OSN je odsouzena k trvalému selhávání

Válka v Iráku odkryla slabiny OSN, o které se mnozí domnívají, že je – nebo že by měla být – nositelem legality mezinárodních ozbrojených akcí. Tyto slabiny jsou ovšem fundamentální a navozují otázku, zda má další existence OSN v dosavadní podobě smysl či zda má vůbec smysl.

Vyhaslá OSN

Organizaci spojených národů tvoří 191 členských zemí. Mnozí lidé považují OSN za arbitra mezinárodních sporů – a rozhodnutí OSN považují za kritérium legality při jejich řešení. Toto chápání legality se opírá o dokument nazvaný Charta OSN podepsaný v červnu 1945, tedy těsně po skončení druhé světové války. Podle tohoto výkladu je narušení státní suverenity legální, děje-li se s posvěcením OSN. Orgánem OSN, který má na základě Charty OSN mandát k rozhodování o „oprávněnosti“ vojenských akcí, je Rada bezpečnosti. Charta OSN dává – na základě výsledků druhé světové války – pěti státům (stálým členům Rady bezpeč- nosti) právo veta. Podle tohoto přístupu je jakákoliv válka nelegální, pokud s ní nebude souhlasit Čína, Francie, Rusko (které si udrželo tuto pozici po zániku Sovětského svazu), Velká Británie nebo USA.

O co se opírá právo veta těchto zemí? Proč mají na rozdíl od ostatních 186 členských zemí právo veta? Odpověď_ je zřejmá: Jejich právo se opírá o souhlas signatářů Charty OSN. Tyto podpisy se zase opírají o výsledek druhé světové války, z níž tyto země vyšly jako vítězné mocnosti.

Dnes je ale jiná situace a tomu odpovídá zahraniční politika jednotlivých zemí. Země, která začne mít pocit, že její reálná moc začíná převyšovat pravomoc, kterou jí dává OSN, začne OSN obcházet (případ USA). Na druhé straně, země, která má pocit, že její reálná moc je nižší, než pravomoc, kterou jí dává OSN, bude hájit status quo a bude trvat na tom, že jedině OSN má právo řešit mezinárodní konflikty (případ Francie). Tato divergence reálné moci a původně nadefinované moci v čase narůstá. Konkrétně francouzské právo veta se může dnes – 58 let po druhé světové válce – jevit jako nepřiměřené. Francie je dnes poměrně nevýznamná země a její celosvětový význam a schopnost prosazovat své zájmy ve světě bude patrně nadále klesat.

Úskalí mezinárodního práva

Kromě zastaralosti rozdělení pravomocí v OSN existuje ještě jeden závažnější argument proti chápání OSN jako mezinárodního arbitra.

Pojmy legalita a právo, které jsou jasně definovanými pojmy v kontextu konání jednotlivců spadajících do jurisdikce státu, jsou stěží přenositelné do kontextu konání států. Stát totiž na rozdíl od OSN disponuje schopností vymáhat dodržování svých právních norem, což je nezbytný atribut pro to, aby mohly být definovány pojmy legalita a právo.

Jurisdikce je oblast působení práva s mocí své zákony vynucovat. Základními atributy jurisdikce jsou výklad spravedlnosti, její vynucení z pozice síly a systém obrany proti ohrožení zvenčí. Stát je jurisdikcí, protože disponuje vládou, soudy, policií a armádou. OSN není jurisdikcí, protože jí tyto atributy chybí (a existuje dost argumentů, že je dobře, když takováto globální – monopolní – jurisdikce neexistuje, ty však nejsou předmětem tohoto textu).

Při sporech mezi jurisdikcemi tudíž neexistuje vyšší instance a spory se – z podstaty – řeší buď diplomacií nebo bojem. Mandát dnešní OSN je v každém případě pouze zdánlivý, protože OSN sama nemá reálnou sílu a její rozhodnutí jsou koneckonců vždy jen výsledkem diplomacie nebo hrozby použití práva silnějšího. OSN tak může být nanejvýš využívána jako zástěrka dávající akcím jednotlivých mocností zdání legality. Pokus pasovat OSN – či jakoukoliv jinou mezinárodní organizaci – do role mezinárodního arbitra je z výše uvedených důvodů odsouzen k trvalému selhávání.

Newsletter CEPu duben 2003

Petr Mach

autor je výkonným ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku

1000 čtenářů | 1 komentář | 

|  

Twitter  Linkuj  Google  Facebook  Vybrali SME