Motto:
Ústava, jak samo slovo napovídá, USTAVUJE samostatný právní řád svrchovaného státního celku. De facto jeho svrchovanost završuje! Definuje pravomoci takového státu, dělbu moci mezi exekutivu, legislativu a justici. Stanovuje práva občanů podřízených této veřejné moci. Existence jiného svrchovaného státu pod toutéž ústavou je s principem ústavního pořádku neslučitelná a proto euroústava značí zánik státnosti všech členských zemí EU.

Účast na internetových diskusích pomáhá tříbit vlastní stanovisko a také korigovat předsudky. Můj největší předsudek spočíval v přesvědčení, že se většina mých spoluobčanů chystá hlasovat pro členství v „Unii“ proto, že si od něho slibují vyšší hmotný standard. Měl jsem za to, že je to motiv nedůstojný, ale zažil jsem užitečné vystřízlivění. Dnes je mi tenhle názor ve své přímočaré naivitě vcelku pochopitelný. Těžko lidem vymlouvat radost „z Ježíška“. I když si ty dárky budou muset koupit sami. Ukázalo se však, že mezi stoupenci našeho členství v EU existuje daleko častěji motiv docela jiný…
Kdykoliv jsem slýchal, že si Češi neumějí sami vládnout, zlobilo mě to, ale dnes už mě chvílemi obchází tichá hrůza. Stále doufám, že se pletu, ale poslední dobou se přesvědčuji, že je to ještě daleko horší: někteří Češi si totiž sami vládnout nechtějí! Tuto skupinu, která se také těší do EU, spojují nálady bezmála apokalyptické. Lidé velmi mladí nebo nezkušení, ukřivdění a přecitlivělí, povahy slabé či nalomené, lidé neúspěšní i chroničtí nadávači vidí „Evropu“ jako příležitost na záchranu v podobě jakési podivné celonárodní emigrace. Jsou zklamáni ve svých nereálných nadějích a doufají, že nyní přichází poslední šance, jak zachránit trosky vlastních iluzí. Diskuse s nimi obvykle není možná, neboť nelze nalézt shodu v nejzákladnějších pojmech. Na slova „svoboda“ a „suverenita“ reagují v lepším případě nechápavou zlostí, často furiantstvím a cynismem. Za sebe říkám, že se s tím nikdy nesmířím. Suverénní stát a lidská svoboda jsou věci, za které se umírá. Ty se neodevzdávají…nikdy a za nic!
A pak je tu ještě poměrně nepočetná, zato ale velmi vlivná, skupina těch, které lze souhrnně označit slovem „elity“. Jednak jsou to lidé intelektuálně zaměření, pyšní na svůj rozum, kteří často vskrytu pohrdají ostatními a sami sebe vidí jako povolané řídit životy druhých podle své libovůle. Občas trpí slavomamem či spasitelským komplexem, neboť opravdově věří, že jim čas dá za pravdu a historie jejich činy oslaví jako prozíravé a epochální. Druhou část „elit“ tvoří bezskrupulózní darebáci, kteří doufají, že jim nové mocenské uspořádání přinese osobní prospěch. Ve špatně kontrolovaných mechanismech vládnutí a v kolektivní nezodpovědnosti spatřují ideální prostředí pro rozšíření vlastního vlivu a bohatství bez ohledu na zájmy státu, který je do jejich výnosné funkce povolal.
Přes mnohá ujištění nemyslím, že by bruselské centrum moci bylo parlamentní demokracií. Ostatně nevěřím, že je něco takového vůbec v mezinárodním měřítku možné. Nikde ve světě totiž pro tuhle naději nelze nalézt jedinou oporu a takzvaný „deficit demokracie“ je dokonce už zcela otevřeně evropskými byrokraty přiznáván. Zbrklé proklamace, které ohlašují odumírání národního státu, ponejvíce připomínají Leninovu tezi o zahnívajícím kapitalismu. „Galaktická společenství“ jsou dobrým námětem pro žánr SCI-FI…ve filmu totiž všechno končívá dobře.
Lidé mého názoru bývají označováni za zabedněné zpátečníky, kteří „nepochopili objektivní dějinnou podstatu evropského integračního procesu“, „nepovznesli se k novým evropským horizontům“…to vše jsem už četl dokonce v Lidových novinách! Evropská unie má pro tyto případy připravenou dosud neotřelou nálepku: eurofobie. Defétismus je vydáván za objektivní dějinné procesy, malomyslnost za prozíravost, útěk před problémy za zdravou vůli ke změně, touha po moci se prohlašuje za solidaritu.
Výměna demokracie za byrokratickou oligarchii, opětovné rozdělování lidí a manipulace se slovy, to je první splátka za „nové evropské horizonty“…