Smrt Evropy
Co znamená demografická krize EU?
Zpráva o populačním vývoji OSN z roku 1989 to podává stručně: Evropa se doslova vytrácí jako sníh na slunci. Státy EU budou od roku 2010 čelit nebývalému poklesu populace, jenž se do roku 2025 stane nápadným a do roku 2050 více než závažným. Generální revizor státních účtů v Itálii předpověděl: "V roce 2004 nás podle studie OSN bude 41 milionů - nikoli 44 milionů, jak odhaduje ministerstvo financí." Současný počet obyvatel v Itálii je 57 milionů; v průběhu 40 let tedy dojde k poklesu o 25%. Podle tohoto scénáře se počet italských pracovních sil sníží na polovinu a každý pracující bude muset podporovat v průměru 1,25 důchodce. Jeden italský přítel mi sdělil, že Italové si hrozící katastrofu vůbec neuvědomují, on si však všimnul, kolik dětí je ve Velké Británii, zatímco v Terstu spatříte dítě jen zřídka. Mimochodem, celkovou míru plodnosti zvyšuje vysoký počet těhotenství mezi našimi dospívajícími.
Pokles populace v Německu a Španělsku bude téměř stejně veliký. Základní příčina spočívá v poklesu plodnosti, k němuž došlo náhle v sedmdesátých letech a který nejhůře dopadl na země, jejichž každoroční celková míra plodnosti je nižší než 1,5 dítěte - oproti 2,1 dítěte, což je míra nutná k udržení populační stability. Celková míra plodnosti znamená počet dětí, jež bude žena mít, pokud reprodukce v rámci věkových skupin zůstane stejná jako nyní. Aby udržely existující počet pracovních sil, potřebovala by podle projekcí OSN Itálie přijmout do roku 2050 19 milionů a Německo 25 milionů imigrantů, což je asi třikrát více, než činí současná míra v Británii z let 1999/2000 a asi šestkrát více než průměrná míra na počátku devadesátých let. A budou to potřebovat brzy - podstatnou část z nich hned po roce 2015. Pro ilustraci: aby Německo svůj počet pracujících udrželo na stávající úrovni, potřebovalo by 3,7 milionu nových pracovních sil v letech 2000-2010, 4,4 milionu v letech 2010-2020, 8 milionů mezi lety 2020 a 2030. Itálie potřebuje 2,3 milionu v letech 2000-2010, 3,2 milionu v letech 2010-2020, 5,4 milionu v letech 2020-2030 a 5,1 milionu v letech 2030-2040. Nezáleží na tom a je mimo diskusi, že taková slova jsou absurdní. Tyto změny zasáhnou zhruba 30-40% populace nejhůře postižených regionů v severní Itálii, Německu a Španělsku.
Druhotná, avšak úzce související krize spočívá ve stárnutí populace. Zhruba řečeno, počet penzistů v EU vzroste z asi 16% na asi 32% populace. To má obrovský dopad téměř na vše, co se nějak týká důchodů, veřejných financí a imigrace. Výzkumy navíc ukazují, že čísla uváděná OSN podhodnocují počet penzistů, neboť my všichni žijeme déle. Londýnští biochemikové z Imperial College mi potvrzují, že delší život je nevyhnutelnou skutečností. Zkrátka a dobře, potenciál nižší úmrtnosti vycházející ze současných znalostí medicíny je stále velký. Health Statistics Quarterly z minulého února např. uvedl, že naděje dožití u mužů v Glasgow činí 68,4 roku - ve srovnání s celostátním průměrem 74,7 roku a stejným údajem pro Bucks, jenž činí 78,4 roku. Jinak řečeno, v podobně velkém vzorku počtu penzistů mužského pohlaví by bylo čtyřikrát více mužů v penzijním věku v Bucksu ve srovnání s Glasgow (přičemž podobná čísla platí i pro ženy).
Některá hrabství v centrální části jižní Anglie vykazují příznivé statistiky úmrtnosti, srovnatelné s nejpříznivějšími oblastmi EU, tj. jižní Francií a severní Itálií (olivo-olejný pás). Z tohoto důvodu je zde stále velký prostor pro růst britské důchodové populace. Jednoduše řečeno, pokud by průměrná úmrtnost v Británii dosáhla nejpříznivějších hodnot, tj. vyrovnala se Bucksu, znamenalo by to prodloužení života britských mužů o 3,7 roku - a osmatřicetiprocentní nárůst počtu penzistů.
Rozšíření
Současní uchazeči o členství (a čerství členové-pozn. LP) se dělí do tří kategorií: 2 ministáty ve Středomoří - Kypr a Malta. Východoevropské země: deset hlavních - s výjimkou Jugoslávie - mělo v roce 1995 kolem 100 milionů obyvatel se 62 miliony v samotném Polsku a Rumunsku. Některé z těchto zemí jsou velmi malé. Jejich demografický profil je podobný zemím EU, tzn. populace rychle stárne a zároveň klesá, s výjimkou toho, že v nich není ten samý podíl starých lidí. Průměrný věk úmrtí u mužů je asi 67 let - o nějakých 7 let méně než v EU. Jejich ekonomický potenciál je velmi nízký a zátěž spojená s jejich členstvím bude pro zbytek EU velmi vysoká.
Konečně Turecko: Zde existuje z hlediska EU možnost značných problémů. Populace Turecka vzrostla z 20 milionů v roce 1950 na dnešních 65 milionů a OSN odhaduje, že v roce 2020 dosáhne 86 milionů a v roce 2050 kolem 105 milionů. Roční přírůstek zde představuje bezmála milion lidí. Rozložení věkových skupin je navíc takové, že k roku 2050 je počet pracovních sil v Turecku odhadován na 46 milionů oproti 22 milionům v Německu a stejnému počtu ve Spojeném království. Sečteme-li budoucí počet obyvatel v dnešních členských státech EU, východoevropských zemích ucházejících se o členství a v Turecku, pak zhruba 20% populace EU bude žít v Turecku; z hlediska pracovních sil bude k roku 2050 podíl práceschopných v Turecku představovat nějakých 25-30% jejich celkového počtu v EU.
A hned za tureckými hranicemi budou prudce se rozrůstající populace Íránu, Iráku, Sýrie a Egypta. Je tedy možné, aby životní úroveň v Turecku byla stejná jako v EU?
Přijetí Turecka vyvolává mezi evropskými entusiasty schizofrenii: někteří - jako pan Prodi - vydávají nekriticky euro za tak populární, že by se k němu mohly připojit i některé severoafrické státy, a například takové Maroko se skutečně nechalo slyšet, že by tak rádo učinilo. Jiní, jako třeba němečtí politikové, kladou zarytě překážky tomu, aby se Turecko k EU připojilo.
Je ovšem skutečností, že Turecko získalo souhlas EU jako kandidátská země a podepsalo smlouvu o přistoupení s rozpracovanými požadavky pro vstup. Všechny britské politické strany s tím vyslovily souhlas. Všechny prohlašují, že jsou pro rozšíření; zvážily ale, jak dalece se těžiště EU posune směrem k východnímu Středozemí? Někteří se mohou ptát, co v takové organizaci děláme. Někteří si mohou klást otázku, zda britští politikové o důsledcích těchto změn vůbec uvažovali.
Mocenská politika
A co aspirace EU na to stát se světovou mocností? Tato představa, předestřená francouzskou vládou a sdílená většinou intelektuálních vrstev kontinentální Evropy věřících, že budováním politické unie v rámci EU budují protiváhu moci Spojených států, je při zvážení projekcí populačního vývoje úsměvná. Říká to i zpráva OSN věnovaná otázkám migrace: "Evropská unie a Spojené státy - dva největší světové hospodářské bloky, často spolu vzájemně soupeřící - se s největší pravděpodobností budou v následujících desetiletích ubírat z demografického hlediska naprosto odlišnými cestami: zatímco populace USA vzroste mezi lety 1995 a 2050 o 82 milionů lidí, počet obyvatel EU o 41 milionů klesne." Výsledkem toho bude, že populace USA, která byla v roce 1995 o 105 milionů menší než populace EU, převýší v roce 2050 počet obyvatel EU o 18 milionů. Stejné trendy platí i pro práceschopnou populaci: zatímco počet lidí ve věku 15-65 let v EU poklesne o 61 milionů, ve Spojených státech vzroste o 39 milionů. Do roku 2050 práceschopná populace Spojených států převýší počet práceschopných v EU o 26 milionů, zatímco v roce 1995 byl tento poměr opačný s rozdílem 75 milionů lidí.
Mezi labouristickými politiky existuje na tyto problémy jen málo odpovědí. Objevuje se mezi nimi návrh na posun zákonem stanoveného důchodového věku (65 let), zavedení penzijních fondů i některé neinformované poznámky týkající se imigrace ze strany Barbary Roche. Konzervativní strana stále mlčí. Ignorujíc stížnosti a stesky ze zdrojů tak odlišných, jako jsou Světová zdravotnická organizace a Yaswant Singh, indický ministr financí, prohlašuje ministryně pro imigraci Barbara Roche: "Spojené království je národem imigrantů. Imigrace je velmi dobrou věcí a zemi prospívá."
Tisk chrlí příběhy o nutnosti imigrace pro podporu trhu pracovních sil. Británie však potřebuje méně dodatečných pracovníků než jiné země EU. Nepřemýšlí se ani nad gigantickými počty potřebných imigrantů. Podle OSN bude k tomu, aby si EU udržela počet svých pracovních sil, do roku 2050 zapotřebí 80 milionů imigrantů. Pro udržení koeficientu udržitelnosti ("support ratio", tj. poměr pracujících k nezletilým a penzistům) na dnešní úrovni by bylo do roku 2050 třeba 701 milionu imigrantů. Do té doby by 75% populace EU tvořili imigranti přišedší po roce 1995 či jejich potomci. Chuti a vůle podpořit pronatalitní politiku, jak se zdá, se zřejmě nedostává. Ve skutečnosti se politika neustále zaměřuje na témata, jejichž vlivem porodnost klesá - jako jsou vzdělávání žen, práva pracujících, rozšiřování "práva" na potrat a snadnější rozvody. Pokles populace a demografické problémy mohou navíc ve společnosti vyvolat hluboký duchovní neklid, v jehož důsledku se reprodukce stane dokonce ještě méně atraktivní.
Anthony SCHOLEFIELD
Brožura A. Scholefielda "The Death of Europe" byla publikována organizací Futurus.
Futurus je nezávislou skupinou ustavenou s cílem nabízet myšlenkově provokující studie směřující k podpoře nezávislého, autonomního a demokratického Spojeného království.
Z anglického originálu The Death of Europe publikovaného v časopisu The Salisbury Review, roč. 19, č. 4, léto 2001, s. 26-28, přeložil Jaromír Žegklitz.
Bulletin OI č. 134, říjen 2002