Sbohem, „Gippere“ (vzpomínka Pata Buchanana na Ronalda Reagana)
„Plná naděje, srdečná, idealistická, odvážná, slušná a čestná.“
To prohlásil Ronald Reagan o Americe ve své druhé inaugurační řeči a stejně tak by mělo být hovořeno o něm.
Přišel z jiného času a místa,z dávno minulých dob, kdy láska k zemi byla pro něj, chlapce z Illinois, naprosto přirozenou věcí, stejně jako víra, že není nic, na co by schopnosti velkého a úžasného národa z něhož vzešel, nestačily.
Amerika byla jeho celoživotní srdeční záležitostí, s celými svými dějinami, svými hrdiny, příběhy a legendami. Jednou z těchto legend je nyní on sám.
Ve svém životě, stejně jako v hereckém období,vždy ztělesňoval romantické a hrdinské úlohy, ať už jako plavčík, který zachránil sedmasedmdesát lidských životů, legendární George Gipp z týmu Knute Rockne nebo jako státník, který raději odešel z islandského summitu, než aby přistoupil na kompromis ohledně bezpečnosti země, jež ho zvolila, aby ji bránil.
Když Amerika začínala být v šedesátých letech rozdělena kvůli otázkám mravních zásad, rasy a vietnamské války, staré jistoty které vyjadřoval a jím ztělesňované staré ctnosti zůstávaly až magneticky přitažlivé pro lidi zmatené děním v jejich zemi. Když Reagan mluvil, povznášel nás do vyšších sfér, vysoko nad stranické roztržky a dělení, kde jsme mohli znovu snít a znovu být jedním národem.
Po zničující porážce konzervativce Barryho Goldwatera v prezidentských volbách roku 1964, vynesla Reagana jeho plamenná řeč plná bojovného vzdoru do vedení konzervativního hnutí. A po aféře Watergate, neúspěchu ve Vietnamu, vzestupu sovětského impéria a zadržování amerických rukojmí v Íránu, země, nepřipravená na Reaganův konzervatismus v roce 1964, využila svou šanci roku 1980.
A když tak Amerika učinila, ukázalo se, že vyhrála svou „loterii“
S pomocí houževnatého Paula Volckera z úřadu federálních rezerv, Ronald Reagan snížil daně, což se poprvé příznivě projevilo roku 1983, zahájením sedmnáct let trvajícího ekonomického vzestupu jako nikdy předtím ve dvacátém století. Amerika se vrátila zpět.
Reaganova oslnivá osobnost, noblesa pod palbou po neúspěšném pokusu o zmaření jeho života, jej přibližovala jeho krajanům. Když se probral z narkózy po operaci, kdy mu byla vyjmuta kulka z těsné blízkosti srdce, zvedl zrak k nervózním sestřičkám stojícím nad ním a pronesl : „OK,teď si pojďme celou scénu sehrát znova, začneme v hotelu“
Jeho principielně odmítavý postoj ke kompromisům a rozhodnutí obnovit morálku a sílu ozbrojených sil, jejichž byl nyní hlavním velitelem, obrátily Ameriku ke konzervatismu a vytvořily sortu voličů, hlásící se k němu jako k vlastnímu.
Nevím, zda by se Reagan staral, jestli po něm pojmenují nějakou budovu ve Washingtonu, ale určitě by byl šťasten, kdyby se tak stalo v případě velké letadlové lodě.
V šedesátých letech bylo handicapem hlásit se v prezidentské kampani ke konzervatismu. Republikáni byli všemožně nálepkováni a nepřátelská média je spojovala s extremismem. Pro Reagana to byla čest. Nikdy necítil rozpaky a nestyděl se za to, že je mužem pravice.
Každý rok mluvil na CPAC (Conservative political action conference – pozn. MS). V každé výroční zprávě o stavu Unie požadoval, aby byl do Ústavy vložen dodatek, který by chránil nenarozený život. Věřil, že Bůh ušetřil jeho život a že čas, který mu zbývá, byl určen k tomu, aby vykonával boží práci zde na Zemi.
Vždy, když se ostatní politici obávali vyjet na filozofická a hodnotová bojiště, Reagan se do těchto zápasů neváhal vrhnout. Když byl roku 1980 nominován na prezidenta, požadoval platformu bez „vybledlého zbarvení“ – a za tímto cílem vždy šel.
Měl úžasný smysl pro humor a miloval příběhy. Jen pár sekund předtím, než se v hlavním vysílacím čase střetl na konferenci, sledované osmdesáti miliony Američanů, se zástupci tisku, ještě stále vykládal vtipy.
On sám však postrádal nabubřelost ega a vychloubačnost, které jsou obvyklé u takto založených osob. „Neexistuje žádná hranice, která by určila, kam až může člověk dojít“ čteme na plaketě v jeho pracovně, „pokud je ochoten přesvědčovat druhé, že si zaslouží jejich důvěru“
Čeho Reagan dosáhl ? Nechal amerického orla stoupat vzhůru. Srazil daňové sazby ze sedmdesáti procent na osmadvacet procent, obnovil našeho ducha, přestavěl ozbrojené síly do nejhrozivějších rozměrů, jaké kdy svět viděl a vedl nás k vítězství bez krveprolití ve studené válce. Časopis Time vyhlásil mužem desetiletí Michaila Gorbačova, ale Amerika ví své...
Nepřátelským tiskem byl označován za „roztomilého dutohlava“, čemuž nevěnoval nikdy pozornost. Daleko více se soustředil na to, co psali jeho přátelé z Human Events, nikoliv na to, co říkají jeho protivníci z New York Times nebo Washington Post.
Byl varován, že svým rozhodnutím vyzvat strategicky i filozoficky sovětské impérium v Afghánistánu, Angole a Nikaragui, riskuje válku. A pak jako sedmdesátiletý muž, který zahájil své prezidentství tím, že nazval Sovětský svaz říší zla, se nakonec prošel po Rudém náměstí ruku v ruce s posledním vůdcem tohoto impéria.
Jeden britský státník řekl, že všechny politické životy končí nezdarem. Jako vždy, Ronald Reagan je i v tomto ohledu výjimkou. Něco takového už nikdy neuvidíme.
Pat Buchanan je čestným členem Mladé pravice
Z originálu : Good bye to the Gipper (2004)
Zdroj : www.theamericancause.org
Přeložil Marek Skřipský, EUportal.cz
Pozn. přezdívku Gipper dostal Reagan podle jedné své filmové role, v níž ztvárnil známého fotbalového hráče.
psáno pro časopis 51 pro
Ronald Wilson Reagan (6.2. 1911- 5.6. 2004)
Pat po Gipperově levici