Nacionalismus a demokracie
Často můžeme slyšet z úst „reportérských es“ naší mediální arény tvrzení, že nacionalismus je ohrožením demokratického systému. Někteří tuzemští levičáci, kteří se v mládí nadšeně hlásili k ultrazločinnému komunismu, dokonce navrhují, aby zákonná úprava udělala z nacionalismu trestný čin. Ponechám teď stranou, že v tom případě by se ve zločince proměnili např. F.Palacký, V.Dyk, K.Kramář, oba Rašínové, podstatná část důstojnického sboru prvorepublikové armády a mnoho dalších. Zamyslím se raději nad otázkou, zda nacionalismus skutečně odporuje demokratickému zřízení a jaký je vůbec vztah nacionalismu a demokracie.
Podle chytrých knih je nacionalismus myšlenkovým a politickým postojem (státu, hnutí i jednotlivce), který pokládá národ za základní společenskou jednotku bez zřetele na další třídní rozvrstvení a jeho hlavním politický cíl spočívá v zajištění blaha národa, jakož i prosazení jeho vůle, což se v 19. a 20. století projevovalo zejména zakládáním národních států. Dále se můžeme dovědět, že patří mezi prvky současného antikomunismu, atd. Nevím jak vy, ale já v této definici nevidím nic protidemokratického. Pročetl jsem několik slovníků, ale žádný z nich nestavěl nacionalismus do konfrontace s demokratickým uspořádáním poměrů.
Pravidlo pro vztah demokracie a nacionalismu v podstatě neexistuje, už jen z toho prostého důvodu, že zatímco demokracie znamená systém politického uspořádání státu, nacionalismus můžeme chápat spíše jako názorový směr. Nacionalismus představuje myšlenkové a politické hnutí, nikoliv formu vlády.
Dr. Ladislav Rašín, poslanec prvorepublikové Národní demokracie, čestný člověk a velký vlastenec, kdysi formuloval některé myšlenky mladých členů nardemu (pardon, ale miluji zkratky) m.j. takto: „… Jsme pro demokracii, ale dobrou…“, „…demokracie se může udržet, bude-li skutečně vládou nejlepších…“, „Nacionalismus je cíl, demokracie prostředek“. Tyto myšlenky vzal plně za své i Rašínův stranický šéf, Dr. Kramář. A byl to právě demokratický nacionalista Rašín, kdo v Národním sjednocení brzdil fašizující tendence stříbrňácké Národní ligy.
Zejména poslední uvedený výrok považuji za klíč k řešení této otázky. Nacionalismus je skutečně pro své stoupence určitým cílem, k jehož prosazení mohou použít různých politických prostředků. A já si opravdu myslím, že není lepšího a pro náš národ přijatelnějšího prostředku než zdravá konzervativní demokracie. Nemohu než souhlasit s tvrzením W.Churchilla, že „demokracie je velmi špatný způsob vlády, ovšem lepší nikdo nikdy nevymyslel“. Svatá pravda…
Každý systém, kde nade vším stojí stále buzerující stát, strana nebo Velký bratr, nacionalismu velice škodí. Lidé se nikdy nebudou cítit spjati se státem, který všemocně rozhoduje o jejich osudech, nařizuje, co si mají myslet a nutí je žít ve strachu. Ona vlastně totalita škodí každému člověku, potažmo celé lidské společnosti. Jak nám proboha může prospět režim, založený na bezvýhradném kolektivismu, potlačující svobodný rozvoj lidského myšlení, osobnost člověka, jeho kreativitu? Režim, jehož koncepcí je uniformita neuvažující masy v čele s „geniálním“ vůdcem nebo „vševědoucí“ stranou. Svobodně se rozvíjející osobnost dosáhne vždy vyšší kvality, než obelhávané „číslo“. Český národ nemá k totalitě „buňky“ a dobrovolně nikdy žádný etatistický systém nikdy nepřijme, čemuž jsem nevýslovně rád. Jen nezodpovědný hlupák potřebuje vůdce, aby mu neustále ukazoval směr. Jsme myslící lidé, ne tupé stádo. Zkrátka – nacionalismus a demokracie je lahodný politický koktejl, z něhož nás určitě „druhý den“ nebude bolet hlava.