V Československu se práva žen a mužů fakticky vyrovnala již při vzniku republiky po první světové válce. Současně ale až do dnešních dnů přežila v právním řádu zásada, že muži a ženy si v přístupu k různým sociálním požitkům de facto rovni nejsou. Až do zrušení branné povinnosti ženy nebyly povolávány do armády. A až do současnosti platí stav, kdy jsou ženy oproti mužům výrazně zvýhodněny v rámci důchodového systému. Za každé vychované dítě mají nárok na dřívější odchod do důchodu. A to v situaci, kdy se v průměru dožívají vyššího věku než muži. Celkově vzato jsou tedy ženy v rámci českého důchodového systému oproti mužům výrazně zvýhodněny. Například ve Švédsku ženy i muži chodí do důchodu shodně v 65 letech.
Aby nedošlo k mýlce: s českým právním uspořádáním souhlasím. Je správné, že ženy mají možnost jít do důchodu dříve než muži v závislosti na počtu vychovaných dětí. Jsem přívržencem rozumné rovnováhy mezi rovností politických práv mužů a žen a nerovností jejich práv sociálních. Právě proto však zásadně nesouhlasím s principem "pohlavní rovnosti", který prostřednictvím Evropské unie prosazují radikální levicoví feminističtí ideologové, již tvrdí, že ženský rod (gender) je muži uměle a nespravedlivě utlačován, a požadují politickou akci, která má "diskriminaci" žen odstranit. Jako důkazy ženské diskriminace jsou přitom uváděny zfalšované statistiky, jež tvrdí, že ženy mají jako kolektiv celkově nižší příjmy než muži. Eurokomisař Špidla tvrdí, že rozdíl v platech mužů a žen v Evropské unii činí 15 % a evropská legislativa a politika musí směřovat k tomu, aby se tento rozdíl eliminoval. Zde se dostáváme k prolnutí tradičního socialistického požadavku na příjmovou rovnost s feministicky definovaným kolektivním nárokem žen jako celku.
Požadavek na příjmovou rovnost je jedním z největších bludů, který evropská levice vytvořila. Je absolutním útokem na soukromé vlastnictví a individuální svobodu člověka. Lidská přirozenost dává lidem různé předpoklady a svobodná realizace každého jednotlivce nutně vede k rozdílným výsledkům v příjmech a postavení ve společnosti. Příjmovou nerovnost jako nutný výsledek svobody ale socialisté nikdy neuznali a neustále vymýšlejí návody, jak se ke kýžené "příjmové rovnosti" dopracovat. Metoda je v zásadě stále stejná. Na počátku levicový ideolog rozdělí společnost na ty, kteří jsou domněle diskriminováni, a ty, kteří údajně "diskriminují". Následuje velká mediální masáž a propagace sloganu o "odstranění diskriminace". V konečné fázi (v níž se právě nacházíme) dochází k ustavování úřadů a přijímání legislativy, která má domnělý problém odstranit.
Winston Churchill říkal, že věří jen těm statistikám, které si sám zfalšoval. Proto odmítám přijmout tvrzení, že existuje příjmová diskriminace žen. Podle mého přesvědčení neexistuje. Takovou statistiku totiž nelze vytvořit, protože moderní společnosti jsou velmi komplexní a situace, ve kterých se jednotlivé ženy a muži nacházejí, nejsou souměřitelné. Během produktivního života ženy vstupují do hry různé faktory jako právě rození dětí a jejich následná výchova, zdravotní dispozice, kariérní orientace a další faktory. Stejně tak je to v případě mužů. Některé profese jsou z racionálních důvodů zpravidla vykonávány muži a jiné zpravidla ženami. U vojáků, policistů, hasičů a vězeňských dozorců je vždy více mužů než žen. A tyto profese jsou zároveň opět z racionálních důvodů lépe honorovány než například profese zdravotní sestry nebo učitelky, které naopak dominantně vykonávají ženy. Tyto příjmové diference mezi profesemi následně mohou mít za následek skutečnost, že v jakémsi kolektivně pojatém vyúčtování "muži versus ženy" je výsledek pro ženy negativní. Taková bilance však nemá žádný relevantní smysl. Muži by mohli obdobně začít počítat bilanci důchodového systému a dospěli by k opačnému závěru. Má ale smysl vést takové debaty a takové účetnictví?
Podle feministických ideologů to smysl má. Právě proto byl letos založen již zmíněný Evropský institut pro pohlavní rovnost. Feministům ale nejde jen o "pohlavní rovnost" v příjmech. Požadují rovněž rovnost v zastoupení mužů a žen v jednotlivých profesích. Feministická propaganda proto v poslední době svou pozornost zaměřuje na dvě argumentační linie. První se věnuje již popsanému jevu příjmové nerovnosti mezi muži a ženami, druhá pak zastoupení žen v politických funkcích typu parlamentu. Z nižší úrovně zastoupení žen ve volených funkcích je přitom vyvozována jakási "diskriminace žen", která se musí politickou akcí odstranit. Prostředkem k tomu má být zavedení kvót.
Kvóty se mají zavádět zákonem jako vynutitelný požadavek týkající se volených funkcí v politické sféře, ale také funkcí ve sféře komerční. Některé evropské severské státy již takovou legislativu přijaly a Evropský parlament v tomto volebním období usilovně pracuje na propagaci této myšlenky. Naposledy se k této věci vyjadřoval na konci minulého roku, kdy přijal rezoluci požadující zavedení kvóty na 50% zastoupení žen v orgánech akciových společností. Tento požadavek je v absolutním rozporu s principem svobodné volby a rovnosti lidí před zákonem. Kolektivní entita "muži" a "ženy" je zde kladena nad princip suverenity jednotlivce.
Další cestou, jak feministé chtějí prosazovat své představy o "pohlavní rovnosti", je tzv. "gender mainstreaming", což se v české praxi vykládá jako "systematické prosazování priorit a potřeb žen a mužů ve všech druzích politik a opatření s cílem dosáhnout rovnosti žen a mužů. ,Gender mainstreaming' je metodou, která má uplatnění zejména ve státní správě a samosprávě. Jeho podstata spočívá v tom, že před přijetím jakéhokoli rozhodnutí je provedeno vyhodnocení jeho dopadu na muže a ženy."
Kromě "gender mainstreamingu", který se zaměřuje především na legislativu, prosazují stoupenci feminismu rovněž princip "gender budgeting" neboli (v české verzi) "pohlavní rozpočtování". Zde má jít o zavedení předběžného posuzování jakéhokoliv veřejného výdaje z hlediska dosahování cíle "pohlavní rovnosti". Vůdčí postava českého politického feminismu, poslankyně Anna Čurdová z ČSSD, tento požadavek vysvětluje tak, že všechny veřejné rozpočty počínaje obecním přes krajský, národní až po evropský se mají posuzovat z toho hlediska, zda výdaje více neupřednostňují muže před ženami. Paní poslankyně na vysvětlenou uvádí, že například obecní dotace na fotbalový stadion pro muže by měla být vyvážena ve stejném objemu investicí do jiné aktivity, kterou naopak preferují ženy. Výdaje pro muže a ženy tedy mají být srovnatelné. Posuzování rovnosti výdajů mají provádět nově zřizované parlamentní výbory pro práva žen. O posuzování rozpočtových zdrojů zatím feministky mlčí, protože se nejspíše chtějí vyhnout přiznání objektivní skutečnosti, že muži do veřejných rozpočtů přispívají více než ženy.
Prosazování principu "pohlavní rovnosti" v praxi Evropské unie vede k vyčleňování velkých rozpočtových částek na podporu konkrétních projektů. Tyto projekty jsou zpravidla financovány z Evropského sociálního fondu. Na české úrovni jsou potom tyto iniciativy financovány z rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Jedním z "hezkých" příkladů je financování projektu GITA neboli Genderové informační a tiskové agentury (www.ta-gita.cz). Nechť laskavý čtenář-daňový poplatník nahlédnutím na uvedený web sám posoudí, zda souhlasí s utrácením svých daní tímto způsobem.
Má pravicový politik hájit "pohlavní rovnost"?
Jsem přesvědčen o tom, že nikoliv. Liberálně-konzervativní politik vychází z koncepce svobody jednotlivce a rovnosti všech lidí před zákonem. Má mít proto pochopení pro přirozeně vzniklé rozdíly mezi lidmi. Je správné odstraňovat bariéry bránící ženám i mužům v uplatnění. Například německý zákaz zaměstnávat české muže a ženy je diskriminací. V Evropské unii to však nikomu nevadí a žádný institut se tomu nevěnuje.
Pro klasickou liberální právní tradici je klíčové rozlišování mezi rovností práv a rovností ve výsledku. Rovnost před zákonem je pro pravicového politika bez problémů přijatelný princip. Rovnost ve výsledku, jakým je například stejné zastoupení mužů a žen ve volených funkcích, je naopak nepřijatelná. Popírá princip svobody a možnost rozdílného výsledku daného svobodně vyjádřenou preferencí svobodných jednotlivců.
Velkým problémem principu "pohlavní rovnosti" je již samotné vymezení mužů a žen jako kolektivních entit. Dle evropské demokratické právní tradice existují primárně občané jednotlivých států a ti mají jako jednotlivci určitá práva, svobody a také povinnosti. Kolektivně pojatá práva "mužů" a "žen" nemohou být nikdy nadřazována těmto základním individuálním právům. Nadřazování kolektivních práv nad práva individuální je navíc dle mého soudu v rozporu s českou ústavní tradicí a rovněž s ústavní tradicí všech západních demokracií.
Všechny metody prosazování "pohlavní rovnosti", jako je kvótování a "gender mainstreaming", jsou ve své podstatě omezením svobody jednotlivce. Kvóta na zastoupení žen v politických funkcích omezuje ústavně zaručenou svobodu volby každého jednotlivého voliče. Stejně tak kvóta na zastoupení žen v orgánech akciových společností omezuje vlastnická práva vlastníků příslušné společnosti. "Gender mainstreaming" navíc vyvolává nutnost dalšího veřejného přerozdělování zdrojů a nutnost zřizovat a financovat chod nových a nových úřadů. Z výše uvedených důvodů není možné princip "pohlavní rovnosti" z pravicového (konzervativně-liberálního) hlediska podporovat.
Autor je poslanec Evropského parlamentu za ODS.
Revue Politika 2/2007