Konzervativní vs. liberální a socialistický pohled na společenství
Na začátku byl prospěch, na konci je mamon
Prospěch je základem lidské existence. Zachování fyzické existence vyžaduje snahu o prospěch. Pud sebezáchovy samozřejmě a zcela nutně znamenal hledání nejsnadnějších cest k osobnímu prospěchu. Pouze rodina, založená původně na přirozených instinktech plození a výchovy potomstva, byla místem, kde osobní prospěch ustupoval solidaritě. Jen tak se mohl zachovat lidský rod. Tato rodinná solidarita mohla přerůst i v solidaritu širšího společenstva. Výhodou společenstva byla dělba práce a specializace. Na druhé straně to znamenalo organizaci a řád, ve kterém musely být děti vychovávány k loajalitě k nadřízeným strukturám a k řádu samotnému. Postupně vznikala morální pravidla řádu, jakési nepsané zákony, ve kterých byly zároveň uloženy i zkušenosti generací. V řádu musel být nutně definován poměr osobního prospěchu a prospěchu skupiny. Osobní prospěch nemohl být proti zájmům skupiny, jinak by se rozložila solidarita uvnitř skupiny a skupina by nepřežila v konkurenci s ostatními. Proto převaha osobního prospěchu byla vlastně zločinným jednáním, stejně jako svévolné porušení řádu.
Svoboda. Vzpoura proti starým strukturám a starému řádu je věčným námětem dějin. Základní otázkou je, odkud pramení lidský prospěch. Zda je možno jej dosahovat osamoceně nebo se ho dostává jen ve spolupráci s ostatními lidmi v rámci společnosti. Svoboda mohla být uvolněna jen tenkrát, když to neohrozilo dělbu práce a tím produktivitu společnosti a zároveň se neporušila solidarita nutná ke společným projektům a obraně proti nepříteli. Za určitých podmínek, když již byly technické prostředky jednotlivce dostatečné a nehrozilo nebezpečí střetů lidských skupin, bylo možno i zvýšit svobodu. Každé takové zvýšení svobody je silně podmíněné. Prostě člověk si nemůže dělat co chce, nemůže navyšovat osobní prospěch na úkor společnosti. Lakonické liberální pravidlo pro meze svobody: svoboda jednotlivce končí tam, kde by omezovala svobodu druhého, je zcela nepřesné.Vychází sice z rovného přístupu ke svobodě všech jednotlivců, ale nebere na zřetel zájmy společnosti. Míru svobody sice mohou mít všichni stejnou, ale v okamžiku, kdy je společnost ohrožena, je nezájmem jednotlivců o společné hodnoty nebezpečím. V takovém případě je nutno zvýšit podíl solidarity na úkor svobody.
Individualizmus. Navyšování suverenity, nezávislosti a tím potažmo svobody jednotlivých skupin (národů, států, obcí, spolků, podniků, rodin) může být přínosné. Individualizmus je však narůstání suverenity (nezávislosti) jednotlivce na skupině, potažmo tedy i na rodině. Jednotlivec již nepotřebuje dělbu práce a vzájemnou solidaritu v rodině, stačí si zcela sám. Co bylo příčinou individualizmu? Proč se již lidé nepotřebují? Proč žijí vedle sebe jen jako cizinci užívajíce si osobní svobody pouze do míry dané liberálním pravidlem o nezasahování do svobody druhého? Proč se muž a žena potřebují jen k sexu? Na to je odpověď složitá a přesahuje možnosti krátkého pojednání. Nicméně lze zjednodušeně říci následující: Liberalizmus a socializmus mají oba podíl (těžko říci v jakém poměru) na individualizmu. Liberalizmus hlásáním osobní svobody a osobního úspěchu nad všechny hodnoty. Socializmus svým sociálním zabezpečením od kolébky až do hrobu. K čemu rodina? K čemu rodinná solidarita, když vše, včetně důchodů, dodá stát? Proto se rozmáhá životní styl singl, hlásající naprosté osamocení člověka. Všechny ty dodatkové ideje levicově liberální společnosti jako rovnost sexuálních orientací, feministické rovnostářské ideje a rovnost všech kultur, jsou odvozeny od individualizmu. Jen ve společnosti, kde se jednotlivci nepotřebují v dělbě práce a solidaritě, nespojuje je ani rodina ani nic jiného, je možno, aby rozkvétaly takové ideje. Také jen ve zcela individualistické společnosti může kvést utopická idea multikulturizmu, protože individualistu už nic nespojuje ani s rodinou, ani s obcí, ani se státem nebo národem, ale člověkem přecejen zůstává.
Levicový liberalizmus je onou zhoubnou mixáží liberalizmu a socializmu, která vede k zániku společnosti. Socializmus sám o sobě by jistě dokázal nějak zajistit pokračování existence společnosti, třeba omezením svobody a různými, možná pro svobodného člověka nepřijatelnými, nátlaky spojenými s materiálním přerozdělováním směřujícím k rodinám, odměnám za děti apod. Liberalizmus sám o sobě rodinu nerozkládá, idea honby za osobním úspěchem nemusí zrovna narušovat rodinu, pokud zůstává rodinná solidarita a prospěch jednotlivce projevovaný navenek je využit ve prospěch rodiny, která má uvnitř solidaritu zajištěnu. Tak to fungovalo v čistě liberálních společnostech (na evropském Západě asi do šedesátých let). Když ovšem tyto ideje splynou, liberálové dodají svobodu a osobní úspěch a socialisté zabezpečení od státu, dostáváme se do zhoubného stavu, ve kterém lidé konající povinnosti ke společnosti a zajišťující její budoucnost plozením a výchovou dětí jsou v nevýhodě. Ti, kteří potomstvo nezajistili, jsou zvýhodněni z obou stran: jsou odlehčeni od zátěže rodiny, prostředky a čas mohou v rámci liberálního systému uplatnit k úspěchu a prosazování svých zájmů, zároveň jsou živeni v rámci socialistického přerozdělování dětmi vychovanými někým jiným, zvláště v důchodu, který jim liberálně socialistický mixér zajistil pokud možno co největší, neboť obvykle měli vysoký plat, neměli pracovní výpadky kvůli výchově dětí. Rodina je vlastně diskriminována a singl sobci všestranně zvýhodněni.
Pokud se nějaké řešení hledá, potom se opět jen přetahují socialistické a liberální ideje. Pokud socialisté prosadí razantní podpory rodinám v rámci svých idejí rovnostářství, potom je to v rozporu s liberální zásadou osobního úspěchu a vede to ke ztrátě motivace, proto to nemůže být nikdy zcela dokonalé a skončí u pouhých proklamací nebo směšných částek. Pokud liberálové prosazují snížení státních důchodů a dalšího sociálního zabezpečení a převedení solidarity do rodiny a tím upevnění rodiny, obvykle to neprosadí, neboť to není dostatečně populistické, lidé chtějí dostávat peníze pěkně cash na dlaň a nespoléhat na své děti, které už v mnoha případech ani nemají.
Pokud převedeme tyto otázky do roviny životních hodnot, znamená socialistické řešení záchrany rodiny a vytvoření dostatečného potomstva ztrátu svobody. Čistě liberální řešení znamená ztrátu sociálních jistot, napětí a nejistotu, při které se musí lidé společně semknout, zajistit vzájemnou solidaritu a zajištění své budoucnosti dětmi. Obojí dohromady v jednom mixu je však bloudění v kruhu sobeckého osobního prospěchu, které postrádá jakoukoliv ideu společenské solidarity, a postupné upevňování individualizmu až do úplného konce konců. Společnost bez dětí je totiž tou nejsvobodnější společností a zároveň tou nejjistější. Jistota svobodného zániku je naprosto jistá.
Nejhorší je ovšem skutečnost, že právě Evropa, ke které jsme již připoutáni, je nejvíce levicově liberální ze všech světových civilizací.