Neokonzervativní manifest Irvinga Kristola
Irving Kristol, jeden z ideových otců neokonzervatismu, nedávno představil svou rozsáhlou knihu „Neoconservatism: The Autobiography of an Idea“, kterou bohužel nemám k dispozici. Mám však v ruce článek, který v srpnu letošního roku otiskl v časopisu Weekly Standard, v němž se na daleko menší ploše zabýval stejným tématem. Budu proto diskutovat tento autoritativní článek místo toho, abych recenzoval knihu.
Historickým úkolem a politickým cílem konzervatismu bylo podle Kristola “přeměnit Republikánskou stranu, proti její vůli, v konzervativní politickou stranu schopnou vládnout v moderní demokracii“. Všimněme si jasného politického záměru, vázanosti na jednu konkrétní politickou stranu a důrazu na “moderní” demokracii (jako by byla nějaká demokracie nemoderní).
Neokonzervatismus je podle Kristola jev výlučně americký, o čemž svědčí to, že “něco jako neokonzervatismus v Evropě neexistuje”. Je přesvědčen, že ani existovat nemůže, mimo jiné díky evropské slabosti náboženství.
Hrdiny neokonzervatismu v minulosti jsou pro Kristola Theodore Roosevelt, demokratický spoluautor amerického Nového údělu F. D. Roosevelt (!) a Ronald Reagan. Výslovně mezi ně nepatří republikáni C. Coolidge, H. Hoover, D. Eisenhower nebo B. Goldwater. Autor článku odvážně říká (v roce 2003!), že „většina republikánských politiků o neokonzervatismu nic neví a vůbec se o něj nestará“, což se neodvažuji posoudit.
K mému velkému překvapení považuje Kristol za nejdůležitější důraz neokonzervativců na ekonomický růst, protože jedině ten může překonat destruktivní boj o rozdělování ekonomických produktů. To je však vymezení poněkud zvláštní, protože kromě Dětí země, Greenpeace a Jihočeských matek pro ekonomický růst horují snad úplně všichni. Kristol připouští, že neokonzervatice méně trápí veřejné finance a rozpočtový deficit, protože to může být přijatelná cena za rychlejší růst (!). Tradiční konzervativci se jistě obracejí v hrobě. Kristol je ujišťuje, že růst bohatství ve společnosti bude bránit demagogii a egalitářským iluzím, což bude pro společnost daleko prospěšnější.
Neokonzervativce netrápí ani rozpínající se stát. Kristol výslovně nesouhlasí s Hayekem a s jeho hypotézou v „Road to serfdom“ a expanzivní růst státu ve dvacátém století považuje za věc „přirozenou, dokonce nevyhnutelnou“ (!). Myšlenka devatenáctého století o minimálním státu se mu zdá být jen „historickou ekcentritou”. Proto se cítí být v dnešní Americe „více doma než tradiční konzervativci“.
Velký důraz kladou neokonzervativci na sociální aspekty, trápí je stálý pokles demokratické kultury a přijetí nové hladiny vulgárnosti ve společnosti, což je mi sympatické.
Průlomově se dívají na zahraniční politiku. „Za přirozený a zdravý cit považují patriotismus, který by měl být podporován soukromými i státními institucemi“. Myšlenku světové vlády považují za „hroznou, protože by vedla ke světové tyranii“. Na mezinárodní instituce je proto třeba se dívat s „nejhlubším podezřením“. Za velmi americký považuji požadavek, že „státníci musí mít především schopnost rozeznat přátele od nepřátel“. Nás asi bude trochu děsit, že se v tom státníci vydělují od nestátníků, od normálních občanů.
Sebevědomé je i odlišení úlohy a zodpovědnosti velkých a malých států. „Malá země si může oprávněně myslet, že její národní zájem začíná a končí na jejích hranicích“, zatímco velká země má „extenzívnější zájmy“. To se zejména týká zemí, „jejichž identita je vymezena ideologicky - jako byl v minulosti Sovětský svaz a dnes Spojené státy“. Síla a moc takové země pak s sebou přináší i „zodpovědnosti“ a to si tato země musí uvědomit.
To všechno si podle Kristola Bushova administrativa dobře uvědomuje. Já se ale musím přiznat, že je pro mne tato nekonzistentní mixáž velmi různorodých názorů málo přijatelná a že obdivuji, že někdo může její nekonzistenci nevidět nebo se jí vůbec nezabývat.
Václav Klaus, Newsletter CEPu, 7.10.2003