Podmaní si extrémisté Evropskou unii?
Východní část Německa se potýká s nástupem modifikovaných forem komunismu i nacismu zároveň. Nejnověji to potvrdily zářijové výsledky zemských voleb v Sasku a Braniborsku. Postkomunisty (PDS) volila téměř čtvrtina obyvatel a krajně pravicová Národnědemokratická strana Německa (NPD) dopadla prakticky shodně jako vládní SPD! Takový stav voličských preferencí je jistě alarmující. Jednak proto, že do zmíněných bundesregionů je z Čech co by kamenem dohodil, ale zejména z toho důvodu, že proces znovusjednocení Německa má mnoho analogických aspektů s letošním rozšířením Evropské unie.
Pád železné opony umožnil před čtrnácti lety oživit ideu silného bismarckovského Německa. Euforická doba, pangermánská očekávání a Kohlovy sliby „kvetoucích zemí“ učinily výtky některých ekonomů či dalších odborníků ke znovusjednocení neslyšitelnými. Zase se jednou prokázala moc politického konsensu. To, co následovalo, nemá v dějinách státy řízených přerozdělování obdoby. Němci žijící v západní části země začali vedle standardních daní odvádět také speciální berni „směrem na východ“, státní dotace a transfery do bývalého „ráje trabantů“ dosáhly již dnes nepředstavitelných sum a stále zdaleka nepolevují. A to přesto, že reálný ekonomický efekt finančních přesunů se vlastně nedostavil. Území bývalé „dederónie“ relativně výrazně zaostává ve zvyšování ekonomické výkonnosti za státy, jimž nikdo „pomocnou“ ruku nepodal, jako je Polsko, Maďarsko, Česko a další tranzitivní ekonomiky.
Neblahý vývoj hospodářství regionu je spouštěčem vlny frustračních tendencí mezi obyvatelstvem, stejně tak jako vodou na mlýn extrémistickým uskupením. Právě Němci s tím mají více zkušeností než kterýkoliv jiný národ. Také Hitlerova Říše vyrostla na ztrouchnivělých základech hyperinflací a chudobou stižené Výmarské republiky. V bývalé NDR se připojuje ještě jeden komplex, jenž prostupuje širším spektrem obyvatelstva: i přes velkorysou podporu „Západu“ „Východ“ stále hospodářsky „škobrtá“ a drží se u dna. Jsou snad „východní“ Němci ve srovnání s Čechy či Maďary tak líní? Či neschopní? Tyto sebemrskačské otázky jen dále posilují efekty chabého ekonomického výkonu. Na vině přitom nejsou jednotlivci, vadný je celý systém, jenž je slepě veden utopistickou vidinou rychlé a bezbolestné imputace srovnatelné životní úrovně. Ukazuje se, že je nemožné během jedné či dvou dekád dosáhnout této mety a vymazat skoro půl století destrukce v podobě centrálního plánování. Navíc (a právě proto) se objevují zhoubné postranní efekty v podobě růstu vlivu populistů: komunistů či neonacistů.
Přijmeme-li alespoň zčásti hypotézu, že německé „wiedervereinigung“ bylo vlastně rozšířením EU „v malém“, dospějeme k negativnímu budoucímu výhledu ohledně vývoje v celé střední a výchdní Evropě. V obou případech měly hlavní slovo politické ideje, ať již ty „velkoněmecké“ či „superevropské“. V obou případech ekonomické studie nevyvrátily vysokou náročnost, ne-li neuskutečnitelnost, sjednocovacích kroků. V obou případech se jednalo o zásah shora, jenž je na hony vzdálen optimálnímu evolučnímu vývoji. V obou případech došlo ke sloučení hospodářsky nesrovnatelných regionů - v případě EU navíc neporovnatelných ani kulturně či jazykově .-, kdy jsou egalitářské touhy ukájeny krátkozrakými náhražkami; transfery, dotacemi a zdeformovanými a deformujícími daňovými politikami. A takto bychom mohli pokračovat. Pravda, našli bychom i odlišnosti - nové státy EU roku 2004 rozhodně nejsou NDR roku 1990 -, ale principiálně jde o srovnatelné procesy.
Přejme si tedy, aby v horizontu několika let nezačaly také u nás, ale i ve zbytku EU, získavat na moci totalitaristická hnutí. Jak se ukazuje v „laboratorních podmínkých“ bývalého NDR transfery ani „štědrý“ sociální stát vedoucí však v konečném důsledku k vyšší nezaměstnanosti lékem na bující extrémismus rozhodně nejsou. Jediným zaručeným medikamentem je zdravý hospodářský růst pramenící z nesešněrované hospodářské politiky, jež bere za samozřejmost nižší přerozdělování, vyšší odpovědnost jedinců za sebe sama, méně rigidní trh práce a další liberální postupy. Je však dnes Evropa schopna otočit se tímto směrem? Růst extrémismu v Sasku a Braniborsku je vztyčeným prstem, že by tuto schopnost měla v sobě rychle objevit.
Vyšlo v časopise Agora z října 2004.