Turecko v EU? Nezapomíná se na něco?
Evropská komise vydala minulý týden hodnotící zprávu, ve které posuzuje dosavadní tureckou úspěšnost při plnění přístupových kritérií. A zpráva to nebyla nikterak kladná. Již pracovní verze vyčítala Turecku nejen nedůslednost při dodržování základních lidských práv, ale také například nesplněný slib otevřít své přístavy a letiště kyperským lodím a letadlům. Nebudu zde nyní rozebírat možné zápory a klady vstupu Turecka do EU, neboť se mi zdá, že se diskuse na toto téma stočila poslední dobou jinam a lhostejně se přechází přinejmenším dva podstatné problémy.
Tím prvním je snaha o maximální demokratizaci Turecka v evropském liberálně-demokratickém duchu za současné víry, že se tak zamezí postupné radikalizaci tamějších islamistů. Opak je pravdou.
Druhým problémem je, že hluboká a fundovaná diskuse na téma přijetí či nepřijetí Turecka do EU může být sice podnětná, ale to nejdůležitější bude stejně záviset buď na tureckém parlamentu či na (i když je to málo pravděpodobné) tamějším referendu. Předhánění se evropských politiků v tom, kdo Turkům více ustoupí, nebo kdo ukáže výhružněji vztyčený prst, padá ve chvíli, kdy vyjde najevo, že Turecko ve skutečnosti do EU třeba vůbec nechce.
Do třetice zmiňme to, že otázka vstupu Turecka je poněkud bezpředmětná, pokud EU tápe v bahně hledání sebe sama. Je totiž rozdíl přijmout Turecko za člena jasně federálně vyprofilované nadnárodní organizace (se všemi důsledky, které by s tím byly spojeny) či jako člena volného společenství (s tím již Turecko zkušenosti má, je například členem Severoatlantické aliance).
Držet islamisty na uzdě
Naříká někdo nad nedostatkem demokracie v Turecku? Zní to překvapivě, ale měl by tento fakt spíše vítat. Demokracie, jak ji známe na Západě, nemůže a nebude na Blízkém východě nikdy fungovat. Dnes a denně se o tom můžeme přesvědčit třeba na příkladě Iráku. Dva světy, Západ a Východ (resp. Blízký východ) jsou kulturně, sociálně i mentálně a politicky natolik odlišné, že demokracie ve smyslu "jeden člověk - jeden hlas" a idea rovných politických práv pro všechny je zde nereálnou utopií.
V praxi by totiž taková politika vedla (a vede) jen k posilování moci islámských extremistů. Ulice islámského světa bude mít extrémní sklony stále a liberální demokracie tyto tendence spíše jen posílí a v nejhorším případě vynese do čela státu. Pochopil to Kemal Atatürk, nechtějí to však pochopit současné evropské politické elity. Případný vstup Turecka do EU (v její dnešní podobě, kdy spěje k vytvoření federálního "nadstátu") by tak pozice islamistů jasně posílil, neboť vojenská diktatura, která dnes de facto řídí celý turecký stát a drží (zatím) islámské radikály přísně na uzdě, by zde totiž z hlediska práva EU nebyla možná.
Opravdu k nám chtějí?
V poslední době navíc vychází najevo, že podpora vstupu do EU ze strany Turků neustále klesá. Jako hlavní důvod se uvádí rozčarování nad neustálou kritkou ze strany unijních institucí, upozorňování na neplnění kriterií a konečně také to, že drtivá většina Evropanů o Turky v EU nestojí.
Často také překvapují výroky představitelů například Evropské komise o tom, jak je nutné, aby Turecko do EU vstoupilo a že se bez něj Evropa neobejde. Copak ale státy do EU nevstupují (alespoň částečně) dobrovolně? Někdy se zdá, jakoby spíše než Turkům samotným, záleželo na vstupu Turecka některým evropským úředníkům a politikům.
Konečně, bavíme-li se o tom, zda Turecko do Evropy patří či ne, je na místě elementární otázka. Jaká EU vlastně chce být?
Záleží totiž na její podobě. Byla-li by EU jen volným ekonomickým sdružením suverénních států, se vstupem Turecka by se dalo souhlasit. Je-li však EU řízena z jednoho mocenského centra na úkor suverenit jednotlivých národních států, má-li se z Evropy stát superstát, byly by dopady vstupu Turecka v souvislosti se společnou sociální, zahraniční, daňovou a jinou politikou pro Evropu příliš drastické. Až katastrofální.
vyšlo 15.11.2006 na Aktuálne.cz .
Ondřej Šlechta