David Cameron a pohřeb britského konzervatismu
Cameronův projev 11. září byl pohřbem tradičního britského konzervatismu morálních jistot a civilizační kontinuity. Byl o to trapnější, že labouristé i liberálové se v den výročí největší současné americké tragedie veškerých projevů citlivě zdrželi. Z Cameronovy ideové pomatenosti a politické puberty – kterým říká „dospělá debata“ stojí za ocitování několik perliček.
„Jsem liberální konzervativec, nikoli neokonzervativec“.
Těžko říct, co jiného tím chtěl dát najevo, než jednak že neví, že liberalismus a konzervatismus jsou opačné póly politického spektra a že tudíž „liberální konzervatismus“ je protimluv. A jednak že podle jeho názoru dnes existují konzervatismy dva: Nový americký vracející se ke kořenům konzervativních tradic – od něhož se distancuje, protože se podle sondáží nelíbí většině Britů. A nový britský, od konzervativních tradic zcela oproštěný, protože ten by se většině Britů možná líbit mohl. Přešel tím na stranu těch, kdo dnešní americkou vládu pokládají ne za pevné obránce západní civilizace, nýbrž pro něž představuje největší hrozbu světovému míru.
Americké neokonzervativce nazval bezmála válečnými štváči, když ve výčtu jejich chyb tvrdil, že příliš rychle sahají k vojenským řešením a za politické naivky domnívající se, že demokracii lze nastolit vojensky. Nestydí se na ně mávat ani otřesně kýčovými klišé jako „bomby a rakety nejsou dobrými velvyslanci, nezískávají srdce ani mysli, nemohou stavět žádnou demokracii.“ Jako by nevěděl, jak se zavedla demokracie v Německu a Japonsku.
Výsledkem dosavadní politiky Spojených států je podle Camerona to, že nestabilita světa a hrozba terorismu jsou dnes větší, než před pěti lety, a je sama příčinou sílícího antiamerikanismu. V roli „starého přítele“, který má povinnost být „ke svým spojencům upřímný“, napomíná Ameriku za věznění teroristů na Guantanamu a Izrael za „disproporční bombardování Libanonu“.
Odhodil tím do stoupy tradiční konzervativní vidění světa, které chápalo, že musí – slovy Churchillovými – „bránit něco, co je nedokonalé, před něčím, co je nekonečně horší“ a přisvojil si šablonu levicových liberálů, podle níž nemáme právo nikoho soudit – a před jeho útoky se bránit – pokud nejsme sami stoprocentně dokonalí.
Neokonzervatismus, proti němuž Cameron brojí a od něhož se dnes distancuje většina britských konzervativních politiků, je pokus o vystřízlivění k realitě ze všech těch utopií, že totalitarismus lze usmířit nebo porazit kompromisy a ústupky. Je postavený na vědomí, že pokračující morální rozpad, ztráta úcty k západním hodnotám a neochota k jejich obraně povedou Západ k zániku. V mezinárodní politice vychází z Reaganova poznatku, že totalitním režimům se musí čelit dvěma souběžnými strategiemi:
1. Nekompromisní silnou obranou a je-li potřeba i útokem, ale v každém případě věrohodnou hrozbou útoku a neustupování hrozbám.
2. Demokratizací samotných totalitních režimů.
Těmito strategiemi Reagan porazil sovětskou říši a tutéž strategii se Bush snaží nasadit na islámský terorismus a totalitní islámské státy. Mezi totalitou sovětskou a totalitou islámského terorismu je však několik rozdílů, které mají za následek, že tentýž postup, který porazil komunismus, proti islamismu nefunguje, alespoň ne zatím. Jednak, komunismus zažíval ideový krach a jeho konec si v komunistických státech přála většina občanů a dokonce i mnozí politici. Islámský totalitní džihádismus je naopak na vzestupu a jeho popularita i prostých muslimů vzrůstá. A jednak, sovětské impérium byl jasně vyhraněný státní a politický útvar ve vymezených hranicích s uniformovanými armádami. Džihádismus je rozprostřený po celém světě, včetně silné, ale často těžko identifikovatelné páté kolony uvnitř západních zemí, schopné ovládat, zastrašovat a manipulovat jinak pokojné občany, včetně muslimů.
Výsledný problém je ten, že ve všech demokratických volbách, které proběhly v islámských zemích, vítězí islamismus. Takže není vyloučeno, že neokonzervativci se mýlí, když věří, že demokracie se dá naroubovat i na islám. Z tohoto hlediska by kritika neokonzervativní politiky možná dávala smysl.
Bush ji v projevu 11. září hájil takto:
„Nacházíme se v časných hodinách boje mezi tyranií a svobodou. Onoho záříjového rána se najednou objasnilo, že jasno a klid, které jsme na Středním Východě viděli, byly jen fata morgana. Léta úsilí o stabilitu a udržování míru nám nezanechaly ani jedno ani druhé. A tak jsme změnili politiku a angažovali vliv Ameriky ve světě ve prospěch posilování svobody a demokracie, velkých alternativ k represi a radikalismu.“
A co místo toho Cameron nabízí jako ono „liberálně konzervativní“ řešení proti celosvětovému džihádu?
„Pokoru a trpělivost.“
Jako by Evropa dosud na džihádistickou hrozbu dokázala reagovat něčím jiným.
Kde se tato dramatická změna politiky v konzervativní straně objevila? Je to jen touha dostat se k vládě za každou cenu, pro niž jsou konzervativci ochotni nejen se vzdát všech konzervativních principů, ale i ohrozit bezpečnost státu ještě víc, než Blairovi labouristé? Nebo podstatná změna myšlení? Částečnou odpověď najdeme v novém Cameronově poradci pro zahraniční politiku Williamu Dalrympleovi, který se v britských novinách neostýchá tvrdit, že jakákoli souvislost Sadáma Husajna s terorizmem byl výmysl neo-konzervativců, že „radikalizaci celého islámského světa způsobily izraelské násilnosti“ a že „11. září byl přímou odpovědí na Sharonovu represi druhé palestinské intifády na podzim 2000.“ (Sharon se stal premiérem až v roce 2001, zatímco bin Ládin útok plánoval již v roce 1999).
Není divu, že si Cameronovým projevem konzervativní strana vysloužila pochvalu přední britské muslimské – a otevřeně protižidovské a protiizraelské – organizace zvané Muslim Public Affairs Committee:
„Zatímco Tony Blair rozzlobil muslimskou veřejnost vysláním zbraní do Izraele, stínový ministr William Hague kritizoval Izrael za disproporční sílu při letní invazi Libanonu a teď se David Cameron mistrovsky distancuje od neo-konzervativní rétoriky, zamítá představu střetu civilizací a přijímá úlohu OSN. Muslimská komunita si toho všímá. Konzervativci už nejsou špatní hoši. Konzervativní strana dříve nebo později vytvoří příští vládu a progresivní a politicky vyspělí muslimové se musí podílet na tomto přechodu. Konzervativci nám podávají ruku a my musíme podat ruku jim.“
Britská konzervativní strana, vždy maják zdravého rozumu, individuálních svobod a kontinuity západní civilizace, se stala přes noc stranou „progresivních muslimů“, antižidovských lobby a politických antiamerikanistů.
A tak v době, kdy zoufale potřebujeme chlapsky vzpřímenou morální sílu a jasnozřivost nového Churchilla, nám britští konzervativci nabízejí chlapečkovskou variantu přikrčenosti a mnichovanského appeasementu Chamberlainova. A nejtragičtější na tom je, že celá konzervativní strana to zjevně bez protestu přijímá jako svou oficiální zahraniční politiku, s níž doufá se stát příští britskou vládou.
Vyšlo v knize Evropa snů a skutečností, Baronet 2007