V Evropě mluvit o interrupcích je tabu. Všeobecný konsensus prosazen liberální levici zní, že existuje „absolutní lidské právo na potrat“. Kdo je proti, je „evropský Talibanec“. Polsko šlo posledních 15 let opačným směrem. Na Západě je zavedení interrupcí opleteno legendou o „romantických revolucionářích“ 60. a 70. let, naopak v Polsku se potraty spojují s obdobím stalinismu. První demokraticky zvolený parlament proto tehdejší „liberalizaci“ logicky odmítl jako součást totalitního dědictví.

Současný zákon, který provedení interrupcí umožňuje v případě znásilnění, poškození plodu nebo ohrožení zdraví a života matky je někde v půli cesty k plné akceptaci statusu nenarozeného dítěte jako lidské bytosti. Ukázal se velmi křehkým kompromisem: hned po návratu k moci se ho postkomunisté pokusili zrušit. V současnosti tedy šlo i o to, aby se taková situace nemohla opakovat. Šlo o explicitní zakotvení ochrany života v ústavě. V posledních dnech Sejm hlasoval nad 5 návrhy ústavní změny. Návrh Ligy polských rodin s formulací o „ochraně života od početí do přirozené smrti“ vyděsil opozici tím, že by znamenal „úplný zákaz“ interrupcí. Pak přišel „mírnější“ návrh prezidenta Kaczynského, který však podle některých expertů ochranu života, naopak, ohrožoval. A nakonec byl na stole kompromisní návrh sněmovní komise – že lidská důstojnost jako základ všech lidských práv přináleží člověku od chvíle početí. K schválení tohoto projektu chybělo 20 hlasů – podpořila ho i část polských liberálů…
Polský projekt skolila přemíra politické hry, kterou hrála Liga polských rodin, jež od začátku věděla, že pro svůj návrh nezíská ústavní většinu. Přesto kvůli mediální popularitě při něm stála až do konce. Ale také hry, kterou předvedli bratři Kaczynští – ti nechtěli otevírat téma ochrany života, neboť vědeli, že to „vzbudí společenský neklid“. A oni klid potřebují k provedení své anti-komunistické a anti-oligarchické revoluce. Proto obětovali ekonomické reformy, a teď i svůj deklarovaný konzervativismus. Narazili však na odpor – i ve vlastní straně.

Vedl ho předseda Sejmu Marek Jurek. Nakonec mu „na vlastní odpovědnost“ svěřili připravu celého projektu, vývoj však byl od začátku předurčen k neúspěchu. Po hlasování Jurek jako předseda Sejmu podal demisi. „Jsem pyšný na to, že jsem řídil sněmovnu, ve které 60 procent poslanců hlasovalo pro život,“ prohlásil Jurek. „Ukázali jsme, že civilizace života není utopií.“
Zatímco Portugalsko schválilo nyní změnu opačným směrem, v Polsku se formálně nezměnilo nic. Ale následky politických intrik kolem ochrany života mohou být fatální. Jurekova civilizace života je dnes i v Polsku spíše na ústupu. Minimálně v politické sféře.

 

Autor je publicista

reklama