Jmenuji se Astrid Lullingová
Je mi sedmasedmdesát let, pocházím z Lucemburska a od roku 1989 jsem po delší přestávce opět na plný úvazek evropskou poslankyní. Ne, nepatřím mezi ty, kteří si s sebou nesou stigma malé zakládající země a prointegračně těkají od extrému k extrému. Zrovna nedávno se ukázalo, že jsem spíše z těch, kteří ještě úplně neotupěli a zachovávají si zdravý rozum. Ve výboru pro hospodářské a měnové záležitosti jsme dostali na stůl návrh, jenž má podle Komise zajistit zvýšení minimální spotřební daně na alkohol. Stala jsem se jeho zpravodajkou. A přestože se nejčastěji vede argumentační řež mezi EP a Radou ministrů, tentokrát jsem své kolegy přesvědčila, abychom se společně pustili do našeho tradičního spojence. Návrh Komise je prostě špatný. I když říká, že jen navyšuje minimální sazby znehodnocené inflací, ve skutečnosti přistupuje k různým druhům alkoholu různě (proč má mít víno nulovou minimální sazbu?) a výrazně znevýhodňuje nové členské země. Ostatně Češi to odhalili už loni, když původní text návrhu v Radě vetovali. Dosavadní úprava nevedla ani k daňové konvergenci, ani ke snížení konzumace alkoholu. Ve Skandinávii jsou spotřební daně trvale nejvyšší a pijí tam jak Dánové. Pravda, EP nemá v daňových otázkách poslední slovo. Jsem však přesvědčena, že států, které europoslance chtějí slyšet, bude nakonec k odmítnutí návrhu Komise dost.
Reflex, 17/2007