Zaorálkovo euroústavní matení
Lubomír Zaorálek ve svém článku “Ví ODS, co chce?” (Právo, 5. 1. 2005) polemizuje s kritickými postoji k euroústavě, které zastávají nejen členové ODS. Činí tak bohužel způsobem velmi matoucím a zavádějícím.
Názor, že bude v případě neratifikace Smlouvy o Ústavě pro Evropu platit současný smluvní základ z Nice označuje Zaorálek za “naivitu, či trestuhodnou neznalost.” Jenže ani předseda poslanecké sněmovny nemůže popřít fakta – ano, v případě nepřijetí nové smlouvy by samozřejmě dále platila Smlouva z Nice.
Možnosti při neschválení euroústavy
Nepřijetí euroústavy znamená nepřijetí nové mezinárodní smlouvy. Je pravděpodobné, že by takovou situaci řešila Evropská rada, tedy summit hlav států a vlád členských zemí EU. Důležité je, že členy Evropské rady by v takovém případě byli i zástupci států, které ratifikaci odmítly. Měli by zcela stejné postavení jako zástupci zemí, které euroústavu ratifikovaly. A jaké možnosti řešení by se nabízely?
Evropská rada může navrhnout přeformulování euroústavy tak, aby se zbavila nejkritičtějších bodů. Další možností je zachování současného smluvního pořádku s tím, že se pro část členských států uplatní princip posílené spolupráce. Ten je obsažen již v současných smlouvách, nikoli až v euroústavě. Členské státy mimo toto “tvrdé jádro” by se přitom dle ustanovení základních smluv těšily všem právům, která jim nyní náleží dle Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství. Kdykoli by se také mohly přihlásit k onomu více integrovanému jádru.
Zaorálek chválí euroústavu například za to, že jasně stanoví, že se “Unie nemá co plést do záležitostí, které lze řešit na regionální či národní úrovni.” Nezmiňuje, že tento princip je ovšem formulován již v současné Smlouvě o založení ES a o jeho praktickém významu si tak můžeme udělat reálnou představu. Žádná novinka euroústavy to tedy není. Ví to pan Zaorálek, a vědomě mate čtenáře? Nebo to neví, což by ovšem byla zase jeho “trestuhodná neznalost”?!
Národní parlamenty nic nezmohou
Dalším matením jsou slova o údajné možnosti národních parlamentů zasáhnout do legislativního procesu, “například když se jim bude zdát, že se Brusel vměšuje do jejich věcí.” Předseda poslanecké sněmovny již nezmínil, že dle článku 7 Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality nemají národní parlamenty právo legislativní návrh zablokovat. Je-li jich dostatečný počet, mohou vyjádřit svůj odpor k danému aktu. Unijní instituce však mohou, ale nemusí svůj návrh pozměnit. Opět se ptejme: věděl to pan Zaorálek? Proč o tom pomlčel?
Pokud si Lubomír Zaorálek bude vyřizovat své rozepře s ODS bez matení o věcech, důležitých pro všechny občany naší země, je to věc jeho a členů ODS. Jestliže však ve svých sporech bude používat matení o dokumentu, který se zásadním způsobem týká všech občanů, měl by zvážit své další působení v jedné z vrcholných ústavních funkcí.
Jiří Zahrádka
www.euroskeptik.cz