouzi, kteří ze špatně ukrývaného imperiálního komplexu, potřebovali náhradní roli, dnes instinktivně cítí, že rozšířená unie už nebude tím poválečným hřištěm, kde oni určují pravidla civilizace proti přírodě a bohatí Němci to ze špatného svědomí budou financovat. Vstupem nových členů se francouzská hegemonie rozpadla a Němci už dávno bohatí nejsou. Střední Evropa chce zbohatnout a dříve nebo později pochopí, že budování sociálního státu vede k stagnaci a chudobě. Velký komisař Jacques Delors tohle velmi dobře věděl, když chtěl nejprve vytvořit jednotný stát dvanáctky. Buďme vděčni. Krach evropské ústavy otvírá cesta zpátky k normální, tedy neimperiální, evropské hospodářské i politické spolupráci.