Kolektivní sebedůvěra
Pokud jsem mluvil s cizincem, který byl nakloněn našemu národu a opravdu přátelsky se stavěl, nikdy neviděl na nás mnoho nedostatků oproti jiným národům, vyjma jednotlivostí, nás vždy považoval za vyspělý národ. Nicméně vždy byla nastolena otázka naší kolektivní sebedůvěry. Pokud se týká sebedůvěry osobní, také ji asi, ve statistickém průměru, máme nižší, než jiné národy, ale zde není hlavní problém, protože sebevědomí jednotlivci se vždy najdou.
Kolektivní sebedůvěra je důvěra v lidi, v národ, ve skupinu, ve které pracuji, v obec, ve které žiji a ve vlastní děti a rodinu. U jiných národů, byť k tomu mnohdy nemají žádný důvod, je kolektivní sebedůvěra mnohem větší. Už u Slováků je pozorovatelně vyšší, o Polácích ani nemluvě. V Západní Evropě je často nutné sebedůvěru tlumit, protože by způsobovala vážné problémy při komunikaci s jinými národy a proto je v současné době zvykem spíše jakási kritičnost k národním vlastnostem, ovšem jen taková „číhající“, vyžadující na druhé straně adekvátní uspokojování. Např. Němec praví: „My Němci jsme trochu pedantérští…..“ na to se očekává odpověď: „Ale to vůbec není pravda…..jste opravdu velmi milí….“. Pokud taková odpověď nepřichází, Němec zpozorní a v žádném případě nepokračuje se sebemrskačstvím. Od nás se očekává také takové sebemrskačství, ale u nás to není folklór, ale je myšleno vážně. Nedostatek sebedůvěry se projevuje právě v tom, že takový folklór nepraktikujeme, což nás mnohdy, zcela neprávem, presentuje jako zatvrzelé nacionalisty a téměř xenofobní fašisty, tak jak nás mnozí chtějí vidět, neboť jim to vyhovuje. To rádi přejímají někteří naši lidé, kterým dělá potěšení se povyšovat a jaksi se presentovat jako světoví a zcela mimo jakoukoliv xenofobii, možná aby se sami zalíbili někomu z druhé strany hranic nebo jenom sobě. Typickým příkladem byl bývalý prezident Havel, který šokoval kolektivní nesebedůvěrou svět. Proto měl a má takové úspěchy na Západě, dokonce za to mohl dostat Nobelovu cenu, zatímco naši lidé ho prý „nepochopili“.
Jak se projevuje kolektivní nesebedůvěra, kterou si nechceme přiznat?
1. Je to poklonkování všemu cizímu (rozumějme západnímu) od konzumních výrobků a vzorů až po papouškování jejich názorů, které jsou mnohdy zacíleny tak, abychom sebedůvěru nezískali.
2. Nesebedůvěra je především nedůvěrou ve vlastní lidi. To se hodí mnohdy k praktikování mobingu, může to být východisko nebo nástroj, tedy nedát příležitost schopnému člověku, který by mohl být nebezpečným konkurentem. Někdy to ani účelové není, je to prostě zvyk, že Čech je vždy ten horší a méně schopný. Nemůže si přece dovolit vymyslet něco lepšího nebo alespoň stejně dobrého jako na Západě? To by odporovalo zažitému vědomí kolektivní nesebedůvěry.
3. Nedostatek solidarity. Není to možná převažující jev, ale hodně zhoubný. Kolektivní sebedůvěra znamená i kolektivní spolupráci na společné věci. Na Západě vidíme v pozadí jejich administrativních zábran především ochránit svoje lidi a podnikatele. Krásně je to vidět při zaměstnávání našich pracovníků. Vždy se všichni snaží jako jeden muž peníze cizincem v zemi vydělané okamžitě vymámit. Takový náš pracovník potom nic nenašetří a vlastně je celá dřina tam jen výlet za poznáním poměrů. U nás takto úřady, politici a podnikatelé nespolupracují. Klidně dají slovenským Rómům trvalý pobyt, vždyť stát je dojná kráva a klidně jim sociální podpory vyplatí. Václav Havel by tento můj názor určitě považoval za xenofobii.
4. Servilnost, tedy že musíme být „papežštější než papež“. To se projevuje na mnoha místech, které snad ani nemusím uvádět. Zmíním se jen o často opakovaném mýtu v této oblasti, že prý neznáme cizí jazyky. To je pravda jen částečně, ale nezapomeňme, že nám nejsou západní jazyky příbuzné. Jsme tedy v nevýhodě. Kdybychom to opravdu spočítali, zjistili bychom, že mnoho našich lidí se domluví slovensky, polsky, rusky. Potom bychom vlastně znali více než oni! Jenže na nás je tvrdší metr. Každý by chtěl, abychom znali jeho jazyk. Němec zná velmi špatně anglicky, ale Čech by podle něj měl znát němčinu jako rodnou řeč. Stěžuje si tedy, že neznáme jazyky. Bohužel mnoho lidí u nás tyto mýty po nich opakuje. Víme jak zatěžující je se naučit cizí jazyk, jak potom nezbývá kapacita pro odborné věci. Co kdybychom znali jen angličtinu a tu také po nich vyžadovali? Dokážeme být tak sebevědomí?
Možná by se ještě daly připojit další důsledky kolektivní nesebedůvěry. Možná je to i průnikem individualizmu a nedostatku vlastenectví. Nicméně je to zhoubný jev postkomunizmu, kterého bychom se měli zbavit zcela přednostně.
Jaký má sebevědomý člověk vztah k EU? Někdo může říci, že odmítání členství v EU je výrazem nesebedůvěry. Prostě se bojíme otevřeného konkurenčního boje. Ale to tak není. Vidíme, že vstup do hospodářsky otevřeného prostoru EU byl pro nás příznivý a to navzdory jistým diskriminačním dotacím a jiným zásahům administrativy EU. Sebevědomý člověk se nebojí konkurence a otevřeného světa, ale bojí se administrativního nařizování. Sebevědomý člověk by měl požadovat otevření hranic pro volný pohyb zboží a kapitálu bez dotací a nějakých omezování. Naopak by měl požadovat, aby jeho země byla zcela samostatná a mohla si svůj vnitřní řád (stejně pod vlivem otevřeného trhu) nastavovat sama. Potřebné sladění legislativy je možno řešit dohodami. Protože jen soutěží řádů jednotlivých domovin je možno dosáhnout pokroku v hledání vhodných pravidel v měnícím se světě. Kreativita není jen ekonomická. Je nutno řešit mnoho problémů administrativních, sociálních, zákonodárných a dalších, které zvenku nadiktovány mohou být pro nás zhoubné. Vzpomeňme jen problém islámských menšin v Německu a ve Francii. Tyto země určitě budou řešit problém po svém, ale nám by mohly vnutit svoje řešení, pro nás zcela nevýhodné, neboť u nás islámské menšiny zatím problém netvoří. Také by nás mohli zatahovat do svých problémů (třeba by chtěli, abychom se vzniku takových menšin nebránili). Proč? Odmítněme tedy nějakou další centralizaci EU! Je pro nás zbytečná, nic nám nepřinese a můžeme na ni jen doplatit. EU by měl být pouze otevřený hospodářský prostor a orgány EU by jej měly zajišťovat. Jiná úloha je nadbytečná (k tomu poznamenejme, že o bezpečnost se stará NATO). Jen lidé postrádající kolektivní sebedůvěru tvrdí, že jsme zaostalí a nejsme si schopni pravidla našeho života vytvořit sami a musíme k tomu mít nějaký diktát zvenčí.
V EU nemůžeme být nesebevědomí. Je to nemoc, ze které se musíme vyléčit. Naši předkové byli sebevědomí dostatečně, jinak by v bývalém R-U mocnářství neobstáli a nedokázali by se udržet jako národ. Obrovským výrazem sebedůvěry bylo národní obrození, které všichni informovaní a nestranní lidé obdivují.