Byla jsem vsude mozne ve svete, ale na opravdovy rasismus jsem narazila velice zridka a to ani ne osobne. Kdyz lide nechteji zamestnat cikana,cernocha nebo Araba delaji to hlavne kvuli tomu, ze vyse zmineni maji spatny pristup k praci, zadne odborne vzdelani a jsou vesmes nedisciplinovani. Urcite ne kvuli tomu,jakou maji barvu pleti. Vetsina bojovniku za potirani rasismu mozna schvalne osocuje belochy z rasismu, jinak by se vsechny ty instituce, ktere se tim zabiraji nemohly uzivit.

Friedman byl génius. Klobouk dolů.

(původně otištěno ve Wall Street Journal, 7. září 1989. Milton Friedman [1912-2006] je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1976)

Na volání po ještě intenzivnější válce proti drogám, které sdílíte s presidentem Bushem, odpovím výmluvnými slovy Olivera Cromwella: „Zapřísahám vás, při ranách Kristových, nezapomínejte, že se můžete mýlit“. Vaše cesta silnější policie, větších věznic, armády nasazované v zahraničí, tvrdých trestů pro dealery a celé zbrojnice represivních opatření může již tak zlou situaci jedině zhoršit. Vaši taktikou nelze nad drogami zvítězit, aniž by nás toto vítězství nepřipravovalo o lidskou volnost a svobodu, kterých si oba tak vážíme.

Mýlíte se, když drogy označujete za metlu naší společnosti. Mýlíte se, když věříte, že rozbíjejí jemné předivo naší společnosti, ruinují životy mladých lidí, a uvalují nesnesitelné daně na ty z nás, kteří jsou nejméně schopni se bránit. Naopak se nemýlíte v přesvědčení, že vaše obavy sdílí většina veřejnosti. Jinak řečeno, své cíle jste si vybral správně.

Vaší zásadní chybou je nepochopení, že právě vámi prosazovaná opatření jsou příčinou všech zel, proti nimž brojíte. Problém je samozřejmě v poptávce po drogách, ta však není obyčejnou poptávkou, ale poptávkou, jež je naplňována ilegálními podzemními kanály. To represe vytváří nemravné zisky, jimiž drogoví magnáti financují své vražedné operace; to represe umožňuje korumpování úředníků zodpovědných za dodržování zákona; to represe ubírá síly a prostředky čestným policistům, žalobcům a soudcům, kterým pak chybí zdroje k boji s obyčejnějšími zlořády jako jsou loupeže, krádeže či násilná přepadení.

Drogy jsou neštěstím pro drogově závislé. Jenže kriminalizace jejich užívání vrhá do tragických situací celou společnost, tedy uživatele i neuživatele. Důsledky drogové prohibice pro tuto zemi přesně opakují důsledky prohibice alkoholických nápojů.

Zopakuji zde výňatky ze sloupku, který jsem o „Boji proti drogám“ napsal roku 1972. Tehdy byl hlavním problémem heroin z Marseilles; teď je to kokain z Latinské Ameriky. Dnešní problémy jsou mnohem rozsáhlejší, než ty tehdejší: mám více závislých, více nevinných obětí, více dealerů, více policistů, více peněz vynakládaných na prosazení prohibice, více peněz utrácených za její obcházení.

Kdybychom drogy dekriminalizovali před sedmnácti lety, nebyl by vynalezen "crack" (ten byl vynalezen, protože prohibicí vyšroubované ceny drog vyvolaly poptávku po lacinějších a účinnějších alternativách) a měli bychom méně závislých. To by zachránilo životy tisíců a možná statisíců nevinných obětí, a to nejen v USA. Chudší čtvrti našich měst by se neproměnily ve zdevastovaná ghetta zaplavená drogovým zločinem. Méně lidí by skončilo ve věznicích, nemuseli bychom budovat tolik věznic.

Kolumbie, Bolívie a Peru by se nezmítaly pod drogovým terorem a naše zahraniční politika by si kvůli drogovému teroru nemusela špinit ruce. Peklo by sice nebylo „k pronájmu za pár babek“, abych použil slova jimiž vítal prohibici Billy Sunday, ale bylo by mnohem prázdnější než dnes.

Dekriminalizace je dnes ještě naléhavější než roku 1972 a současně je zjevné, že ani okamžitá dekriminalizace nevyčistí všechno zlo, které prohibice od té doby napáchala. Jenže každý další odklad dekriminalizace situaci jenom zhoršuje, zamotává a komplikuje.

Alkohol a tabák způsobují mnohem víc úmrtí než ostatní drogy. Dekriminalizace nám nezabrání chovat s k drogám tak, jak se dnes chováme k alkoholu a tabáků: bránit jejich prodeji nezletilým, zakazovat reklamu, a podobně. Taková opatření jsou prosaditelná, kdežto úplná prohibice prosaditelná není. A co víc, kdybychom jen malou část prostředků, které dnes vynakládáme na represi, vynaložili na léčbu a rehabilitaci drogově závislých, a atmosféru strachu nahradili pochopením, mohli bychom dramaticky snížit jak počty uživatelů, tak škody, jež se dnes dějí.

Tuto výzvu Vám adresuji z hloubi srdce. Každý zastánce svobody, a já vím že k nim patříte, se musí děsit vize Spojených států coby ozbrojené pevnosti, s věznicemi plnými rekreačních uživatelů a armádami policistů, kteří vás při nejmenším náznaku podezření mohou zbavit občanských svobod. Země, kde je střelba po neznámých letounech „na základě podezření“ vážně diskutovanou taktikou v drogové válce není těmi Spojenými státy, které bychom chtěli předat budoucím generacím.