Multikulturalismus
Multikulturalismus, vzdor svému názvu, jenž sugeruje rovnost všech kultur a civilizací, ve skutečnosti vždy byl ideologií nenávisti vůči civilizaci západní. Multikulturalismus byl nástrojem intelektuální delegitimizace západní civilizace, jakož i její politické destrukce prostřednictvím jejího „naředění“ na území Západu.
Co tím mám na mysli?
Poslední celou dekádou, kdy lidé Západu byli ve své intelektuální většině hrdi na svou civilizaci, byla 50. léta 20. století. Poté, především od poloviny 60. let, se mezi levicovými intelektuály Západu začala šířit nenávist vůči jejich společnosti, jak se na Západě historicky ustavila.
Zdrojem oné nenávisti byl gramsciovský neo-marxismus, v 60. letech reprezentovaný především Frankfurtskou školou. Tito lidé již nemohli opěvovat stalinismus a komunismus přímo – to již nešlo, jejich zločiny byly až příliš zřejmé -, soustředili se tedy na delegitimizaci západní společnosti nepřímo.
V 50. letech byli lidé Západu na svou civilizaci oprávněně hrdi: byla to jediná civilizace v dějinách lidstva, která dospěla k ideálu osobní a politické svobody jednotlivce a k jeho realizaci v praxi. Nikdy předtím ani tehdy žádná jiná civilizace v dějinách k tomuto ideálu a jeho realizaci nedospěla; a pokud lze v jiných civilizacích mluvit o svobodě, je to v důsledku imitace západního modelu či jeho vnucení Západem. Z hlediska politické a individuální svobody je tudíž západní civilizace všem civilizacím ostatním nadřazena.
Tento civilizační konsensus, jenž v 50. letech – tj. po porážce totalitního nacismu a v době heroického zápasu proti totalitnímu komunismu – zastávala západní společnost, začal být na teoretické úrovni napadán v širším měřítku v letech 60. Prostředkem onoho napadání byla ideologie multikulturalismu, tj. civilizačního relativismu a rovnostářství, která sugerovala, že všechny civilizace jsou si rovny, zasluhují stejnou úctu a jejich hodnoty jsou vzájemně nesouměřitelné – tj. hodnotami jedné (západní) nemají být posuzované druhé (ostatní). V praxi však západní civilizace začala být striktně odsuzována jako v dějinách prý ta obzvláště zlá, zločinná, agresivní, dobyvatelská, imperialistická, kolonialistická, rasistická a vykořisťovatelská. Ostatní civilizace nebyly kritizovány vůbec, ba naopak, oproti západní byly nezřídka idealizovány.
To však byl dvounásobný faul. Za prvé, zatímco západní civilizace ve své realitě byla měřena západním ideálem a shledána nedostačující; realita ostatních civilizací nebyla měřena ideálem žádným, a tudíž žádné defekty na nich ani shledány nebyly. A za druhé, viny, hříchy a zločiny, které jsou univerzálně lidské a byly přítomny v civilizacích všech, byly přisuzovány jen civilizaci západní, zatímco její ctnosti, které byly přítomny jen u ní a nebyly u žádné jiné, byly opomíjeny. Univerzální zlo bylo vydáváno za specificky západní, zatímco specificky západní dobro bylo ignorováno.
Například? Například otroctví. Západní křesťanský pohled na člověka je si vědom narušené stránky lidské bytosti, faktu, že člověk je mravně nedokonalou, padlou bytostí, zatíženou dědičným hříchem. Není proto divu, že ve všech dobách a ve všech civilizacích se vždy našli jednotliví lidé, kteří se dopouštěli vražd, loupeží a otrokářství. Bohužel. Takoví jsou lidé: hříšní. Ale zároveň mají i rozum a svědomí: jsou schopni v principu nahlédnout, že vraždy, loupeže a otrokářství jsou zlem.
Otrokářství bylo vždy a všude. Vnímáme-li člověka realisticky, jako mravně nedokonalou bytost, nepřekvapí nás to, byť zarmoutí. Překvapí nás však - a potěší -, že v jedné civilizaci otrokářství jako zlo nahlédli a zasadili se proto za jeho úplné zrušení. Bylo to v západní křesťanské civilizaci v 19. století, jako v jediné. Opakuji, otrokářství či obchod s otroky nebyly specifickým zlem Západu, ale univerzálním zlem všech lidských společností. Naopak, nahlédnutí zla otroctví a otrokářství – ať již založeného na rasovým či jakémkoli jiném principu – nebylo univerzálním vhledem všech civilizací, ale specifickým vhledem civilizace západní. Měla k tomu ostatně dobré předpoklady: v židovsko-křesťanském pohledu jsou všichni lidé (bez ohledu na barvu pleti) bratři a sestry, neboť mají společného nebeského Otce. (Naopak, v evolučním darwinistickém pohledu jsou lidé jen vzdálenými bratranci vyvinutými z prvotního guláše, kteří se navíc v důsledku evoluce od sebe stále vzdalují; rasismus je tak s darwinismem nejen kompatibilní, ale je jejím i přímo evokován a implikován.)
Amerika například kvůli otázce otroctví podstoupila krvavou Občanskou válku, nejničivější v amerických dějinách. A byla to imperialistická a kolonialistická Británie v 19. století, která z klasicky liberálních a z křesťanských důvodů zrušila obchod s (černými) otroky a upalování vdov v Indii. Bylo to imperialistické? Ano. Bylo to kolonialistické? Ano. A bylo to správné a spravedlivé? To si pište! Bylo to však multikulturalistické? Nikoli, byl to pravý opak multikulturalismu, neboť multikulturalismus sugeruje rovnost civilizací a jejich hodnotových systémů, čili nemožnost rozhodnout, který z nich je správný či spravedlivý. To je však pomýlený a falešný koncept, neboť rovnost a práva se nevztahují na civilizace, nýbrž na jednotlivé lidské bytosti. Nikoli civilizace jsou si rovny, ale lidské bytosti jsou si rovny; a nikoli civilizace mají práva (uplatňovat své vlastní hodnoty), nýbrž lidské bytosti mají práva (nebýt obětí svévole a nespravedlnosti).
Jinými slovy, pokud integrálním, ba až konstitutivním prvkem nějaké společnosti, kultury či civilizace bylo nebo je upalování vdov, otrokářství, či kanibalismus, tato společnost není svébytnou kulturou se svými hodnotami, jež nesmíme poměřovat našimi měřítky, nýbrž je společností a civilizací defektní a nespravedlivou, neboť explicitně a záměrně porušuje práva lidských bytostí.
Ona práva lidských bytostí a jejich mravní nárok na život ve svobodě byl nejlépe a nejdokonaleji nahlédnut v západní civilizaci, proto z hlediska politického je západní civilizace vysoce nadřazena všem ostatním. Je správná nikoli proto, že je naše, ale je správná proto, že nejúplněji nahlédla problém spravedlnosti a svobody jednotlivce.
Rovnost západní a ostatních civilizací je tedy relativistickým mýtem; z politického hlediska je západní civilizace ostatním nadřazena.
Další manévr multikuluralismu, zdůrazňování praktických zel v dějinách Západu a zamlčování stejných či větších zel v dějinách civilizací ostatních (např. pokud jde o kolonizaci Latinské Ameriky, ti zlí jsou vždy jen Španělé, a nikdy Aztékové, i když právě Aztékové byli imperialistickou, krvelačnou, genocidní říší, vraždící a zotročující všechny kmeny ostatní, jejichž příslušníci vítali Španěle jako své osvoboditele z pod krvavého aztéckého jha), je příznačný tím, že multikulturalisté používají dokonalý západní ideál, jehož univerzální platnost zároveň popírají, pro odsouzení nedokonalé západní reality (jakou je jakákoli lidská realita), ale již nikoli pro odsouzení reality civilizací ostatních, jež mravně posuzovány nejsou vůbec. To je vskutku cool; je to jako používat dokonalý západní ideál slušného stolování pro odsouzení některých lidí Západu, kteří jedí rukama, a přitom naprosto pomíjet, že někde nějaký barbar vaří a konzumuje lidské bytosti, a když to někdo ze Západu kritizuje, pak se na něj obořit, že odkud má tu drzost dopouštět se takové kulturní agrese a svými koncepty imperialisticky posuzovat hodnoty kultur jiných! Jak říkám, vskutku cool!
Ten zásadní problém multikulturalismu se tedy redukuje na otázku tuto: mají mít podle západních multikulturalistů žlutí, hnědí, černí a barevní příslušníci civilizací ostatních ta samá práva, která si multikulturalisté nárokují pro sebe? Řeknou-li, že je mít nemají, neboť to by prý odporovalo tradicím a hodnotám jejich kultur a my jim prý imperialisticky nemůžeme vnucovat naše západní koncepty, pak multikulturalisté jsou rasisté. Rasističtí jsou oni, nikoli západní civilizace, neboť to oni považují příslušníky jiných civilizací za nehodné toho důstojného zacházení ze strany vládců, které si sami nárokují pro sebe. Pokud by však multikulturalisté řekli, že příslušníci ostatních civilizací mají mít ta samá práva, jaká oni chtějí pro sebe, pak užívají západní koncept, jímž teoreticky tak primitivně pohrdají. Pak jsou ale intelektuálně nekonzistentní, rozporuplní a trapní.
Mulitkulturalisté ve své nenávisti vůči západní společnosti, jak se historicky ustavila, usilovali na území Západu o její maximální naředění, proto vždy požadovali maximální imigraci příslušníků jiných kultur a civilizací, aby západní společnost a její konvence byly co nejvíce oslabeny.
Imigrace příslušníků jiných kultur a civilizací na Západ by sama o sobě nemusela být žádným problémem, ba právě naopak, mohla by být oživením a obohacením společnosti Západu o nové podněty a příspěvky; kdyby ovšem dvě podmínky byly splněny: za prvé, míra imigrace nemá být neomezená, ale má být prozíravě omezena na množství imigrantů, jež je schopno se plně integrovat do nové, domovské společnosti a nevytvářet v ní ghetta či nepřátelské ostrovy cizí civilizace. A za druhé, odlišné kulturní zvyklosti imigrantů jsou sice obohacením, ale na jedné podmínce, kterou oni musí splnit, je nutné trvat jako na conditio sine dua non: musí jednoznačně přijmout za své politické hodnoty své nové, západní společnosti, její standardy spravedlnosti.
Právě v tomto ohledu se multikulturalismus prokázal být pro Západ tak zhoubný: multikulturalisté pod falešnou záminkou, že civilizace a jejich hodnoty jsou nesouměřitelné, trvali na tom, že imigranti mohou a vlastně i mají zachovat všechny své hodnoty, včetně svých původních konceptů spravedlnosti; tedy že nemají přijímat za své politické a kulturní hodnoty své nové společnosti, ale mají si ponechat hodnoty své společnosti staré. Tak se i stalo: mnozí islámští imigranti v západní Evropě nepřijali za své její hodnoty liberální, ale ponechali si autoritářské a tradicionalistické hodnoty svých společností starých. Lze se pak divit, že podle nich i jednali – totiž násilně a násilím?
Multikulturalistická představa hlásá, že jedna politická společnost nemá mít jeden hodnotový systém pokud jde o spravedlnost a práva jednotlivců, nýbrž má být mozaikou různých politických a společenských koncepcí spravedlnosti.
To však není možné. Opakuji, není to prakticky a realisticky možné. I kdyby to byl správný ideál – jako že není -, prakticky realizovatelný není. V rámci jedné politické společnosti je totiž již ve střednědobé perspektivě návodem k nepokojům, pouličním bouřím a občanské válce. V rámci jedné politické společnosti totiž může panovat jen jeden koncept toho, co je spravedlivé a co politická společnost donucovací mocí státu vynucuje.
Hypoteticky by sice někdo mohl namítat, že ve smíšené, multikulturní anglicko-indické společnosti anglická vdova po smrti manžela s jeho ostatky upálena není, ale indická vdova upálena je. A že je to krásný, multikulturalistický, tolerantní kompromis. Odhlédneme-li od otázky spravedlnosti a lidských práv (záměrné zabití nevinného, byť indické vdovy, je vždy zlé), i v praxi shledáme, že takto to fungovat nebude: totiž, co když se indická vdova upálit nenechá? Na koho straně má být stát – na straně její, anebo na straně příbuzných jejího zesnulého manžela, kteří na její kremaci zaživa trvají? A co když anglická žena si vezme indického muže a on zemře, pohřební rituál má být podle anglických, či původních indických zvyklostí?
Vidíme, že hodnotová neutralita státu je mýtus. Je mýtem novodobých, moderních levicových liberálů, že stát může být hodnotově neutrální. Ve skutečnosti stát vším, co dělá, i vším, co nedělá, určité hodnoty stvrzuje jako správné a jiné neguje jako nespravedlivé. Tím, že stát lpí na svobodě slova, není hodnotově neutrální, nýbrž hlásá, že svoboda slova je dobrem. Tím, že stát trestá vraždu, stvrzuje, že vražda je zlem a ochrana nevinného života dobrem. Tím, že stát povoluje potraty, není hodnotově neutrální v otázce potratů, ale pozitivně stojí za názorem, že nenarozené děti nejsou plně lidské bytosti (stejně jako americký stát na Jihu před Občanskou válkou v USA tolerancí černého otroctví nebyl v této otázce hodnotově neutrální, ale stvrzoval, že černoch není plně lidskou bytostí). Když stát trvá na tom, že žádný člověk nemůže být nucen ke sňatku proti své vůli, není hodnotově neutrální, ale stojí na straně svobody člověka vybrat si svého životního partnera. Když stát ale toleruje u moslimské komunity vynucené sňatky domluvené příbuznými, rovněž není hodnotově neutrální, ale stojí na tom mravním názoru, že muslimské dívky jsou méněcenné než dívky ostatní, a tedy nemají mít plnou svobodu a stejná práva jako ostatní, nýbrž mají být v nevolnictví svých otců a bratrů. Ať už stát dělá či nedělá cokoli, nikdy není hodnotově neutrální.
Z toho důvodu na daném území může panovat jen jedna koncepce politické spravedlnosti. Buď je to koncepce ta, anebo ona; ale jedna z nich to musí být. Buď je to po vzoru královského guvernéra v britské Indii v 19. století sira Charlese Napiera, který zakázal upalování vdov, a když přišla za ním delegace maháradžů s tím, že to zakázat nemůže, neboť upalování vdov je jejich národní tradicí a kulturní hodnotou - je tím, co vdovám vždy dělají -, odpověděl jim: „Našim zvykem je zase pověsit za krk a nechat na šibenici viset toho, kdo upálí vdovu. Běžte a postavte si své hranice, já vedle nich postavím své šibenice. A když vy na svých hranicích upálíte vdovy, já na svých šibenicích pověsím vás!“ To byly doby, kdy Západ byl na sebe ještě oprávněně hrdý!
Anebo druhá možnost, nejdřív tolerance, pak akceptace a nakonec univerzální dominance alternativního kodexu spravedlnosti. Tak např. v Belgii byla zrušena poslední oficiální připomínka kdysi křesťanského charakteru její společnosti – výroční slavnostní mše Te Deum, již se účastnila vláda a jež byla sloužena v den korunovace prvního krále Belgičanů, Leopolda I. Zároveň v jídelnách státních základních a středních škol v Bruselu bylo oficiálně nařízeno, že jídlo musí být halal, tedy připravováno podle muslimských náboženských předpisů; čímž, pokud jde o státní školství, islám byl etablován jako státní náboženství. V souladu s tím v některých čtvrtích Bruselu policisté dostali rozkazem, že o islámském svátku ramadánu nesmí na ulicích ani jíst, ani pít – a to policisté nejen muslimští, ale i nemuslimští. Ani vodu, ani kávu. Opět, o ramadánu se tak v tomto případě islám stal státním náboženstvím všech státních zaměstnanců-policistů.
Nebo se podívejme za oceán: v kanadském státě Ontario byla šaría uznaná jako jedna z legálních forem řešení sporů uvnitř muslimské komunity. Na letišti v St.Paul / Minneapolis v USA muslimští taxikáři odmítají vzít do taxíku lidi, kteří si v obchodech na letišti koupili alkohol (a většina taxikářů jsou muslimové tj. získat jiný taxík je prakticky nemožné); někteří odmítli vzít ženy, které podle nich nebyly oblečeny dostatečně cudně. Autorita letiště řeší problém, zda je možné taxikářům přikázat, že musí brát všechny zákazníky, anebo zda je možné taxikáře, kteří takhle diskriminují mezi zákazníky, propustit.
V Americe v 50. letech 19. století, v době sporů o otázku otroctví, „multikulturalisté“ té doby byli za „toleranci“ a různorodost“: kdo chce vlastnit černého otroka či černou otrokyni, ať si je vlastní, kdo nechce, vždyť přece nemusí. Abraham Lincoln na to ve slavné řeči v roce 1858 reagoval slovy: „Dům rozdělený proti sobě neobstojí. Jsem přesvědčen, že tato země nemůže být trvale napůl otrocká a napůl svobodná. Neočekávám, že se Unie rozpadne – neočekávám, že se dům zhroutí – ale očekávám, že přestane být rozdělený. Stane se buď plně jedním, anebo plně druhým. Buď odpůrci otroctví zastaví jeho další šíření a pošlou je na cestu, o niž bude veřejné mínění přesvědčeno, že je cestou k jeho definitivnímu zániku; anebo jeho obhájci budou otroctví šířit dál, až se stane stejně legálním ve všech státech, starých stejně jako nových – na Severu stejně jako na Jihu.“ (pozn. EUportalu: Pouze o otázku otrokářství však zdaleka nešlo http://www.euportal.cz/ShowArticle.aspx?ArtId=1251)
„Pluralita“ různých, a to zásadně odlišných, protikladných a neslučitelných systémů spravedlnosti na jednom území možná není. Není možné, aby jeden systém platil pro jedny a druhý pro druhé. Časem jeden z nich bude muset platit pro všechny.
Proto: svoboda, nebo šaría. Nebo smrt.
V zkrácené a upravené podobě publikováno v revue Prostor č. 73-74, duben 2007.)