Turecko, Evropa a Evropská unie
Probíhající debata o tom, zda zahájit či nezahájit negociace o vstupu Turecka do Evropské unie, je poněkud úsměvná, což by tak tragické nebylo, ale ona je navíc veskrze falešná a to už tragické je. Na straně jedné se tzv. progresivní, pokrokoví lidé (všech politických směrů a seskupení), honosící se svým multikulturalismem a politickou korektností, snaží předvést svou všelidskost a otevřenost (a nediskriminaci) a proto říkají zahájení negociací – ač nic neříkají o jejich dokončení - své ANO.
Na straně druhé podivná kombinace do sebe zahleděných nacionalistů a evropských nadčlověků společně s utilitaristy a pragmatiky, kteří si už své výnosné místo v evropských strukturách našli (a nemají důvod si ho nechat rozviklávat), říká své NE.
Abychom mohli tento problém strukturovat, důrazně a důsledně odlišme Evropu a Evropskou unii, což účastníci této diskuse nedělají. Trvám na tom, že si Evropu nikdo nesmí přivlastňovat a že za Evropu nikdo nesmí mluvit. Evropa jako geograficky ne zcela přesně vymezené teritórium (nebo vymezené jen uzančně) je pouze a jedině duchovním, kulturním a civilizačním fenoménem a i to vyřknout je jenom zobecněním, abstrakcí, hypotézou. Navíc je v permanentním pohybu. Její heterogennost je tak velká, že mluvit o homogenitě, jednotě, společné minulosti by bylo velmi odvážné. Ze všech těchto důvodů je naprosto absurdní chtít někoho do Evropy přijímat či z ní vylučovat (dokonce legislativními akty). V průběhu letošního červnového summitu NATO v Istanbulu to k mé hrůze spousta evropských politiků činila, ač k tomu nemá a mít nemůže žádný mandát. A ani důvod, i když vím, že se chtěli zavděčit tureckým hostitelům.
Uvažujme proto jen a jedině o tom, zda Turecko přijmout do jedné konkrétní, člověkem jako vědomý projekt vytvořené, právě teď existující organizace, zvané Evropská unie. S debatou o Evropě to nesmí mít nic společného, ta se vede jinde a je o něčem jiném. Při tomto položení otázky je poměrně snadné problém strukturovat a metodu strukturování nám svými argumenty pomáhají definovat někteří z účastníků „turecké“ debaty.
Ti, kteří chtějí EU jako delorsovskou-maastrichtskou-ambiciózní ústavou vybavenou, „ever closer union“ (stále těsnější unii), zcela logicky Turecku říkají NE, protože s jejich unií je Turecko evidentně nekompatibilní. Měli by ale své karty otevřeně vyložit na stůl. Ti, kteří chtějí EU jako konglomerát spřátelených, maximálně kooperujících a blízkých států, stejně logicky říkají Turecku ANO, protože nevidí sebemenší důvod proč a jak hájit uzavřenost a exkluzivitu tohoto evropského klubu před těmi, kteří chtějí spřátelenými, maximálně kooperujícími, blízkými a v mnoha věcech síly spojujícími státy být.
Závěr z toho je velmi prostý. Spor o Turecko není sporem o Turecko. Je sporem o charakter, podobu a samotnou podstatu Evropské unie. Řekněme to jasně a nahlas, netvařme se, že jde o něco jiného.
Převzato z www.klaus.cz