Antisemitismus v Polsku a v Evropě
Jedna z prvních asociací, kterou v obyvatelech západní Evropy vyvolává pojem „antisemitismus“ je - „Polsko“. Kauzy jako napadení vrchního polského rabína Michaela Schudricha nebo antisemitská prohlášení v rozhlasové stanici Radio Maryja se objevují na prvních stránkách západních deníků. Dobrým příkladem této tendence je pojem „Polish concentration camps“, který anglofonní tisk s oblibou používá pro koncentrační tábory zřízené na území Polska ... nacistickým Německem. Nedávno zveřejněna speciální zpráva Evropského kongresu Židů (EJC) ohledně antisemitismu v Evropě tyto zažité stereotypy výrazně zpochybňuje.
Polský „lidový“ antisemitismus má své kořeny v dlouhých staletích společné existence – na území Polska do 2. světové války žila největší židovská diaspora na světě. Dnes se podle autorů zprávy tyto postoje omezují na spíše okrajové „verbální projevy“. Nebezpečím je oproti tomu „novodobý antisemitismus“, spojený s hodnocením politické situace na Blízkém východě a s rostoucí silou muslimských komunit na západě Evropy. Sporadické prohlášení některých frustrovaných posluchačů Radio Maryja vyznávajících spikleneckou teorii dějin nejsou zdaleka tak časta jak si představují lidé, kteří tuto stanici nikdy neslyšeli. Naopak fyzické útoky, ponižování ve školách či antisemitský vandalismus ve vztahu k židovské komunitě v liberální Belgii či Francii jsou mnohem běžnější, než si běžný čtenář tisku dokáže představit.
Ilan Moss z EJC pro list Rzeczpospolita prohlásil: v Polsku „se Židé cítí bezpečně. Zcela jinak je tomu na Západě. Máme zde co do čínění se spojenectvím krajní levice, neonacistů a arabských emigrantů a zaznamenáváme stále větší počet agresivního chování vůči Židům.“ Podobně se pro deník Gazeta Wyborcza vypovědel vrchní rabín Polska Michael Schudrich: „Rozšířené ve světě stereotypy jsou zcela chybné. Zěmě spojované s antisemitismem, takže i Polsko, ve skutečnosti takové nejsou. Antisemitské chování ne naopak běžné na liberálním, svobodným Západě. To, že mě nedávno někdo na varšavské ulici napadl mě v tomto názoru jenom utvrdilo. Jsem tady už tolik let, a něco takového se mi stalo poprvé!“ Podle zprávy EJC od letošního konfliktu s Libanonem např. ve Francii počet útoků na Židy a židovské objekty narostl o 79 procent ve srovnání z loňskem a jeho nejtragičtějším vyústěním byla brutální vražda mladíka židovského původu Ilana Halimého, který byl tři týdny zadržován, mučen a nakonec zavražděn skupinkou mladých muslimů. Předsedkyně německé Rady Židů, Charlotte Knobloch přirovnala dokonce situaci ve své zemi k roku 1933.
Nikoli polská nacionalistická Liga polských rodin, ale naopak levicový establishment a liberální média na západě kontinentu jsou podle evropských Židů největší současnou hrozbou. Podle autorů zprávy zásadní je vedle tradiční pro-arabské orientace západoevropských elit i její antiamerikanismus: Izrael je vnímán jako východní satelit nenáviděných Spojených státu a tedy země, proti které je třeba otevřeně vystupovat. Hraje zde velikou roli i ideologie politické korektnosti, která nedovoluje kritiku agresivního chování muslimských přistěhovalců.
Jak tedy vysvětlit skutečnost, že je to Polsko, nikoli např. Francie, kdo se opakovaně stává terčem mediální nebo politické kritiky ohledně otázky antisemitismu? Podle profesora Davida Chandlera z Westminsterské univerzity se nové členské státy Unie staly „evropskými malomocnými“, které „stará Evropa“ využívá jako snadné – protože bezbranné – obětí, na nichž může si vybíjet frustrace spojené s krizi Unie. „Evropa není schopná diskuze na téma vlastních hodnot“ a proto kritika Polska či jiných nováčků za nedodržování práv menšin či nestabilitu demokracie „je druhem symbolické debaty o věcech, s kterými Unie samá se nedokáže vypořádat“. Problém s antisemitismem nebo pronásledováním homosexuálů mají z hlediska západní médii vždy pouze státy východní části kontinentu, nikoli Německo nebo Francie, nezávislé na tom, jaké jsou skutečné rozměry těchto problémů ve zmíněných zemích. Podle Chandlera je vždy mnohem bezpečnější namísto vlastních potíží „řešit tyto problémy např. v Polsku“.
Jak poukazuje zpráva EJC antisemitismus a neschopnost vypořádat se z rostoucí agresivitou části přistěhovalců se stává součásti západní každodennosti. Jsou evropské elity schopny sebe-reflexe? Nebo i nadále se budou věnovat primárně „polské homofobii a nacionalismu“ a „krizi Střední Evropy“ jako hlavním nebezpečim pro stabilitu Unie? I přestože nelze přehlédnout, že obrázky hořících synagog či autobusů najdeme spíše v Paříži než ve Varšavě nebo Bratislavě...
Maciej Ruczaj