Zemřel vlastenec a odbojář, plk. RAF Dalimil Matus
Ve čtvrtek 25. ledna 2007 zemřel pan Dalimil Matus, plukovník letectva v. v., pilot R. A. F. Rozloučení se zesnulým se bude konat ve středu 7. února 2007 ve 13.30 hodin v obřadní síni v Chrudimi.
Plk. Matus se zařadil do nebeské letky ke generálům Fajtlovi, Peřinovi a dalším. Čest jeho památce!
Na jeho památku přinášíme rozhovor, který nám před časem poskytl.
Pane plukovníku, proč jste se vlastně odhodlal jít do odboje proti nacismu?
Proč? Pro mě to byla samozřejmost a vlastenecká povinnost. Můj táta byl italský legionář z první světové války, takže existovala i rodinná tradice. My jsme byli v době první republiky vychováváni k lásce k rodičům, vlasti a národu. Byl jsem skautem a také jsem byl samozřejmě odchován odkazem TGM. První republika měla svoje chyby, ale měla zase takové osobnosti jako byl Tomáš Garrigue Masaryk, Antonín Švehla nebo Alois Rašín, kteří náš stát pozvedli na vysokou úroveň.
Jak začala vaše odbojová činnost?
Jakmile přišli Němci, vzbudil se ve mně přirozený odpor. Nejprve jsme dělali takové malé věci - házeli jsme třeba pochodujícím Němcům pod nohy bouchací kuličky. Pak jsem na jednu budovu napsal místo „Deutschland über alles“- „Freiheit über alles“. Svoboda nade vše.
Co bylo potom?
Dostal jsem se pak do ilegální skupiny ÚVOD a Obrana národa. Zde moje činnost spočívala především v tom, že jsem pomáhal při odchodu našich specialistů do zahraničí. Dne 19. listopadu 1940 mě potom zatklo Gestapo.
Ale dlouho vás neuhlídalo…
Ano, po deseti dnech jsem gestapákům při převozu uprchl. Potom jsem získal úkryt na jedné samotě. Později mi skauti pomohli dostat se do Waldenburgu v Německu, kde jsem pracoval v továrně na letecké přístroje. Gestapo na mě přišlo, protože jsem posílal odbojové organizaci ÚVOD informace.
Probíhaly také nechvalně proslulé gestapácké výslechy?
Ano, samozřejmě. Zatkli mě totiž ti samí gestapáci, kterým jsem před tím utekl. Loučil jsem se tehdy se životem. Říkali: „My jsme to tenkrát schytali kvůli tobě, teď to schytáš ty!“ Tu špinavou práci dělali sudeťáci, kteří uměli česky a musím říct, že to dělali s velkou chutí. Byl jsem převezen do Pardubic a umístěn v bunkru, kde byla tma, zima a dostával jsem jen poloviční stravu. Fyzicky jsem byl úplně vyřízen, dokonce jsem močil krev. Samozřejmě probíhalo i bití. Naštěstí mě pak převezli mezi spoluvězně, kde byl režim mírnější. Ti mi dodávali obrovskou sílu a podporu. Potom jsem byl i v Malé pevnosti v Terezíně a byl jsem převezen do Drážďan do věznice Matylda, kde jsem čekal na soud. Odtud jsem opět utekl.
Jak se vám to podařilo?
To víte, skautská průprava. Jako vězni jsme vyváželi různý materiál a uhlí do dvora. V nestřeženém okamžiku jsem se zahrabal pod ten materiál a počkal jsem, než odejde hlídka. Pak jsem nanosil uhlí ke zdi a přelezl jsem ji a pokračoval jsem takhle dalšími dvory až k civilním činžákům.
A jak jste se potom dostal k naší armádě v zahraničí?
To bylo ještě složité. Do ledna 1943 jsem se ukrýval v Praze. Bratr mi sehnal německou uniformu a falešné doklady. Dostal jsem se do Francie. Zde ale Němci velice dobře hlídali přístavy, tak jsem pokračoval přes Španělsko. Zde jsem byl ale opět zatčen. Ale při převozu jsem vyskočil z vlaku a dostal se pak do Madridu, kde jsem na našem konzulátu dostal československé doklady. Potom jsem pokračoval do Portugalska a odtud lodí do Gibraltaru, kde jsem se jako dobrovolník přihlásil do čsl. armády. Byl to krásný pocit, když jsem tam po těch útrapách viděl uniformy s nápisem „Czechoslovakia“.
A jaké bylo vaše přijetí v Británii?
V říjnu 1943 jsem přijel do Anglie. Až později, jsem se dozvěděl, že v tu dobu zemřel můj táta ve vězení utýrán nacisty. Paradoxní potom bylo, že Angličané mě potom ještě dva měsíce prověřovali, protože se jim zdáli mé životní tak neuvěřitelné, že se báli, abych náhodou nebyl špion. Nakonec byl ale výsledek šetření „excelent character“, na což jsem byl samozřejmě pyšný.
Šel jste potom hned k letectvu?
Nejdřív jsem prodělal pěší výcvik a pak jsem byl přiřazen k letectvu. S RAF jsem se pak vrátil domů v říjnu 1945.
Získal jste i nějaká vyznamenání?
Obdržel jsem např. „Čs. válečný kříž 1945“, pamětní medaili „Za zásluhy II. stupně“, „The War Medal“, „The Defence Medal“ a další.
Co po válce?
Po válce jsem pak až do roku 1949 působil v armádě, než mě z ní bolševici jako „zápaďáka“ vyhodili. Musel jsem dělat různé podřadné práce. Pokusil jsem se později o útěk do zahraničí a tak mě pak zavřeli do uranových dolů v Jáchymově. V květnu 1968 jsem byl na amnestii propuštěn.
Pak přišel srpen a invaze „spřátelených vojsk“…
Pražské jaro byla jen iluze. Komunista zůstane vždycky jen komunistou, i když mění svou taktiku. Kvůli okupaci naší vlasti Sověty jsem emigroval i se svými syny. Šel jsem se zbraní v ruce a kdybych byl zastřelen, ani pes by po mě neštěkl. Kdybych já někoho zastřelil, byl bych vrah? Zabít tyrana není zločin, to už říkal TGM. Dnes, když vidím, jak se vykládá případ bratří Mašínů, tak jenom žasnu…
No, naším novým domovem se stala Austrálie, kde jsme se snažili udržovat naše národní tradice. S exulanty jsme slavili výročí ukončení války, osmadvacátého října jsme vždy vztyčovali vlajky a zpívali jsme národní hymnu.
Co jste si myslel , když jste se po letech vrátil domů?
Byl jsem zklamaný z jistých věcí. Například, když jistý redaktor MF Dnes prohlašoval, že je hrdý na to, že nemá národní hrdost. Ale mladá generace by měla být hrdá na své otce a dědy, kteří prodělali válku pod československými prapory? Musí být! Musí vědět, že zahraniční vojáci byli součástí svého národa. Musí vědět, že národ doma i za hranicemi bojoval za svou záchranu, že nacistům a kolaborantům se nepodařilo zlomit odpor národa. Co sledovali Lidové noviny, když před jistou dobou bez komentáře uveřejnily dopis jednoho Němce, ve kterém označoval české vojáky za historické zrádce a věrolomníky? Musím důrazně protestovat proti těmto snahám, protože jsem tím povinen památce kamarádů, kteří ve službě národu položili své životy na bojištích první a druhé světové války. Dnes jsme se alespoň stali členy NATO. Měli bychom podporovat naší armádu, protože ta je garantem naší národní svrchovanosti i do budoucna. Jen ten národ, který je ochoten svou svobodu bránit se zbraní v ruce, tak ten na ní má potom právo.
Co říkáte jako politický vězeň komunistického systému nárůstu preferencí komunistů?
Co bych měl říkat? Byla to právě komunistická strana, která zavedla do našeho zřízení systém policejního státu a vylepšila manýry StB o zkušenosti KGB. Podobně tato strana zdevastovala naše vyspělé hospodářství, které postavila na úroveň zaostalých národů. Mám stále v paměti utrpení celého národa, všech nevinně odsouzených, vězněných, popravených a zastřelených při útěku z komunistického ráje. Jsem alergický, když mnozí záměrně vynechávají čas před normalizací - léta, která z naší vlasti udělala jeden koncentrák. Jsou to právě komunisté, kteří zamlčují a falšují dějiny! Pokrytecky okázale uctívají památku padlých 2. světové války, ale mezi lety 1948 až 1989 hrozilo jen za to, když jste položili kytičku na hrob sestřelených západních letců na Olšanských hřbitovech, zatčení a vysoký trest. A teď, po letech, nikdo z těch, kteří mě zatkli, bili, odsoudili a věznili v Jáchymově, nebyl potrestán. My jsme bojovali za svobodu národa a bolševici nás potom vraždili a zavírali do lágrů! Je hanba, že nikdo z nich nebyl potrestán! A teď komunisti znovu vystrkují růžky a staré struktury tu jsou pořád!
Pane plukovníku, považuji za čest, že jsem s Vámi mohl vést tento rozhovor.
ptal se Lukáš Petřík
Plk. v.v. Dalimil Matus, narozen 19. 8. 1921, za války nejprve v odbojových organizacích Obrana národa a ÚVOD. Několikrát zatčen Gestapem a několikrát zdařile uprchl.1943 vstup do čsl. armády v Británii, od r. 1944 v RAF, 1949 v hodnosti poručíka propuštěn z armády, pro pokus o přechod hranic zavřen v Jáchymově, 1968 amnestován a po příjezdu okupačních vojsk emigrace do Austrálie. Po návratu do vlasti žije v Chrudimi.
Rozhovor, který poskytl pro časopis Reflex zde.