Rozhodnutí předsedkyně senátu obvodního soudu ve Frankfurtu nadřadit právo šárí´a nad národní ústavu, znamená pravděpodobně přelom nejenom v dosavadním pojetí práv etnických menšin, nýbrž také ve vztahu státu k nim vůbec. Korán dovoluje, aby manžel bil svou manželku. A to i tehdy, když pár žije v Německu a žena má německé občanství. Tak lze zkráceně interpretovat rozhodnutí soudkyně, která zamítla žádost Němky marockého původu o zrychlené rozvodové řízení.

Inkriminovaná soudkyně se opravdu dopustila historického činu, i za předpokladu, že Ústavní soud toto rozhodnutí zruší (což se předpokládat dá), znamená takový čin jasné posílení pozic radikálních muslimů, usilujících o islamizaci Evropy, stejně tak jako další hřebíček do rakve již tak polomrtvé západní společnosti, která své tradice a hodnoty nejenom že bránit nehodlá, nýbrž je chce také legálně popírat a rušit.

Multikulturalistická doktrína v tomto případě ukazuje v plné kráse svůj obludný rozměr. Již zde nejde jen o snahu dezintegrovat „tradiční společenství“ přijímáním kulturně odlišných imigrantů, spojenou s programy masového zvýhodňování, afirmativní akcí, nucení většinové společnosti k porozumění a přizpůsobování se v zájmu „kulturní rozmanitosti“, zde je příchozím (v tomto případě muslimům a nehraje zde přitom roli, zda má dotyčný též občanství té které země nebo ne) v podstatě již povoleno konat v rozporu s národní ústavou a tyto kroky jsou de iure posvěceny coby „zákonné“. Je to naprosto zvrácený právní přístup a pakliže se tento německý případ stane precedentem pro celou Evropu, můžeme si snad už jen navzájem popřát dobrou noc.

Zkusme se zamyslet. Bude-li současný trend přizpůsobování se islamistům do budoucna postupovat stejným tempem, či ještě zrychlovat a nabývat na intenzitě, snadno se dočkáme toho, že bude podobným způsobem například zrušena celá demokracie, pojetí lidských práv v západním duchu, protože to „odporuje islámským zvyklostem“ a vše proběhne de iure „naprosto demokraticky“. Všechny evropské státy se silnou imigrantskou muslimskou komunitou se potýkají s nesčetnými problémy, jejichž původci jsou právě muslimové. V zemích jako je Holandsko, Belgie, či vlastně i Francie, nebo Velká Británie již radikální muslimové ovlivňují chod politiky takovým „nevládním způsobem“ o kterém se mnohým neziskovkám ani nesnilo. Stačí výhružný telefonát, dopis, či v horším případě zapálené auto a dotyčná osoba, která muslimy v jejích očích „diskriminuje“, „utlačuje“ atd., má na výběr jen ze dvou věcí. Riskovat smrt, nebo popřít sebe sama přistoupením na naprosto nehorázné vydírání, které by tak ještě před sto lety bylo naprosto nemyslitelné. Své mohou vyprávět Hirsi Ali, arabistka Bat Ye´or, holandský politik Gert Wilders, bezpečnostní expert Udo Ulfkotte a vlastně také Theo Van Gogh, u kterého bohužel došlo k naplnění té první eventuality.

Britské školy ruší vánoční výzdobu, aby „neurážely“ muslimské děti. Katolická charita je osočována coby „rasistická“, neboť bezdomovcům zdarma servíruje polévku s vepřovým masem (uráží muslimy). Politici upozorňující na problémové soužití menšin jsou umlčováni, protože „nepochopili nutnost multikulturních zítřků“. Multikulturalisté nás přesvědčují o naší údajné bigotnosti, netoleranci, matou společnost scestnými teoriemi o „pestré společnosti“ a ve všem tom chaosu a mediálním výplachu si jen málo obyčejných lidí uvědomuje, že se zde vytváří jen jistá iluze, která s realitou nemá nic společného.

Politické kroky multikulturalistů jsou s postupem času stále více radikální. Tyto kroky jednotlivá společenství ve své podstatě skutečně štěpí na „klany“, o kterých hovoří politolog Sartori ve své knize Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Stát nemůže dost dobře fungovat bez jednotící idey. Respektovat určité zvyklosti na území státu žijících menšin je v pořádku, ale jen do té doby, než tyto zvyklosti kolidují na (nebo dokonce za) hranicí ústavnosti. Obávám se, že islámské právo šárí´a se nachází velmi daleko za onou zmíněnou hranicí.

Rozhodnutí německého soudu uznat muslimovi právo na bití své ženy bude tedy jistě přelomové. Západní společnost už pomalu dochází ke zjištění, že zde probíhá určitý boj, který pokud zaspí, mohlo by ji za několik let probudit volání muezzina svolávajícího k ranní modlitbě. Je na ní, zda se rozhodne tento problém řešit. Pokud ne a bude stále jen přihlížet rozmělňování a ničení vlastních hodnot ve jménu multikulturalismu, mohla by se alespoň vnitřně připravit, aby pro ní další rána, kdy třeba holandský soud uzná právo muslimů na náboženskou agitaci na školách, nebyla tak šokující.

vyšlo v Revue Politika 3/2007

autor je šéfredaktor www.eportal.cz