Mrhačství a švindlířství Evropské unie
Británie odevzdává z kapes daňových poplatníků do rozpočtu EU 4,5 milionů liber ročně čistého příspěvku. Od roku 2007, po ztrátě rabatu, který vyjednala Thatcherová, to bude 6 miliard. To je každý týden 115 milionů liber, čili 170 milionů eur. Ještě víc přispívá Německo. V menších částkách, ale pořád v negativní bilanci (větší příspěvky než zpětné příjmy), přispívají i Holanďané a Skandinávci. Nikdo z nich nemá možnost rozhodovat o tom, k čemu se jejich peněz používá.
Roční rozpočet EU se pohybuje okolo 78 miliard eur. Na co všechno se takové obrovské částky ždímané z daňových poplatníků vysokými daněmi spotřebují? Už se o tom psalo mnohokrát, ale bez sebemenších pokusů o nápravy. Takže je to potřeba neustále opakovat, s číslicemi, které jsou rok od roku krkolomnější. Následující údaje jsou vybrány z brožurky Bumper Book of Government Waste, kterou vydala britská asociace daňových poplatníků.
Vedle potřebných rozvojových projektů v chudších členských zemích jsou hlavními příjemci subvencí ti, kteří umějí lépe švindlovat položky spadající pod společnou zemědělskou politiku. K těm nejveselejším zjištěným vtipálkům patří třeba portugalští dobytkáři, kteří si nechávají subvencovat o 38 procent víc dojnic, než mají. Nebo řečtí ovčáci, kteří si vyžádali a dostávají úhrady za stáda ovcí, které jim prý sežrali vlci. (Celé Řecko má asi 15 vlků). Italové se zase specializují na švindlování oliv, kde vykazují o 90.000 tun ročně víc, než skutečně vypěstují. Podle vykázané plochy by velká část jejich olivových hájů přerůstala daleko do moře. EU stále subvencuje pěstování tabáku, ale tak mizerné kvality, že jej už kromě francouzského černého nikdo v Evropě nechce kouřit a musí se pod výrobní cenou vyvážet do Afriky. Tamní tabák kvalitní se zase dováží do EU, která si na něm od svých vlastních kuřáků vybere obrovské daně. A EU vyplácí subvence rybářům za nelovení ryb v grónských vodách.
K absurditám takzvané pomoci zaostalým zemím – kterou si už ekonomové dávno definovali jako peníze brané chudým lidem v bohatých zemích a dávané bohatým lidem v chudých zemích – patří miliony prošustrované a rozkradené papaláši Palestinské správy. EU nepřímo sponzoruje Mugabeho státního teror tím, že finanční pomoc obětem posílá přes státní zimbabwskou banku, kde Mugabeho nechá uloupit velké procento na směnném kursu měny, který si stanovil sám.
Evropská komise, která na rozdělování fondů dozírá a určuje, kdo je dostane a kdo ne, provádí kontroly pouze jedné pětiny těch příjemců svých subvencí, které si stanovila zkontrolovat. Velká část i těchto kontrol je na papíře fingovaná a nikdy nebyla provedena. Auditní úřady, provádějící kontrolu EK, odhadují objem podvodných subvencí a grantů na jednu miliardu eur ročně. Další miliardové defraudace, na které se přijde, se neprošetřují, netrestají, nýbrž jednoduše účetně odepisují. Hlavní auditní úřad už jedenáct let odmítá vystavit Evropské komisi auditní vysvědčení. Úředníci, kteří na defraudace upozorňují, jsou vyhazováni.
Obrovské mrhání probíhá v samotných institucích EU. Chyby v novém počítačovém systému mají za následek milionové neoprávněné přeplatky personálu. Zaměstnancům EU se vyplácí štědré stravné a ubytovné, které nemusí dokazovat. Nové úřední budovy se stavějí bez přihlížení k rozpočtu, protože žádný rozpočet není. Co se postaví, to se zaplatí. Na novou budovu Rady ministrů si architekt vymýšlí skleněnou sochu „tančící těhotné bohyně“ za 135 milionů.
Z lucemburské europoslanecké knihovny, jejíž roční běžné výdaje vycházejí na více než milion eur ročně, europoslanci v loňském roce provedli přesně 459 výpůjček. Takže jedna výpůjčka (propočítává Bumper Book) přijde evropského daňového poplatníka na 2.138 liber, přes 3.000 eur.
Nadšení propagátoři a obhájci EU – v Česku to umí nejlíp Jiří Pehe – vehementně oblbují občany tvrzením, že „celá byrokracie“ EU je menší, než správa středně velkého města. Skutečné číslice z podzimu 2005 vypadaly takto:
Samotná Evropská komise – pouhá špička ledovce eurobyrokracie – zaměstnává 26.163 pracovníky. Všichni na vysokých a nezdaněných nebo nízkou sazbou daněných platech a štědrých úhradách výdajů: Průměrný plat pracovníka Komise je přes 100.000 eur ročně a příplatky na výdaje představují navýšení o další čtvrtinu platu. Do důchodu odcházejí s dvoutřetinovým platem. Jen rozpočet na jejich důchody stojí daňového poplatníka ročně 300 milionů eur. Jejich děti mají nárok na bezplatné speciální školy vychovávající další generaci loajálních euroobčanů. Navštěvuje je 20.000 žáků a daňového poplatníka stojí ročně 160 milionů eur.
Propagační mašinérie EU má roční rozpočet 100 milionů eur - z toho 6 milionů běží stále na propagaci už rok zamítnuté ústavy. Do toho není započítaná síť tiskových tajemníků, z nichž po jednom má každý ministr v Radě ministrů, a dalších 13 má Rada ministrů ještě navíc. Komise jich má 27. Parlament 53. Dalších pár desítek zaměstnávají různé poradní instituce, soud, auditor a ombudsman. Zhruba 600 milionů se rozdává všelijakým lobbyistům (včetně, že by, i takového Pehe?) a nevládním a polovládním organizacím, které sice na papíře vypadají nezávislé, ale vedou propagandu EU. Přes 40 milionů jde na podporu politických stran v Bruselu.
Europoslanci přijdou daňového poplatníka každý na 3,5 milionu eur, jestliže do výdajů započteme výdaje na šoféry, asistenty, sekretářky, cestovné, tlumočníky a překladatele. Nesmyslné střídání parlamentu mezi Lucemburkem, Štrasburkem a Bruselem si vyžaduje přepravu dokumentů čtyřmi tisíci jízdami kamionů každý měsíc. Jen toto cestovné a nocležné poslanců stojí šest milionů ročně. Na vlastní administrativní výdaje a cestování z domova má každý z nich rozpočet 3.785 eur měsíčně. Na sekretářku 12.676 měsíčně. Za každý den, kdy se účastní oficiálních schůzí, dostává na výdaje 268 eur.
Byrokratům i poslancům se uhrazují výdaje na jazykové a počítačové kursy do 6.500 ročně. Jestliže si kurs zvolí mimo své bydliště či úřad – například na kyperské pláži – mohou si k tomu připočíst i cestovné a nocležní výdaje. Mají zdarma zdravotní a životní pojistku, která jim vyplácí 250.000 při úmrtí, 375.000 při trvalém zneschopnění, a lékařskou péči zahrnující 600 eur ročně na brýle nebo čočky, 1.000 eur na sluchátka pro slabý sluch, protézy údů i zubů, 85 eur denně na ošetřovatelku, 700 ročně na zdravotní obuv, 28 plně placených dní konvalescence, 21 dní v lázních a 80% výdajů na jakoukoli soukromou zdravotní péči. Tytéž výhody mají všichni jejich rodinní příslušníci, včetně nelegitimních dětí žijících jinde.
Všechny tyto údaje – a jsou jich další miliony – pocházejí z oficiálních statistik, které přiznávají instituce EU. Takže můžete vzít jed na to, že jsou ve skutečnosti nejmíň o třetinu vyšší. Všechny ty rady, komise a inspektoráty jsou dnes rozprostřené do všech členských států. Takže nikdo už nemá přesný přehled, kolik desetitisíc byrokratických parazitů občané EU udržují při pohodlném životě ze svých čím dál tíže vydělatelných a čím dál peprněji zdaňovaných příjmů.
Stát se zaměstnancem EU bude brzy jediný způsob, jak ji přežít.
Vyšlo v knize Evropa snů a skutečností, Baronet 2007