Rok 2007, rokem rovných příležitostí? Aneb marxistické manýry feminismu
Druhého dubna letošního roku byl v Divadle Archa oficiálně zahájen Evropský rok rovných příležitostí. K čemu je takové oficiální zahájení i samotný rok rovných příležitostí dobrý? Nabízí samozřejmě prostor pro oblíbené téma genderové rovnosti, ve kterém se mohou realizovat různé neziskové organizace jako Fórum 50%, Žába na prameni apod. Určitě se při této příležitosti všechny rády pochlubí, čeho dosáhly a kde všude se jim povedlo odstranit bariéry v rodové rovnosti, ale také zdůrazní potřebu přijetí antidiskriminačního zákona nebo nutnost změny většinového a zpátečnického pohledu české společnosti na postavení žen a mužů.
Kdo za touto iniciativou stojí? S návrhem prohlásit letošní rok rokem rovných příležitostí přišel český komisař EU V. Špidla. Na oficiálním zahájení vystoupil s projevem i premiér Mirek Topolánek, který kromě jiného upozornil na to, že právě přehnané zvýhodňování žen na trhu práce vede k jejich diskriminaci. Premiérův projev se v kruhu feministických aktivistek nesetkal s velkým pochopením. Okamžitě vznikla protestní nóta neziskových organizací, protože Topolánkova řeč byla plná genderových předsudků. Tato reakce velmi přesně poukazuje na absurdnost diskuse o rovných příležitostech, právo vyslovit svůj názor má totiž jenom jedna strana. V případě reakce oponentů je těmto doporučeno mlčení místo toho, aby byly jejich argumenty zpochybněné racionálním způsobem. Proč asi?
Předsedkyně poslaneckého klubu Strany zelených Kateřina Jacques na jeho slova reagovala ve vysílání Českého rozhlasu 6: „Ten pohled pana premiéra i ten jeho projev se velmi odlišoval od toho, jak se na tuto problematiku dívají zasvěcení, ať už jsou to odbornice, odborníci z akademického prostředí, z neziskového sektoru, ale třeba i státní zaměstnanci, úředníci, úřednice, kteří se toho zúčastnili z MPSVR, z Úřadu vlády a skutečně ten projev nebyl úplně kompatibilní s tím, co třeba přednesl komisař Špidla.“ Bohudík za to! Zajímavé je, že poslankyně Jacques vidí kritiky boje za rodovou rovnost za automaticky nezasvěcené, kteří by se k této problematice neměli vůbec vyjadřovat, protože ji nerozumí. Samozřejmě, začnou ji rozumět až v momentu, kdy budou volat po přijetí antidiskriminačního zákona a po změnách ve společnosti, aby bylo ženám umožněno skloubit kariéru s rodinou.
Kam ale takové snahy vedou, můžeme vidět na dnešním Německu, kde se ministryně pro rodinu za CDU Ursula von der Leyen snaží zřídit velkou síť předškolských zařízení pro děti mladší tří let z veřejných zdrojů a to za velké pochvaly ze strany feministek. Tento nápad má jenom jednu „malou“ chybičku, jesle mají být financovány z daní všech občanů, tedy i těch, kteří svoje děti vychovávají doma nebo kteří děti v tomto věku nemají. Tímto způsobem proto dochází k narušení svobody člověka.
Proč by mělo být úkolem státu osvobozovat matky od jejich vlastních dětí? Proč by mělo být dítě přítěží a proč by měla od něho máma utíkat za svojí prací? Takovou představu měli komunisté. Odejmout matce její dítě a vychovat nového člověka oddaného marxistické ideologii. Za tímto účelem byla po druhé světové válce žena vytržena z její přirozené role.
Stejně tak mají genderoví aktivisté potřebu vychovat nového člověka, který si bude hrát s genderově neutrálními hračkami (představa, že svojí dceři koupíte panenku a synkovi letadlo je přece tak nebezpečná, může vést k nerovnému postaví žen a mužů!), bude nosit genderově neutrální oblečení a bude mluvit genderově neutrálním jazykem. Že pro takového člověka nezbude prostor pro svobodné přemýšlení a vlastní názor, je zcela nepodstatné.
Ženám by mnohem víc než aktivity feministek pomohlo, kdyby jejich děti byly vnímané ne jako přítěž, ale jako dar. Kdyby feministky uznaly přirozené rozdíly mezi mužem a ženou a z toho vyplývající využitou příležitost ze strany ženy se svým dětem plně věnovat jako rozhodnutí, které si zaslouží uznání.
Zahajovat rok rovných příležitostí je proto naprosto zbytečné, každý člověk má možnost svobodné volby, jestli se rozhodne mít děti nebo budovat kariéru, s rizikem, že svého rozhodnutí bude možná později litovat.