Co je konzervatismus? Rozhovor s Romanem Jochem
1.) Co považujete za hlavní znaky současného konzervatismu?
RJ: Obhajobu svobodné západní společnosti, jak se historicky ustavila, proti totalitářům a utopistům. Obhajobu člověka coby svobodné a odpovědné bytosti, tedy nižší daně pro občany, vyšší tresty pro zločince, práva jednotlivců a nikoli skupin, odpor vůči rovnostářství a snaze státní mocí nivelizovat společnost (např. dekretovat mužům a ženám, jaké mají být jejich povinnosti v rodině). A samozřejmě obhajobu morálních a kulturních předpokladů svobodné společnosti, především instituce tradiční rodiny, elementární slušnosti, soukromí a dekora.
2.) Ve světě existují dvě hlavní tradice konzervatismu – americká a britská. Jaké jsou jejich hlavní přednosti?
RJ: Britský konzervatismus je empirický a skeptický; nedůvěřuje abstraktním idejím a universalismu. Je obhajobou toho, co bylo a je v Británii, tedy tradic a zvyklostí, protože jsou „naše“, tj. britské, a charakterizují společnost. Jeho cílem je kontinuita a zachování; shodou okolností kontinuita a zachování tradic a zvyklostí velice svobodné a umírněné společnosti se smyslem pro fair-play. Ale myslím, že britský konzervatismus jako modus – způsob přemýšlení - by obhajoval zachování jakýchkoli tradic a zvyklostí jakékoli společnosti.
Americký konzervatismus je více metafyzický; klade si otázku „Co je správné?“ A to, co je správné – nebo co se domnívá, že je správné -, hodlá v americké společnosti obhajovat a obnovovat (obnovovat a regenerovat možná i více než jen konzervovat; je tudíž více „akční“ než konzervativní). Odpovědi na otázku „Co je správné?“ dávají různé proudy v rámci amerického konzervatismu různé, americký konzervatismus jako celek je tak jejich jakousi „fúzí“; těmi odpověďmi, jejichž „fúzí“ je americký konzervbatismus, jsou: individuální svoboda, ústavně omezený stát, svobodný trh, židovsko-křesťanské hodnoty, biblická morálka, přirozené právo, silná obrana a silné ozbrojené síly. Cílem je tedy obnova principů otců zakladatelů USA v současných podmínkách; nejen proto, že ty principy byly „naše“, tj. americké, ale především proto, že ty principy byly a jsou objektivně správné.
3.) Britský konzervatismus, např. v podání Rogera Scrutona, se staví mj. za částečný intervencionismus do trhu. Je tento postoj v kontextu fúze liberalismu a konzervatismu obhajitelný?
RJ: Žádný jiný myšlenkový a politický proud není tak vnitřně svobodymilovný jako konzervatismus; nikde jinde nenajdete takovou různorodost a pestrost názorů, než uvnitř konzervatismu. Všechny ostatní proudy vypadají ve srovnání s ním jako velice konformní, až konformistické. Proto nás nepřekvapí, že v rámci konzervatismu nalezneme takové rozdíly v názorech na rozsah a funkce státu, jeho vztah k ekonomice a trhu, náboženství, tradici, filosofii, univerzalitu hodnot, moc a její použití, či modernitu.
Každý konzervativec ví, že v rámci konzervatismu (myšlenky i praxe) je nutné nějak skloubit svobodu člověka s řádem ve společnosti, nonkonformismus a originalitu jednotlivců s mravní autoritou, výsadu být excentrikem (jakým je Roger Scruton v tom nejlepším smyslu slova) se společenským konsensem. Pro Rogera Scrutona je takovým zdrojem řádu, autority a konsensu národní stát, proto mu v zájmu stability a soudržnosti komunity přiznává větší pravomoci, pokud jde o zásahy do ekonomiky a omezování svobody trhu a obchodu (protekcionismus). Já osobně preferuji svobodnější politiku, liberálnější ekonomiku, trh a obchod, omezenější a malý stát – s výjimkou bezpečnosti a obrany, kde jsem za stát velice silný -, a tudíž zdroj konsensu, řádu a autority ve společnosti vidím (a hledám) spíše ve sféře hodnot, náboženství a ctností, než ve státě. Ale jak říkám, konzervatismus je dům s mnoha pokoji a když myslitel tak vzdělaný, moudrý a úctyhodný jako Roger Scruton má v některých věcech více paternalistické názory než já, respektuji to, aniž bych si ho vážil o cokoli méně. Nejsme levice, abychom se všichni museli držet té samé politické linie, neboť jinak by následovaly čistky, vylučovaní, projevy sebekritiky, či maoisticko-trockistické sektářství. Levice je tak konformistická a nudná!
4.) Je náboženství nezbytnou složkou konzervatismu?
RJ: Náboženství samotné nikoli, ale úcta vůči tradičním západním náboženstvím – křesťanství a judaismu – ano. Konzervativec může být ateistou, deistou i věřícím, ale ať už je osobně tím či oním, je rád, že v západní společnosti ona náboženství existují, neboť generují řád a smysl pro povinnost v životech lidí a tím přispívají ke stabilitě mírné a velkorysé společnosti. Konzervativec je však krajně podezřívavý vůči kultům, sektám a těm nezápadním náboženstvím, jež se projevují nepřátelsky či násilnicky vůči západní společnosti a jejím tradicím.
5.) Jaké největší hrozby pro konzervatismus v současné době existují?
RJ: Dvě jsou stálé a „klasické“: etatismus, či lépe řečeno etatistická mentalita na straně většiny obyvatelstva i politiků; a mravní relativismus, tedy snaha intelektuálů – a čím dále tím více i mnohých prostých lidí -, myslet si, že mezi dobrem a zlem nejsou žádné objektivní rozdíly, nýbrž že „dobro“ a „zlo“ jsou jen naše subjektivní kategorie („dobro“ jednoho je „zlo“ druhého). Dvě jsou relativně nové: jsou to radikální feminismus v podání gender studies, jenž usiluje o radikální mocenskou rekonstrukci naší společnosti v duchu sociálního inženýrství; a postmoderní multikulturalismu, jenž záměrně dehonestuje a očerňuje západní civilizaci jakožto v dějinách unikátně zlou, i když právě ona byla naopak unikátně dobrou, neboť jako jediná dospěla k ideálům a praxi osobní svobody a práv jednotlivce. Obecně největším úkolem konzervativců je obhájit nároky a reputaci západní civilizace v očích jejích příslušníků.
6.) Jednou z tezí konzervatismu je, že není ideologií, ale praktickým postojem, závislým mj. na zemi působnosti. Jaký by měl být český konzervativec 21. století?
RJ: Především vtipný.
(Interview pro časopis Mladých konzervativců Pravý úhel. Otázky kladl Zbyněk Klíč, odpovídal Roman Joch.)
www.obcinst.cz