Evropská unie a hrozba zkázy Německa
Nemusíme být prognostici, abychom mohli předvídat, že se Německo vůči Evropské unii brzy dopustí něčeho nepředvídaného. Jak nepředvídané to bude, jak velký šok to Evropské unii způsobí a jaký dopad to bude mít na evropskou demokracii, bude možná záležet na tom, jak dlouho to ještě budou němečtí demokratičtí politici odkládat. Protože čím déle to budou odkládat politici demokratičtí, tím víc budou akumulovat riziko, že tu nepředvídanost provedou politici nedemokratičtí.
Příspěvky a reparace
Na Evropskou unii je možné pohlížet z různých úhlů. Zde je jeden, který zatím mnoho evropských politiků či politologů nevyzkoušelo. Upozornil nás na něj oxfordský historik Niall Ferguson, když přirovnal reparace uvalené na Německo po první válce k příspěvkům, které Německo od vzniku ES zaplatilo jiným členům - především Francii prostřednictvím všelijakých "společných zemědělských politik" a podobných ekonomických a obchodních smluv. Poválečné reparace činily 132 miliard dolarů. Nejen tehdejší němečtí politici, nýbrž i řada světových ekonomů předpověděli, že tato částka přivede Německo k bankrotu. To se taky během několika let stalo a bankrot připravil půdu nacismu. Dnes už Němci Francii a ostatním zaplatili mnohem víc než oněch 132 miliard. Pomalý bankrot Německa současného, s akcelerující a nejvyšší nezaměstnaností od doby předhitlerovské a s růstem extremistických organizací je tedy logickým výsledkem.
Potud Ferguson. My k tomu můžeme dodat, že žádnému německému demokratickému politikovi se nedaří postupující krizi řešit. Nedaří se to proto, že příčiny dnešního německého bankrotu jsou jen částečně německé - pokles pracovní etiky, příliš vysoké sociální zabezpečení a důchody, zvýhodňování zaměstnanců před zaměstnavateli, dlouhé prázdniny, vysoké daně, byrokratické překážky podnikání a podobně. Z velké části je však jeho příčinou něco, co si žádný demokratický Němec nepřipustí, neboť je to pro ně svatou krávou. Totiž sama ekonomická struktura EU.
Aby některý německý politik mohl o řešení dnešní krize i jen snít, musel by se zamyslet nad tím, proč a jakým nedopatřením Německo do celkového rozpočtu EU stále pumpuje subvence, které se rovnají 67 procentům čistých příspěvků všech členských států.
Francouzská pijavice
Na otázku "proč" nalezneme odpověď v Adenauerově "již nikdy válka z německého území" a v úzkostlivosti, s jakou se Němci snažili pěstovat sblížení s Francií, které jim vrátilo národní důstojnost a sebevědomí. To "nedopatření" spočívá v tom, že založením prvních institucí, z nichž se vyvinula Evropská unie, si Francie Němce svázala do hospodářských smluv, jimiž německý daňový poplatník trvale subvencuje francouzské zemědělství. Obrazně řečeno, na německý hospodářský zázrak, povzbuzený americkým kapitálem, se Francie přisála jako pijavice.
Tehdy to dávalo dost velký smysl. Kdyby se francouzské zemědělství ponechalo volnému trhu, statisíce zemědělců by přišly na mizinu a daly hlasy komunistům. Německé subvence zachránily Francii před komunismem, podobně jako německý hospodářský zázrak vyléčil Němce z velkoříšské nostalgie. Oba případy jsou varováním, jak silně je evropská demokracie závislá na ekonomické prosperitě a jak by se s ekonomickým bankrotem mohla opět sesypat.
Konec zázraku
Německý zázrak skončil, německé subvencování neefektivních evropských projektů nemůže dlouho pokračovat. Chce-li se Německo vyhnout dalšímu pádu do totality nebo anarchie, bude se muset co nejdřív spojit s Británií a prosadit demontáž ekonomických absurdit, jako je společná zemědělská politika. A donutit evropské instituce, aby přestaly mrhat penězi evropských občanů a naučily Evropany žít v mezích toho, nač si skutečně ve světové konkurenci vydělají.
(MFDNES)