Chirac chce vytvořit s Íránem antiamerický blok
Nedbající na to, že mu dobíhá čas v Elysejském paláci, se francouzský prezident Jacques Chirac pokouší o to, co může být posledním hodem diplomatické kostky. Chirac chce zkusit štěstí s chomejnistickým režimem v Teheránu v naději, že ho přesvědčí, aby omezil své jaderné ambice, vzdal se Hizbaláhu a připojil se k Francii při vytvoření nové “osy nezávislosti”. Tedy antiamerického bloku na Středním východě.
Chirac doufá, že do příštího měsíce, kdy má v Paříži hostit mezinárodní konferenci o Libanonu, dosáhne “něčeho dramatického”. …
Jak vidí věci Chirac, jeho diplomatický převrat může během několika příštích týdnů před koncem března, dokdy slíbil, že oznámí, jestli bude znovu kandidovat, dosáhnout několika cílů.
Chiracova představivost očekává, že věci budou fungovat takto: vysoce postavený francouzský emisar, bývalý vůdce tajných služeb země, pojede do Teheránu a osobně se setká s “Nejvyšším vůdcem” Ali Chameneím. Emisar, Jean-Claude Cousseran, řekne nejvyššímu muláhovi, že “Anglosasové”, tedy USA a Británie, se připravují na vojenskou akci proti Islámské republice. Důvěrně mu sdělí několik údajně tajných informací na toto téma a poukáže na hromadění amerických námořních sil v oblasti jako na jasné znamení nadcházejících věcí.
Pak francouzský špeh Chameneího požádá, aby nominoval vysoce postavenou osobu, pokud možno bývalého prezidenta Hashemi Rafsandžáního, který byl vždy Chiracovým favoritem, aby se postaral o jadernou otázku. To postaví stranou “křiklounského” prezidenta Mahmouda Ahmadínežáda, který vsadil svojí kariéru a možná i svůj život na porážku Američanů na bitevním poli.
Jakmile chomejnisté poskytnou povzbuzující gesta, Chirac pošle svého premiéra Dominiquea de Villepina, posledního Mohykána z chiracovského tábora, do Teheránu, aby dohodu stvrdil. Ta bude obsahovat oznámení z Teheránu, že souhlasil s pozastavením obohacování uranu do příštího září, kdy by měla být uvedena do částečného provozu jediná íránská jaderná elektrárna v Helliehu.
Chirac poté vyzve k odložení schůze Rady bezpečnosti OSN, ke které má dojít v březnu, a vyzve USA a Británii, aby z vod poblíž Íránu stáhly své námořní síly. Chirac, “osobnost mezinárodní politiky” a “mírový šampion”, poté oznámí svojí kandidaturu na prezidenta a vyzve “Francouze a Francouzky”, aby ho zvolili, aby tak mohl zachránit svět před dalším Bushovým bláznovstvím.
Jakou má Chirac šanci, že se jeho fantazie stane realitou? Odpověď zní žádnou. …
Chirac se stal několikrát obětí svých iluzí.
V roce 1981 dělal povyk kvůli zničení Osiraku, jaderného programu Sadáma Husejna, který vybudovali Francouzi na základě kontraktu podepsaného v roce 1976 Chiracem během jeho prvního funkčního období jako premiéra. Toto gesto zajistilo neo-gaullistické straně Sadámovu finanční podporu, umírnění Arabové ale začali na Chiraca pohlížet s podezřením.
V roce 1986 se Chirac jako premiér stavěl proti americkému bombardování Tripoli, které ukončilo libyjskou podporu mezinárodnímu terorismu. Když Chirac zakázal americkým letadlům používat francouzský vzdušný prostor, doufal, že si z plukovníka Muamara Kadáfího udělá celoživotního přítele. V roce 2002, když se Kadáfí rozhodl změnit strany, si nicméně vybral Británii a Ameriku, nikoliv Francii pod Chiracem.
V roce 1986 umožnil Chirac Wahidu Gordjimu, který byl francouzkými službami považován za koordinátora teroristických sítí Teheránu v Evropě, aby se vyhnul zatčení a odletěl z Paříže, kde se vydával za atašé, zpět do Íránu. Muláhové mu na oplátku slíbili, že nebudou nařizovat násilné operace na francouzské půdě. Tento slib byl brzy porušen. Paříž prožila nejhorší teroristickou kampaň v soudobé historii a agenti Teheránu pokračovali v “cíleném zabíjení” disidentů na francouzské půdě.
Ještě hůře z Chiracova úhlu pohledu, muláhové nepozvali francouzské firmy k čestnému stolu íránského obchodu. Všechny velké ropné kontrakty, které muláhové nabídli od uchopení moci v roce 1979, šly americkým firmám. (Když americké firmy odmítly, nebo byly Washingtonem přinuceny ke stažení se, Francouzům bylo předhozeno několik drobků.)
V roce 1991 se Chirac stavěl proti násilnému vyhnání Sadáma Husejna z Íráku v naději, že baasistická vlna “sekularismu a nacionalismu” odplaví proamerické “reakcionářské režimy” a postaví Francii do role zásadního západního spojence Arabů. Chirac opět naskočil do špatného vlaku a skončil na slepé koleji.
Chiracova diplomacie nikdy Francii ani nikomu jinému nepřinesla nic pozitivního. Naopak podnítila ty nejhorší tendence radikálních dobrodruhů jako Sadám, Kadáfí a Chomejní. Dnes hraje svojí starou hru prodáváním iluze, že muláhové mohou s pomocí Paříže oklamat zbytek světa vypláznout jazyk na Radu bezpečnosti. Muláhové by byli šílení, kdyby na Chiracův poslední a ubohý podfuk skočili. Co Chirac nabízí může pouze urychlit další válku na Středním východě.
http://info.pravdaoislamu.cz/