Nezapomínejme na 28. října!
Už máte zazimovanou chalupu? Všechna jablka očesaná a uložená v bedýnkách? A co mrkev a petržel, vykopána? Pokud ne, tak máte možnost všechny tyto důležité podzimní rituály dohnat. Je tady totiž 28. říjen – Státní svátek. Akorát, k čertu, vyšel zrovna na sobotu, takže žádný volný den navíc. A cože je to vlastně za svátek? No to je jedno, hlavně že bude ta mrkev a petržel pod střechou, to víte první mrazíky jsou za dveřmi, takže není času nazbyt.
Myslíte, že jsem daleko od reality, když jsem takto popsal den, který máme za sebou? „Den vzniku samostatného československého státu“, tak se to oficiálně jmenuje. Ne, troufám si tvrdit, že ne. Ten podzimní den, kdy vznikl tolik chtěný, vysněný a vytoužený československý stát je dnes volnem, dnem, kdy se gruntuje a zimuje chalupa a v lepším případě kupují chryzantémy na hřbitov. Co jsme to za národ, když neznáme svou historii? Co jsme to za stát, když je historie vrcholnými politiky relativizována a překrucována? Jak můžeme přežít současnost a budoucnost, když nedokážeme ctít minulost?
,br> Není to nějaké hysterické hulákání. Je to jenom strohé konstatování faktu. Faktu, který si málokdo z nás dokáže přiznat a postavit se k němu čelem. V dnešním zrychleném, virtuálním a nadlidském světě přece není čas otáčet se. Je čas jenom na to, aby nám kdesi na kraji světa neunikl dolar, v bruselských fondech euro a v české pokladně koruna. O to nám jde, o dnešek, nemyslíme na zítřek. A už vůbec nemyslíme na včerejšek, chraň Bůh! Vždyť přece nic není staršího než včerejší noviny, tak to říkáme, ne?
Nechci však globálně tvrdit, že dnešní společnost a je primárně špatná, neuctivá a morálně zkažená. To jistě ne. Nemyslím si, že dnešní honění za každou mincí, bankovkou a šekem je primárně špatné. Z něčeho nepochybně žít musíme. Rodinu neuživíme ideály, názory a sněním, to samozřejmě chápu. A troufám si tvrdit, že já jsem ten poslední, který by jakýmkoliv způsobem kritizoval kapitalistické prostředí spučasného světa. Nepatřím mezi ty, kteří se domnívají, že naše civilizace je zlořádem dnešního světa.
Jenom chci upozornit, že stát, který nedokáže stavět na své minulosti, zřejmě nemá šanci na uspokojující vývoj a radost budoucí generace. Ztrácíme své přirozené hodnoty, nedokážeme se plně a naplno přihlásit k nějaké své národní, etnické a kulturní identitě. Stává se z nás jenom tupé stádo, které se o nic nestará, jenom vydělává, utrácí, nemnoží se a je „free“… Nemám pravdu?
Miluji dějepis, možná proto tak prahnu po minulosti, dějinách a historii. Ale je tragické, když si člověk přečte výzkum v novinách mezi českou mládeží. Je vůbec někdo z naší mladé generace, kdo ví, proč nejdeme do školy? (Jistě, letos 28. října, ani to volno navíc není…) Co se učí dnes děti v dějepise? Ví lépe, že v roce raz dva tři se panovník x oženil s panovnicí y a měli na svém španělském panství tři dcery a osm synů, než to, co si připomínáme 28. října. Ani dnešní maturanti (!) vám neodpoví v mnoha případech na tuto triviální otázku. Zemřel snad Stalin? Óh ne, narodil se Karel IV., to je přece jasné, ne? I takové odpovědi jsem zaznamenal v některých výzkumech. Je to směšné, ale tragicky mrazící.
V dnešní postdemokratické době, v které je jakékoliv národní cítění označeno jako fanatický nacionalizmus, je zvláště důležité udržovat pouto národní historie a minulosti se současností. Falešné jsou názory, že minulost je třeba odstřihnout jako něco tíživého a zpomalujícího. Nelze se dějin zbavit. Možné jenom na dějiny zapomenout.
My, v poklusu žijící generace, bychom se měli alespoň na moment zastavit, a uvědomit si, jako k tomu došlo, že máme dnes v občance napsáno v kolonce národnost „česká“. Není to automatický, náhodný údaj. Česká národnost nám říká, že jsme příslušníci českého národa, ne nějakých virtuálních společenství.
Mrkev, petržel, jablka, chalupa a 28. říjen. Pamatujme na to!
Vyšlo v Agoře listopad 2006
Marek Bartoš
Mladá pravice