Ekonomika v Evropské unii: fakta proti mýtům aneb jaké jsou alternativy k EU
"Minimálně deset let po vstupu do Unie budeme z Bruselu víc dostávat, než kolik zaplatíme, takže to pro nás bude velice výhodné!" Tímto argumentem eurooptimisté odráželi námitky euroskeptiků, kteří upozorňovali na ztrátu suverenity České republiky po vstupu do Evropské unie i na jiné europroblémy. Později se začaly objevovat informace, že to s těmi vyššími dotacemi není tak jisté, a tak se začalo mluvit o kompenzačních platbách. Měly zajistit, abychom hned ze začátku našeho členství nebyli čistými plátci - tedy zemí, která do evropské pokladnice více platí, než kolik dostává. Taková situace by totiž zvýraznila otázku, kterou si mnozí kladou: "Proč do té Unie vlastně vstupujeme?"
Platby z Evropské unie pro Českou republiku po jejím případném vstupu určitě nejsou tím nejdůležitějším. Naopak. Když ale premiér Špidla po návratu z Kodaňského summitu prezentoval výsledky jednání jako jednoznačný úspěch, musíme takovým propagandistickým akcím čelit výčtem faktů.
Peníze z Bruselu: naděje, nebo fata morgána?
Celková suma plateb, které pro nás Evropská unie vyčlenila pro první tři roky členství, přesahuje odhadované platby České republiky do Unie zhruba o 24 miliard korun. Vzhledem k tomu, že výdaje státního rozpočtu České republiky na jediný rok mají činit 795 miliard korun, vychází nám maximální finanční pomoc z Bruselu přibližně na jedno procento státních výdajů ročně. Je třeba také dodat, že v uvažovaných platbách z unijních fondů počítáme se stoprocentním využitím potenciálu na tzv. strukturální akce. Ve skutečnosti tedy mohou být dotace z Bruselu ještě nižší.
Nelze se ubránit dojmu, že kompenzační platby měly sloužit hlavně tomu, aby euroskeptici nemohli říci, že od začátku bude Česká republika dotovat Evropskou unii. Význam kladných finančních transferů z eurofondů je spíše symbolický. Účetně řečeno, jsme víceméně na "černé nule".
Nejdůležitější však je, že pozice České republiky jako "čistého příjemce" (tedy země, která z EU více dostává, než platí) je "na dobu určitou". Asi po deseti letech členství (a osobně tipuji, že to bude ještě mnohem dříve), se z České republiky má stát čistý plátce. Tomu se nelze divit. Evropské fondy nejsou bezedné a uvážíme-li, že megalomanský projekt rozšíření se týká i zemí hospodářsky ještě slabších (například Rumunsko a Bulharsko), je jasné, že Česká republika se velice rychle může dostat mezi země s vyšší úrovní hrubého domácího produktu, než je 75 procent unijního průměru. Má-li však daný region úroveň hrubého domácího produktu na obyvatele vyšší, než zmíněných 75 procent, ztrácí nárok na finanční transfery v rámci pomoci zaostalým regionům.
Strukturální fondy EU, které tak často slouží eurooptimistům jako argument pro vstup, mají ještě jedno úskalí. Vyžadují finanční spoluúčast členského státu na zpracovaných projektech. Tato spoluúčast je minimálně padesátiprocentní, v rámci pomoci zaostalým regionům minimálně pětadvacetiprocentní. Pohled na stav veřejných financí v České republice nabízí otázku, kde by vláda měla potřebné peníze sehnat. I ten, kdo s nostalgií vzpomíná na přerozdělování a bratrskou pomoc v rámci RVHP (což připomíná systém v současné Evropské unii), musí vidět, že praktické využití eurofondů v podmínkách České republiky je hodně tvrdý oříšek k rozlousknutí.
Nezaměstnanost je v EU vysoká
Líbivým heslem eurooptimistů je také možnost pracovat po celé Evropské unii. Z toho je možné naivně vydedukovat, že vstup sníží v České republice nezaměstnanost. Fakta nás však opět vyvedou z omylu. Nezaměstnanost v Evropské unii se pohybuje nad osmi procenty, s velkými rozdíly v jednotlivých členských státech. Je nižší v těch zemích, které nepřijaly euro, naproti tomu například v Německu již přesahuje jedenáct procent. Člověk nemusí být vystudovaným ekonomem, aby pochopil, že mobilita pracovní síly, tedy ochota a reálná možnost Evropanů cestovat za prací na druhý konec Unie, je nízká. Česká prodavačka, kterou propustili z obchodu, bude mít právo jet do Holandska a ucházet se tam o práci. Otázkou ovšem je, kolik českých prodavaček umí holandsky, kolik si jich může dovolit platit ze své podpory v nezaměstnanosti cestu do Amsterodamu, kolik si jich může dovolit inzerovat v holandských novinách, a kolik si jich může dovolit ubytování v Holandsku po dobu, než si práci najdou a peníze vydělají. Jiná je situace například u počítačových odborníků nebo investičních analytiků. Ti jsou na cizí jazyk, převážně angličtinu, zvyklí. Navíc jsou i lépe placeni, takže si počáteční výdaje v souvislosti s přesunem do jiného státu mohou dovolit. Jenomže tito odborníci mohou úspěšně působit v zahraničí již nyní - bez členství Česka v EU.
Kupředu... levá, nebo pravá?
Vysoká nezaměstnanost v Evropské unii svědčí o některých systémových chybách. Hrubý domácí produkt na hlavu, tedy ukazatel produktivity a bohatství dané ekonomiky, je v EU na úrovni dvou třetin ekonomiky americké, nezaměstnanost je dvakrát vyšší. Toho si museli všimnout již i samotní představitelé evropské patnáctky. Proto v minulém roce v Barceloně vyhlásili program, který má po vzoru sovětských plánů do roku 2010 například zajistit "plnou zaměstnanost". Novináři nám již vysvětlili, že to neznamená, že nebude nezaměstnaných, jen že jich bude méně. Přes všechny podobné akce zůstávají však pochybnosti: je reálné, že evropští politici prosadí nepopulární kroky k dosažení vytyčených cílů? Budou evropští voliči ochotni vzdát se štědrých sociálních dávek a přijmou fakt, že za kvalitu svého života je každý zdravý člověk zodpovědný především sám? Ale především: jsou prostředky, které Unie vybrala k dosažení žádoucího cíle, správné?
Nelze se zbavit dojmu, že představitelé EU zůstali věrni socialisticko-centralistickým způsobům řešení problémů. Opatření, jako zpřísnění sociálních dávek nebo investice do vzdělání, jsou sice hezká, ale ne samospasitelná. Jestliže euroškoláci budou mít ve větší míře připojení na internet, jestliže se na vzdělání a výzkum bude dávat větší část rozpočtu, znamená to především vyšší výdaje. Kde na to vzít? Úsporou v jiných výdajových kapitolách nebo... vyššími daněmi. Vzhledem k propagaci nové, federální daně samotným předsedou Evropské komise Prodim je riziko té druhé varianty poněkud znepokojující. Hlavně jde ale o základní přístup: Unie na jednu stranu plánuje vyšší investice do perspektivních oblastí, na druhou stranu pokračuje v přetěžování zvláště těch drobných, začínajících podnikatelů. K čemu pak budou vzdělaní absolventi evropských škol, jestliže nebudou mít vzhledem k sešněrovanosti trhu přemírou regulí snadnou možnost své znalosti a dovednosti využít? A když, tak s vysokými daněmi. Nebude toto demotivující? Nepovedou tato opatření spíše ke snaze nadaných občanů odejít například do USA, kde budou moci svobodněji a efektivněji využívat znalostí, které ve školách nabyli za peníze evropských daňových poplatníků?
Komisaři nás chtějí
Vzhledem k mnohým, nejenom ekonomickým problémům by neměla být opomíjena možnost nevstoupit (nyní vystoupit-pozn. redakce) do Evropské unie. Zůstat mimo Unii není katastrofou. Na rozdíl od doby před vznikem Světové obchodní organizace jsou dnes možnosti jednotlivých států v kladení překážek mezinárodnímu obchodu omezené. Česká republika může usilovat o členství v Evropském sdružení volného obchodu (EFTA), které prostřednictvím Dohody o evropském hospodářském prostoru (EEA) spojuje trhy EFTA s trhy EU. Umožňuje přitom větší svobodu členských států, které nemusí přijímat všechny společné euronormy. Výhodou této dohody je také možnost odstoupení smluvního státu bez souhlasu ostatních stran. Inspirativní je i švýcarský model. Švýcarsko odmítlo i dohodu EEA a není tedy vázáno přijetím žádné legislativy Evropské unie. Obchod s trhem EU vyřešili Švýcaři bilaterálními ujednáními.
Proč jsme stále přesvědčováni o nevyhnutelnosti vstupu do EU? Zatímco obyvatelé členských států EU mají ze vstupu východních států pochopitelné obavy, Evropská komise dává jasně najevo svůj zájem o rozšíření. Proč? Reprezentovat větší oblast s větším počtem obyvatel - to dává na mezinárodních jednáních silnější mandát zástupcům Unie. Existuje však i další logický důvod podpory ze strany Komise: EU je tradičně socialistická. Výrobní náklady pro mezinárodní investory jsou proto relativně vysoké. A to nejen kvůli vysokým daním, ale i kvůli nejrůznějším byrokratickým nařízením. Možnost, že by v evropském regionu byl silný konkurent EU s lepšími podmínkami pro zahraniční investory, musí být pro mnohé evropské vůdce zneklidňující. Představme si, že by středoevropské státy odmítly vstup do EU. Představme si, že by vytvořily zónu volného obchodu. A představme si, že by odmítly aplikovat nákladné euronormy. Nabídli by otevřenou svobodnou ekonomiku s daněmi nižšími, než jaké jsou v EU. Co by se stalo? Zpočátku by investoři měli k takovému celku nižší důvěru. Na bruselské směrnice jsou již zvyklí a Unii - přes všechny nedostatky - považují za garanta stability. Česká republika by po určitou dobu byla vnímána jako rizikovější oblast s šancí vyššího výnosu. To by přitahovalo jen určitou část investorů. Vnější bezpečnost by však zajišťovalo NATO, stejně jako v současnosti. Po určité době, kdy by byla zachována stabilita a zásady právního státu, by se začali navracet i opatrní investoři, kteří dříve nechtěli podstoupit vyšší riziko. Střední Evropa by se stala mezinárodně atraktivní zónou pro podnikání. Evropská unie by tak měla vážnou konkurencí v přílivu investic. Středoevropský region by totiž nabízel srovnatelnou stabilitu, výhodnou geografickou polohu a komparativní ekonomické výhody. . Pro evropské komisaře je lepší vnutit nám společné normy a tím tyto výhody oslabit. Mocní v Bruselu to možná vědí. Kdy tyto souvislosti dojdou i nám, je otázkou.
Psáno 2.dubna 2003