Evropská ústava je socialistický kompilát
Veškeré úvahy o Smlouvě o Ústavě pro Evropu po jejím přečtení a porovnání s ať již Římskou či Maastrichtskou smlouvou mě směrovaly k otázce, zda tento dokument je skutečně právní úpravou vztahů členských států Evropské unie a občanů těchto členských států, či si klade ambice jiné než právní a pakliže ano, jaké.
Jsa především právním praktikem, pokoušel jsem se domýšlet konkrétní právní dopady tohoto dokumentu, pokud by skutečně vešel v platnost, a to jak na jednotlivé občany, tak na společenství občanů v členských státech Evropské unie.
Při těchto úvahách se mi neustále vtírala do mysli úvodní věta z monumentální práce Herberta Lionela Adolpha Harta „The Concept of Law“: „Málo otázek týkajících se lidské společnosti bylo pokládáno s takovou vytrvalostí a zodpovídáno seriózními mysliteli tak rozličným, zvláštním a dokonce paradoxním způsobem, jako otázka: co je právo?“ (Hart 1997, s. 1)
Nedostatek právní pokory
Po bezmála třiceti letech právní praxe tak říkajíc v první linii, tedy výkonu advokacie jak na venkově tak v hlavním městě a zastupování před soudy nejnižších i nejvyšších stupňů, včetně soudů mezinárodních, vím, že právo toliko deklaruje již vzniklé mezilidské vztahy v těch případech, kde je dán společenský zájem pro takovouto deklaraci. Proč? Jistěže proto, aby mohl být naplněn velmi sofistikovanou formou mocenský vliv právě přítomného suveréna moci ve společnosti.
Psané právo zajisté nevytváří nové mezilidské vztahy, popisuje jen ty existující a z jejich nepřeberného množství vyzdvihuje ty nejdůležitější pro suveréna moci (lhostejno, zda je to absolutistický panovník či občané státu jednající prostřednictvím jednotlivých složek státní moci v zastupitelské demokracii).
Při právní deklaraci vybraných mezilidských vztahů a tím i značné abstrakci těchto vztahů, má suverén moci k dispozici zkušenost starou několik tisíc let spočívající v poznání, že lidská přirozenost zůstává stejná a že pro každého jedince žijícího uvnitř kterékoli společnosti je nejdůležitější pocit vlastní svobody na straně jedné a bezpečí na straně druhé.
Ovšem úvahy o „bezpečné“ svobodě a jejím definování jsou stejně obtížné a přitom lidstvem znovu a znovu až obsedantně otvírané jako úvahy o vymezení pojmu právo. Matthew H. Kramer ve své studii „The Quality of Freedom“ zůstává obdobně zdrženlivý jako H.L.A.Hart: „Jako jakýkoli jiný zásadní koncept politického myšlení je pojem svobody jak známý tak nevysvětlitelný a jeho nevysvětlitelnost vyvěrá z jeho známosti.“ (Kramer, 2003, s.1)
Co z toho všeho vyplývá? Ten, kdo je v daný okamžik nadán onou suverenitou závazně deklarovat právní mezilidské vztahy, měl by si počínat s co největší pokorou, s vědomím své lidské nedokonalosti a nepokoušet se o popis něčeho, co v danou chvíli ve společnosti nejen neexistuje, ale vůbec existovat nemůže. Tedy, aby za právní vztahy mezi lidmi nevyhlašoval něco jiného, něž v sobě právo obsahuje resp. může obsahovat.
Kdo mluví za Evropu?
Smlouva o Ústavě pro Evropu se ve své preambuli inspiruje mimo jiné náboženským odkazem. Ale takováto inspirace přece nemůže existovat, když Evropská unie v sobě slučuje nonkonfesní státy. Ostatně nedovedu si představit jak by se mohlo slučovat uspořádání např. katolické církve se zastupitelskou demokracií.
Smlouva o Ústavě hovoří o „Evropě“, o „nyní již sjednocené Evropě“, hovoří jménem „občanů a států Evropy“. Ale kolik je v Evropě států, které nejsou členy Evropské unie a ani se jimi nehodlají stát. Za koho tedy ona Smlouva o Ústavě hovoří? Z celého textu není zřejmé zda jde o Evropu v geografickém slova smyslu, Evropu jako politické uskupení států s obdobným státním zřízením či o historický pojem. Kde tato Evropa začíná a kde končí? Co s takovým Tureckem či Izraelem? Není Nový Zéland „Evropě“ bližší politicky než Bělorusko nebo Albánie? A Alžířané ve Francii či Číňané ve Velké Britanii jsou „národy Evropy, které zůstávají nadále hrdé na svou identitu a národní historii“?
Smlouva o Ústavě se údajně ve svém čl. I-1 inspiruje „vůlí občanů a států vytvořit jejich společnou budoucnost.“ Žádný právní akt nevytváří a nemůže vytvářet budoucnost. Právní akt upraví stávající vztahy s tím, že bude platit tak dlouho, dokud bude pro uspořádání společnosti vyhovovat. Proto musí být především legitimní pro současnost.
Evropská unie je dle čl. I-1 „otevřena všem evropským státům, které uznávají její hodnoty a které se zavazují je společně podporovat.“ Pro eventuálně přistupující státy nárokově postavené ustanovení. Ale ony přece žádný nárok nemají a jenom Evropská unie si sama rozhodne, zda ten či onen stát je jí „hoden“.
Podle čl. I-3 odst.2. „Unie poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic a vnitřní trh s volnou a nenarušenou soutěží.“ Ale já nechci, aby mi někdo poskytoval svobodu a bezpečnost. Povinností státní či nadstátní moci je moji svobodu a bezpečnost chránit a ne mi ji „poskytovat“.
Já požaduji stejně jako americký občan podle čl. IV Bill of Rights, aby moje právo na ochranu svobody osobní, domovní, písemností a majetku nesmělo být porušováno neoprávněnými prohlídkami, konfiskacemi či soudními rozhodnutími bez řádně zjištěných skutečností. Svobodu poskytují otrokáři svým otrokům, svobodní občané ji mají z vlastní vůle.
Zrušení smluv o přistoupení
Zcela nová výslovná úprava obsažená v čl. I-6 Smlouvy o Ústavě deklaruje, že „Ústava a právo přijímané orgány Unie při výkonu jí svěřených pravomocí mají přednost před právem členských států.“ Toto ustanovení dává s ohledem na rozsah pravomocí orgánů Unie možnost ze dne na den změnit právní úpravu mezilidských vztahů v členských zemích i po staletí vytvářenou.
Zajímavá bude situace např. ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, pokud jde o nepsanou Ústavu tohoto království, a rovněž pokud jde o Commonwealth. Co s předpisy ať již psanými či nepsanými, jež upravují postavení anglické královny jako hlavy státu v zemích Commonwealthu, když Evropská unie dle čl. I-12 odst. 4 má pravomoc vymezovat a provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku včetně postupného vymezení společné obranné politiky?
A to i přes ustanovení čl. IV-440, že se Smlouva o Ústavě „nevztahuje na zámořské země a území, jež udržují zvláštní vztahy se Spojeným královstvím Velké Britanie a Severního Irska“. Výklad ostatně neprovedou soudy států, jichž se tento problém bezprostředně dotýká, tedy Kanady, Austrálie apod., ale ve smyslu čl. I-29, odst.1 Soudní dvůr Evropské unie. Další otázkou pak zůstává, pokud jde o čl. I-6, stávající judikatura soudů členských států, v mnohých zemích po staletí neměnná. Skončí v zapomnění?
Poprvé je to černé na bílém, čl. I-7 deklaruje právní subjektivitu Evropské unie. K diskusi, která zaznívá, zda toto znamená jinou, odlišnou kvalitu Evropské unie nelze odpovědět jinak, než ano, znamená. Všem vykladačům, kteří četně argumentují opakem, nelze než připomenout čl.IV-438 odst. 1.: „Evropská unie založená touto smlouvou je nástupkyní Evropské unie založené Smlouvou o Evropské unii a Evropského společenství.“
Subjekt právně nastupující na místo subjektu původního jistě není subjektem totožným. Navíc se ve smyslu čl. IV-437, kromě smluv dalších, Smlouvou o Ústavě zrušují veškeré smlouvy o přistoupení, včetně té, o které v České republice proběhlo referendum. Nedovedu si představit, aby o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu bylo rozhodováno jinak než referendem.
Centrální plánování
Evropská unie dle čl. I-9 odst. 2 přistoupí k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle téhož ustanovení se údajně toto přistoupení nedotkne pravomocí Unie vymezených Ústavou. Nedovedu si představit po přistoupení Evropské unie k Úmluvě, aby Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku neprováděl při svém rozhodování výklad některých ustanovení Smlouvy o Ústavě či dalších unijních předpisů. Jinak by asi nemohl rozhodovat. Leč dodržování práva při výkladu a provádění Ústavy zajišťuje dle čl. I-29 odst. 1 toliko Soudní dvůr Evropské unie. Celá věc může být ještě okořeněna tím, že ve věci týkající se Evropské unie bude eventuálně rozhodovat senát Evropského soudu pro lidská práva složený toliko ze soudců z nečlenských států Evropské unie.
Otázka výlučné a sdílené pravomoci unie, řešená čl.I-12, má jednoduchou odpověď , která se nachází v ustanoveních čl. I-13 a I-14. O všech zásadních věcech, týkajících se života občanů členských států Evropské unie, musí nebo mohou rozhodovat orgány Evropské unie. V praxi to znamená zcela nulový vliv jednotlivých občanů na právní úpravu mezilidských vztahů v zemích, kterých jsou státními příslušníky na straně jedné a ztráta jakékoli odpovědnosti jednotlivých občanů za stav této právní úpravy na straně druhé.
Mohli bychom postupovat od článku k článku a stále bychom nacházeli nové a nové argumenty pro to, že takto právně upravené mezilidské vztahy neexistují nebo nemohou existovat. Taková úvaha by se však blížila komentáři jednotlivých ustanovení Smlouvy o Ústavě a to nebylo mým cílem. Dovolím si však upozornit ještě na jeden článek a to čl. III-258: „Evropská rada vymezuje v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva strategické směry pro legislativní a operativní plánování.“
Toto ustanovení považuji za opravdu nebezpečné. Už nečteme zdánlivě neškodné fráze o sociálně tržním či sociálně demokratickém prostoru. Zde se hovoří o centrálním plánování života občanů členských států Evropské unie, o socialistickém směřování Evropské unie. O umělém plánování právní úpravy mezilidských vztahů. Ne její vytváření na základě zkušenosti s těmito vztahy, ale plánování takové „právní“ úpravy, o které si Evropská rada myslí, že do ní v budoucnu zasadí doposud neexistující mezilidské vztahy.
Závěr
Smlouva o Ústavě pro Evropu není právní dokument. Jde o kompilát utopických socialistických přání, která sice nemohou být úplně naplněna, ale přesto představují nebezpečný pokus o centrální jednotné řízení života občanů v členských státech Evropské unie. Jak již bylo shora několikrát uvedeno, právo ve vlastním slova smyslu odráží jiné skutečnosti, ty již vzniklé a existující. Vzpomenu třetího autora, tentokrát Američana Lon.L. Fullera a jeho „The Morality of Law“: „V zemích s nejzažitější kulturou doktríny parlamentní suverenity se nediskutuje ani tak o její moudrosti. Diskuse se spíše stáčí k právním problémům“ (Fuller, 1969, s. 115).
Literatura:
Hart, H. L. A.: The Concept of Law. Second Edition: Oxford University Press, 1997.
Kramer, M. H.: The Quality of Freedom: Oxford University Press, 2003.
Fuller, Lon. L.: The Morality of Law: Yale University Press, 1969.
Návrh evropské ústavy s komentáři. Sborník textů CEP č. 28/2003.
Aleš Pejchal, advokát
Newsletter CEP leden 2005