Zločinec nebo jen „sprostý podezřelý“? (eurozatykač)
Už inspektor Trachta v Cimrmanovi doporučoval svému asistentovi, aby vyslýchanému klidně tykal, vždyť je to jen „sprostý podezřelý.“ Slyšel jsem v tom trefné zesměšnění touhy zakomplexovaného člověka zdůrazňovat vlastní mravnost a bezúhonnost silou svého okázalého rozhořčení nad hříchy druhých. Hříchy skutečnými či domnělými.
Stejným rozhořčením reagovala část mediálně-politické fronty na prezidentovo veto tzv. evropského zatykače. Podle arogantního Krause v Blesku budou vetem chráněni čeští gauneři, které tento píšící herec asi už dopředu odsoudil. Podle Erika Taberyho z Respektu „zavedení evropského zatykače… umožňuje stíhání a vydávání lidí, kteří se dopustí závažné trestné činnosti…“ Nechápu, proč stíhat lidi, o kterých se již ví, že se trestné činnosti dopustili. Takové je přeci třeba hned zavřít, tak jaképak stíhání. Tabery dokonce rovnou píše, že jde o „vydání kriminálníků.“ Neschopnost rozlišovat mezi nařčeným či podezřelým na straně jedné, a identifikovaným gaunerem či usvědčeným kriminálníkem na straně druhé je vlastní krvelačnému myšlení, které jsme tu měli za nacismu a komunismu. Jak je vidět, zůstalo s námi dodnes.
Korunu všemu nasadila bývalá ministryně spravedlnosti Parkanová, když v MFD (30. 8.) napsala, že eurozatykač nemůže být protiústavní, neboť úmyslem zákonodárce při přijímání ústavy nebylo „chránit zločince před trestem.“ Pominu to, že paní exministryně asi nemá valné mínění o své vlastní práci, když si myslí, že u nás jsou zločinci před trestem chráněni a že je umí potrestat jen cizí soud. Nemohu ale pominout, že v očích právničky Parkanové je zločincem už dopředu ten, koho by eventuálně chtěl v budoucnu nějaký cizí soud vyšetřovat.
Nepřál bych matce Parkanové, aby její dcera třeba na výletě v Irsku ztratila doklady, s nimi pak kdosi manipuloval a následkem toho soud v malém irském městě po letech požádal o vydání slečny dcery kvůli podezření z obchodu s narkotiky. Obviněná by neměla šanci hájit se u českého soudu s použitím českého právního řádu, ale byla by rovnou eskortována. Cizí soud by neměl za povinnost předat své argumenty pro vydání našim úřadům a český soud by neměl šanci je posoudit. Kdesi v cizině by slečna dcera sháněla advokáta a tlumočníka a možná by dlouhé měsíce klopotně prokazovala svou nevinu obklopena neznámým prostředím.
Jednoduší lidé rádi mezi zuby cedí slova o zločincích a gaunerech, kteří nezaslouží slitování. Každé přitvrzení je jim dobré, každá pochybnost značí smířlivost ke gaunerům nebo rovnou spolčení se s nimi. Odvrácenou tvář tohoto postoje poznají zpravidla až tehdy, potká-li šikana, ke které dává přitvrzený postup podmínky, někoho jim blízkého.
S právem je to totiž jako s dekou. Chcete si přikrýt ramena tím, že zjednodušíte práci represivním orgánům, a bude vám táhnout na nohy v podobě nespravedlnosti vůči nevinným. Právní řád se vyvíjel po staletí a snažil se obě věci udržovat v rovnováze. V době budovatelského nadšení nad stavbou nové světlé evropské budoucnosti je ale péče o takovou rovnováhu jen čímsi podezřelým.
To není dobrá zpráva pro zítřek, to není dobrá zpráva pro spravedlnost. Přicházejí sekáči, co se „nezakecají.“ Pokrok nezastavíte.