Jak znečištěný je pramen evropské integrace? Nacisté a jednotná Evropa
V roce 1995 mi jeden anglický přítel věnoval knihu The death of politics under Mitterrand, kterou napsal John Laughland. Bystrost a pronikavost analýzy fenoménu "François Mitterrand" mne tehdy velmi zaujala a autora jsem zařadil na seznam těch, jejichž knihy je třeba pozorně číst. Je škoda, že tato první Laughlandova kniha dosud nebyla přeložena do češtiny a širší veřejnost se s ní nemůže seznámit. O to lepší zprávou je nedávné české vydání druhé Laughlandovy knihy, kterou autor nazval Znečištěný pramen a připojil podtitul Nedemokratické počátky evropské ideje.
Jan Zahradil při příležitosti vydání této knihy rozeslal všem poslancům ODS oběžník, ve kterém doporučoval knihu neprodleně zakoupit, protože by mohla být vzhledem ke svému obsahu vládou zakázána. Na Zahradilovu výzvu nejspíše pozitivně zareagovalo mnoho kolegů poslanců, protože již na konci července kniha nebyla v mnoha pražských knihkupectvích k dostání. Sám jsem knihu rovněž zakoupil a nelituji téměř 400 Kč, za které je prodávána. Můj dojem z Laughlanda vzniklý čtením jeho první knihy se potvrdil.
Laughlandova kniha má celkem 341 stran, z čehož je 289 stran textu a 52 stran podrobného poznámkového aparátu a odkazů na zdroje. Důležité je sdělení editora na konci knihy, kde se čtenář dozví, že kniha sice vychází z anglického originálu vydaného v roce 1998, ale autor zcela přepracoval I., VI. a VII. kapitolu. Reagoval tím na rychlý vývoj událostí po roce 1999 a zvláště na důsledky tzv. kosovské války. Cílem bylo učinit knihu co nejaktuálnější a tohoto cíle se dosáhnout rozhodně podařilo. Text skutečně promlouvá k dnešním problémům v míře českému prostředí velmi málo známé. V této souvislosti je nutné říci, že Laughlandova kniha se velmi obtížně zařazuje do nějaké u nás obvyklé kategorie. Rozhodně se nejedná o literaturu faktu nebo o klasickou vědeckou práci. Spíše bychom mohli hovořit o knize politické. V britském prostředí je tento žánr velmi populární, ale u nás dosud téměř neznámý. Již tato skutečnost dle mého soudu přispěla k neobvyklému zájmu o tuto knihu.
Text je rozčleněn do sedmi samostatných kapitol, které spolu souvisejí velmi volně a mohly by být bez problémů a bez ztráty souvislosti otištěny samostatně jako politicko-historické eseje. Názvy kapitol odpovídají poměrně přesně pojednávanému tématu. Pokud si ale položíme otázku, o čem Laughlandova kniha vlastně pojednává, zjistíme, že odpověď není vůbec jednoduchá. Zdá se mi, že nejpravdivější odpovědí je konstatování, že kniha pojednává o dnešní politické situaci v euroatlantické oblasti a zvláště o evropské integraci z pohledu historického a filosofického.
Autor má, jak je ostatně patrné ze závěru jeho knihy, ke stávajícímu vývoji v Evropě ostře kritický postoj. Příliš věc nezjednoduším, když řeknu, že obhajuje klasické liberální stanovisko a akcentuje blahodárnost konfliktu a nejistoty. Tvrdě se naopak staví proti všem pokusům o jejich nepolitické překonávání, které je dle jeho soudu základem evropské integrace. Velmi výmluvné jsou v tomto smyslu poslední dvě věty z jeho knihy: "Naproti tomu každý pokus o odstranění nejistoty umělými politickými prostředky je škodlivý a je v rozporu s lidskou povahou. Jediným místem, kam lze uniknout před nejistotou, je hřbitov." (s. 289)
Úvodní kapitola je stejně jako všechny následující uvozena zajímavým citátem. Ten první zní: "Stateční lidé zajisté dají přednost svobodě v počestné chudobě před hanebným a blahobytným otroctvím" a pochází z pera Edmunda Burka. Je otázkou, proč autor zvolil právě tento citát hned na začátek knihy. Napadají mne dvě vysvětlení. Jedno optimistické a druhé pesimistické. Buď autor shodně s Burkem této větě věří a člověk může i po přečtení jeho knihy zůstat optimistou, protože lidé nakonec i "blahobytné otroctví" odmítnou, anebo tomu naopak nevěří a potom nás vlastně ani nic jiného nemůže čekat.
Sám jsem byl donedávna optimistou, protože zhroucení komunismu jsem pokládal za důkaz toho, že svoboda nakonec zvítězí. Otázkou ale je, zda se tak nestalo jen proto, že na výběr byla svoboda spojená s bohatstvím a otroctví spojené s chudobou. Pokud postavíme dilema tak jako Burke, výsledkem si jistý rozhodně nejsem. Také Laughland nejspíše patří k těm, kteří trpí podobnou nejistotou. V první kapitole to ostatně dává najevo velmi silně. Hned na druhé straně říká jednoznačně: "Právě z tohoto důvodu duní v posledních letech evropská politika tupým, stále se opakujícím zvukem hřebíků zarážených do rakve demokracie." (s. 18) Těmi kroky, které Laughland takto vidí, jsou: 1. Postup evropské integrace v rozporu s vůlí voličů vyjádřenou ve francouzských parlamentních volbách v roce 1997, 2. Opakování referenda o EMU v Dánsku, 3. Omezení parlamentní demokracie v Belgii v souvislosti s přípravou na EMU v roce 1996.
Dle autora je po celá 90. léta veden frontální útok na instituce národního státu i na jeho samotnou podstatu. Motivací tohoto procesu je neschopnost reformovat sociální státy většiny západoevropských zemí na národní úrovni. Západoevropští politikové nejsou schopni narůstající deficity řešit na této rovině, a proto se pokoušejí problém přesunout na úroveň evropskou, kde cítí menší odpor. Na ní totiž vzhledem k demokratickému deficitu celého projektu nelze jakýkoli účinný odpor téměř vůbec zorganizovat. Laughland věci pojmenovává tvrdě a nekompromisně: "všichni západní lídři jsou dnes v zajetí staré brežněvovské doktríny omezené suverenity". (s. 17)
Druhá kapitola nazvaná "Fašisté a federalisté" je uvozena citátem Josepha Goebbelse z roku 1940, ve kterém říká: "Jsem přesvědčen, že za padesát let již lidé nebudou uvažovat z hlediska zemí." Na protější straně je přetištěna obdobně dech beroucí fotografie z výstavy organizované francouzskými zbraněmi SS v Paříži v lednu 1944. Nad výstavními panely ční mohutné heslo "La Waffen SS combat pour l´Europe" (Zbraně SS bojují za Evropu). Autor v této kapitole upozorňuje na několik přehlížených nebo špatně interpretovaných skutečností z historie fašismu a nacismu. První z nich je jejich opovrhování koncepcí národního státu a druhou je snaha podřídit peníze politickým potřebám. Velmi důkladně se věnuje rovněž nacistické posedlosti moderní technologií, která údajně "zkracuje vzdálenosti" mezi lidmi, státy a kontinenty. Právě rozmach moderní technologie je přitom použit jako jeden z hlavních argumentů proti liberálnímu řádu postavenému na suverenitě národních států. Nacisté a jejich myšlenkoví spojenci proti tomu staví koncepci říše a velkoprostorového hospodářství.
Velmi zajímavé jsou pasáže věnované ideovým základům personalismu a vichystického režimu. Za zmínku rovněž stojí pasáž věnovaná předválečnému a válečnému působení dvou hlavních otců evropské integrace R. Schumana a J. Monneta. Pro českého čtenáře budou mimořádně zajímavé informace o vztahu R. Schumana k Československu. Laughland na toto téma píše: "Roku 1938 sehrál Schuman významnou roli v souvislosti s Mnichovskou dohodou. V článku v listu Le Lorrain z 11. září 1938 podpořil ústupky Německu. Tvrdil, že Německo nepodnikne nevyprovokovaný útok na Francii a že proto bude lépe, když mu nebude poskytnuta záminka." (s. 87) O dalších aktivitách "otce zakladatele" a jeho kolegy J. Monneta si mohou udělat obrázek sami čtenáři. Autor své hodnocení shrnuje do věty: "Mezi nacistickým, vichystickým a fašistickým myšlením a dnešní ideologií evropské integrace existují tedy určité spojitosti." (s. 89) Třetí kapitola "Kdo drží střed" je uvozena citátem Immanuela Kanta a fotografiemi kardinála Richelieua a Karla Haushofera. Zatímco druhá kapitola je věnována myšlenkám, kapitola třetí se věnuje moci a jejímu uplatňování v evropských dějinách. Richelieu a Haushofer nejsou na začátku kapitoly vyobrazeni náhodně. Oba totiž symbolizují přesně definovaný postoj k mocenskému uspořádání Evropy. Richelieu zde zastupuje stoupence rovnováhy moci a Haushofer stoupence evropské imperiální ideje. Autor zde nejprve ukazuje historické kořeny konceptu národního státu a politiky rovnováhy moci a poté podrobně popisuje různé historické fáze německé reakce na spontánně vzniklé evropské uspořádání. Geopolitický problém Německa je již několik století stejný. Němci jsou v centru kontinentu a každá jejich expanze narážela na odpor sousedních evropských mocností. Všechny ostatní evropské mocnosti měly možnost expandovat do neevropského prostoru: Británie po celém světě, Francie hlavně v Africe, Španělsko a Portugalsko do Latinské Ameriky, Rusko do Asie a Rakousko expandovalo do území obsazených předtím Turky. Německo takovou možnost nemělo, protože v jeho okolí se žádný volný prostor nenacházel a expanze na moři vyžadovala finanční a politickou podporu silného státu. Ten však Německu až do roku 1871 scházel. Z tohoto důvodu se německé politické myšlení odjakživa zabývá otázkou: "Jak uniknout z tohoto nevýhodného postavení?" Němci mají pro toto své postavení v Evropě dokonce příslušný termín "mittelage".
Problém Pruska a později Německa zformuloval jako první "velký kurfiřt Fridrich Vilém, který ve své politické závěti radil svým nástupcům, aby nezavdali nepřátelům Pruska záminku k protipruské koalici. Ve stejném duchu varoval své nástupce i Fridrich I. v r. 1705. Cílem pruské politiky musí být ,udržovat válku a neklid co nejdál'." (s. 107) Rostoucí moc Pruska však přinášela rostoucí teritoriální expanzi a problém "mittelage" se tak stále více prohluboval. Čím mocnější Prusko/Německo bylo, tím větší obavy vznikaly u sousedních mocností. Laughland uvádí příklady z 18. a 19. století a svou analýzu dovádí až na konec 20. století. Mimořádnou pozornost přitom věnuje sjednocení Německa dosaženého nejen skvělou Bismarckovou politikou, ale především díky hospodářskému sjednocení založenému na Celním spolku z roku 1834. Historie Celního spolku je dle Laughlanda důležitá pro pochopení německého postupu uvnitř EU. Autor zde vidí paralely téměř na každém kroku. Minimálně v jednom ohledu má přitom pravdu. Celní spolek i EU byly založeny z tzv. hospodářských důvodů, ale výsledkem obou procesů je politická integrace a v konečném důsledku posílení Německa.
Otázka v názvu kapitoly "Kdo drží střed" tedy směřuje k samé podstatě mocenského uspořádání Evropy. Dle autora se v evropských dějinách minimálně v posledních deseti stoletích střídají období rovnováhy moci zajišťované periferními mocnostmi s obdobími snah o hegemonii imperiálního středu. Jedním z těchto pokusů byl i Hitlerův plán vybudování "Třetí říše". Laughland věnuje značnou pozornost argumentaci K. Haushofera. Tento významný geopolitik silně ovlivňoval intelektuální život hitlerovského Německa. Jeho otevřeně deklarovaným cílem bylo vytvořit "společnou evropskou ideu a smysl" (s. 129) Tohoto cíle mělo být dosaženo omezením národní suverenity a jejím podřízením "společnému dobru Evropy". (s. 129) Zatím posledním pokusem o zorganizování Evropy z německého středu je projekt "tvrdého jádra", který vznikl v roce 1994 v táboře CDU/CSU pod vedením K. Lammerse a W. Schäubleho. Za celoněmecký projekt jej můžeme označit z toho důvodu, že G. Schröder a J. Fischer se k této představě bezvýhradně přidali. Laughland o této koncepci, která se nyní víceméně realizuje, píše: "Pevné jádro je tedy nástrojem, který Německu umožní, aby se vymanilo ze současných omezení evropského práva a institucí (a z vet uvalovaných jinými státy) a aby namísto toho utvářelo evropské instituce k obrazu svému." (s. 154)
Čtvrtá kapitola "Evropská ideologie" je uvozena citátem Edmunda Burka "My jsme se naučili hovořit pouze primitivním jazykem práva a ne zmateným žargonem jejich babylonských kazatelen" a obrazem Lorenzottiho alegorie Dobré vlády. V jistém smyslu se zde jedná o jádro Laughlandovy argumentace. V této kapitole totiž podrobuje kritickému zkoumání všechna obvyklá evropská klišé, která v poslední době slýcháme téměř každý den. Nemá smysl citovat všechna tato klišé a popisovat způsob, kterým Laughland vyvrací často používanou argumentaci. Snad postačí říci, že autor shromáždil desítky citátů klíčových politických postav z celé Evropy a ze všech politických táborů. Mnohé vypovídají o těch, kteří je pronesli, více, než by si autoři možná sami přáli. Jako například citát z francouzské učebnice o Evropské unii, podle něhož "liberalismus byl a zůstává hlavním zdrojem slabosti Společenství." (s. 166) Zdaleka největší význam však má Laughlandova filipika proti útoku na koncept suverenity. Evropská ideologie je založena na implicitním odmítnutí koncepce národního státu a jeho suverenity. Evropa založená na paralelní existenci národních států je dle eurofederalistů nutně nestabilní a směřuje k válce. Právě proto je dle jejich soudu nutná evropská integrace, která změní "anarchii národních států" v harmonické soužití.
Názor, že příčinou evropských válek a zvláště dvou světových válek bylo uplatnění suverenity národních států, má dvě důležité konsekvence. První spočívá v tom, že úplně zbavuje Německo jakékoli zodpovědnosti za tyto války, protože přece byly nevyhnutelné. Druhá tkví v tom, že poskytuje zdůvodnění pro integrační projekt, který je opět především v zájmu Německa. Úplným dovršením německé evropské ideologie je potom vyjádření H. Kohla, že "evropská integrace je otázkou války a míru v Evropě".
Pátá kapitola má název "Jde o peníze" a je uvozena citátem Aristotela "proto všechno musí mít svou cenu: vždyť tak bude vždy možná výměna, a když tato, bude možné i společenství". Na protější straně nalezneme fotografii tzv. asignátu, který byl papírovou měnou revoluční Francie. V této kapitole autor rozebírá nejdůležitější současný projekt evropské integrace, kterým je zavedení společné měny. Autor na toto téma říká: "Neexistuje žádný evropský Garibaldi či Bismarck, který by otevřeně vyhlašoval úmysl vytvoření nového státu. Existuje pouze technokratický plán, podle něhož má být potají, zadními vrátky zavedena politická unie vytvořením Evropské centrální banky a náhradou národních měn novou, ústředně řízenou evropskou měnou. Jinak řečeno Evropa stojí před návrhem, aby vytvořila aparát státní (nebo nadstátní) moci, aniž by tato moc byla vykonávána strukturami, jejichž autorita by byla založena na politicky legitimní ústavě." (s. 213)
Poté se Laughland obsáhle věnuje historii západního finančního systému. Tato kapitola je velmi přínosná především v tom, že boří mýty o papírových penězích, nezávislých centrálních bankách a dalších současných "posvátných" institucích. Autor obhajuje zlatý standard, který fungoval v klasické podobě až do roku 1914. Tento systém dle Laughlanda přinášel dlouhodobou cenovou stabilitu a podporoval rozvoj svobodného obchodu v celosvětovém měřítku. S tím ostře kontrastuje cenová nestabilita, která nastala po 1. světové válce a trvá dodnes. Tento vývoj dobře dokumentuje tabulka světové inflace od roku 1661 do současnosti otištěná na straně 228. Nepřekvapuje proto, že se autor staví k projektu jednotné evropské měny kriticky. V poslední části této kapitoly navrhuje alternativní řešení pro projekt společné evropské měny, který by v konečných důsledcích vedl k obnovení systému zlatého standardu.
Šestá kapitola nazvaná "Nový světový řád" je uvozena citátem Strobe Talbotta, náměstka ministra zahraničí USA za prezidenta Clintona, "Vsadil bych se, že v příštích sto letech dnešní národy zastarají. Všechny státu budou uznávat jedinou globální autoritu". Na protější straně je otištěna výmluvná fotografie Jevgenije Primakova a Javiera Solany ze summitu NATO, který se konal v roce 1996 v Berlíně. V této kapitole autor analyzuje charakter nového světového řádu, který se vytvořil v průběhu 90. let 20. století. Tvrdí, dle mého soudu správně, že evropská integrace je součástí ještě rozsáhlejší koncepce tzv. globalizace.
"Ideologicky čerpá globalismus často ze stejných idejí jako evropská integrace. Zvláště patrná je jeho nedůvěra k politice a víra v řízení shora." (s. 257) Nový světový řád, který se nyní tvoří, je charakterizován radikálním rozchodem s dosavadním systémem založeným na státní suverenitě. Důkazem rozkladu tohoto systému je dle Laughlanda především válka proti Jugoslávii z jara 1999, ale také postupný růst moci mezinárodních organizací, jako je například OBSE. Podstatou nového světového řádu je opuštění principu státní suverenity a jeho nahrazení aktivistickým prosazováním lidských práv vojenskými prostředky, které je přítomno v projevu téměř všech klíčových politických postav Západu. "Transformovali tak NATO z obranné aliance, jejíž moc byla zaměřena proti vnějšímu útočníkovi, v pravý opak - v útočníka. Jejich čin byl flagrantním porušením zakládající listiny NATO, v níž je stanoveno, že vojenské akce lze podnikat pouze v případě útoku na některý z členských států aliance, a dokonce i pak pouze v souladu s Chartou Organizace spojených národů. Válka proti Jugoslávii nesplnila ani jednu z těchto podmínek, a proto zničila základ mezinárodního řádu, jak byl chápán více méně od vestfálského míru z roku 1648. … Mnozí komentátoři se pošklebovali zdánlivé nedůslednosti starých levičáků, kteří podpořili tak nestoudnou ukázku americké moci. Ve skutečnosti se tito levičáci ani v nejmenším nezměnili. Jugoslávská válka byla nejdokonalejším naplněním jejich nejhlubšího internacionalistického přesvědčení. A podobně jako bitva na Kosově poli v roce 1389 představovala i jugoslávská válka roku 1999 krutou porážku Západu a jeho principů." (s. 280-281)
Konečně poslední kapitola "Kontinent v úpadku" shrnuje celkový autorův pesimismus ohledně současného stavu a perspektiv Evropy. Velmi aktuální jsou jeho následující slova: "Lidé, kteří se stavějí proti evropské integraci, jsou často obviňováni z pouhé negace, z toho, že nepřicházejí s pozitivními alternativami k navrhovanému evropskému plánu. Toto obvinění je do jisté míry past: její formulace přímo volá po otázce: ,A měl by vůbec být nějaký plán?' … Zajisté může existovat ten či onen projekt, který mohou evropské státy společně uskutečňovat. Tato samozřejmá pravda se však nijak nedotýká otázky evropské integrace. Jednou z jejích základních intelektuálních chyb je zaměňování spolupráce mezi státy s jejich politickou integrací a obhajování integrace ve jménu spolupráce." (s. 286)
Co tedy autor nabízí? Odpověď na tuto otázku je obsažena v posledním odstavci jeho knihy: ",Plánem' by tedy měla být věrnost principům svobodné společnosti. Není to snadné. Ale lidský život je nestabilní a nejistý. Pouze právo, demokracie a zdravé peníze umožňují, aby se přirozená nejistota stala srozumitelnou, aby stimulovala." (s. 289)
Co říci závěrem? Laughlandova kniha je skvělým příspěvkem do české debaty o evropské integraci. Dosavadní mělkost naší debaty může být pozorným čtením této knihy postupně odstraněna. Poděkování proto patří jak vydavatelství Prostor, které knihu v kvalitním provedení vydalo, tak i Miloši Caldovi, který poměrně složitý text velmi dobře přeložil.
Hynek Fajmon (1968) je absolventem historie na FF UK v Praze. Postgraduálně studoval na Diplomatické akademii ve Vídni a na London School of Economics and Political Science. Působil jako poradce ministra zahraničních věcí a ministra obrany pro otázky NATO. Nyní poslanec PS PČR za ODS. Autor knihy Margaret Thatcherová a její politika (1999).
Revue Proglas 9/2001