Estonské etudy a obr na hliněných nohách
Příběhy estonského národa jsou podobné našim. Je to boj za zachování národní existence v prostředí možná ještě komplikovanějším než je naše. Ugrofinský živel, zbytek kdysi rozsáhlého původního osídlení severu Evropy, se zachoval právě díky neustálému střídání nadvlády a vlivu mocnějších sousedů. Od splynutí s ruským národem zachránila ugrofinský lid nadvláda Řádu německých rytířů, Dánů a Švédů, jejichž vliv zase byl eliminován ruským, takže se z nich nestali ani Němci, ani Švédové. Jsou vlastně jakýmsi zázrakem sebeurčení národů, o to větším, že je jich je něco přes milion.
Německá menšina, poměrně nepatrná, nepřežila válečné apokalypsy, a po druhé velké zničující válce došlo i na samotné Estonce. Sovětská vláda je likvidovala podobně jako jiné nepohodlné národy deportacemi a fyzickou likvidací. V Estonsku byl z předválečné doby jistý průmysl, který sověti rozvíjeli a využívali k plnění socialistických plánů. Estonci byli vzdělanější a použitelnější k intelektuální činnosti, a tak časem v Estonsku chyběly pracovní síly manuálního charakteru. Ty potom dodávaly zaostalejší části Levitianu. Tito přistěhovalci používali ruštinu, aby se domluvili, a časem se stali vlastně jakýmisi sovětskými beznárodními občany spojenými s režimem. Po osamostatnění Estonska v r. 1991 tvoří údajně třetinu obyvatel (přesný údaj neznám).
Tito ruskojazyční lidé mohou žít kdekoliv. Nejsou to nějací vlastenci vázaní ke svojí zemi citovými pouty. V Estonsku je drží vyšší životní úroveň a sociální zabezpečení státu, který je součástí Evropské unie. Nemůžeme ovšem na druhé straně říci, že by se nezúčastnili na prosperitě státu a že by byli nějakou přítěží. Jsou ovšem živlem cizorodým a vnuceným sovětskou nadvládou. Je to případ obdobný sudetským Němcům. Ti také převážně vznikli poněmčováním Čechů za rakouské nadvlády, tedy také na základě jakéhosi násilí (Němci přistěhovalí k nám ve dvanáctém století byli původně jen okrajovým a nikoliv významným živlem). Naše zkušenosti s rozsáhlou menšinou velkého významného národa, která žije na hranici, jsou odstrašující a mohou Estoncům sloužit jako historická zkušenost. Hrůza z toho, co může nastat, když se Rusko pozvedne ze současné krize a začne dělat opět expanzionistickou politiku, jistě nedá Estoncům spát. Myslím, že bychom je měli chápat.
Současná evropská politika multikulturalizmu bude jistě velkou překážkou obnovení estonské národní kompetence nad celým územím státu. Vždyť menšiny např. ve Francii, Německu a Británii vznikly stejným způsobem. Prostě se přistěhovali nějací lidé za prací, neasimilovali se, a teď chtějí svoje národní práva. Spor o pomník rudoarmějce v Tallinu je obdobný bouřím přistěhovalců v Paříži a násilím prosazovaným požadavkům muslimů v dalších zemích. Opět jsou tu zahraniční mocnosti, které do sporu zasahují. To, co se děje v Tallinu, není místní problém. Je to problém Evropy. Myslím si ale, že k Rusům je možno si zatím dovolit více než k muslimům.
Zatímco mešity rostou v Evropě jako houby po dešti, zdá se, že Estoncům se v současné době daří spíše odstraňovat pomníky sovětského molochu. Také ruská menšina nějak neroste. Mnozí mladí lidé nacházejí práci v Rusku. Jenže obr na hliněných nohách, neuvěřitelně bohaté Rusko, zatím svoje bohatství drží spíše pod zemí a peníze plynou do kapes závratně bohatých jednotlivců, zatímco ruský lid se nevyznačuje nějakým vysokým životním standardem přitažlivým pro občany Evropské unie. Také volná pracovní místa na Sibiři zůstávají neobsazená a lidé se raději po sovětsku uskrovňují v malých bytech v Moskvě a vzpomínají nostalgicky na sovětské období, kdy mohli v zaměstnání více odpočívat a více vypít vodky místo práce.
Prezident Putin sice vyvedl Rusko z největší bídy, nastartoval jakýsi hospodářský růst, ale stále je to málo na tak bohatou zemi a její obrovské možnosti. Vzbudit u melancholického ruského občana opravdovou motivaci k práci, podnikání a hospodářskému rozvoji je velmi obtížné. Snadnější je vzpomínat na slavnou minulost. Proto se také oslavy vítězství nad nacistickým Německem vedou opět v tradičním duchu opěvování hrdinství neporazitelného ruského lidu. To sice nelze odsuzovat, vzepětí národní hrdosti je vždy přínosné. Jenže může to opravdu sloužit jako impuls k nastartování pracovního nadšení a zlepšení morálky? Potřebuje snad dnešní Rusko hrdiny, kteří by umírali? Koho vlastně potřebuje? Kdo by měl jít v prvních řadách májového průvodu?
Od pádu carského režimu nebylo Rusko schopné uspokojivého hospodářského rozvoje vyjma za cenu nucených prací, nesvobody a obrovských lidských a materiálních ztrát. Úspěchy byly založeny převážně na hromadách mrtvol. Režim musel vytvářet nepřítele a také stále bojovat a vítězit v zahraničí, aby se vnitřně udržel. První neúspěch v Afganistánu jej morálně rozložil a přispěl k jeho pádu. Jaká je vlastně šance pro Rusko svobodného lidu žijícího bez válek a nepřítele? Může opravdu existovat v podmínkách vyspělého spolupracujícího světa? Co dnešní Rusko potřebuje?
T. G. Masaryk kdysi řekl, že práce je to, co nikdo nechce dělat. Jenže Rusové neměli Masaryka. Dnes bychom mohli Masarykova slova vztáhnout na Rusko asi takto: Rusko vyžaduje práci, tedy to co muži nechtějí dělat, a děti, tedy to co ženy nechtějí rodit. Ale co dělají Rusové? Žijí v malých bytech ve velkých městech a obrovské plochy zemědělské půdy zůstávají volné (potraviny kupují z Polska). Kulturní uplatnění je většinovým cílem mladých Rusů. Ale mohou snad být všechny mladé ženy zpěvačkami a baletkami? Mohou být všichni muži jen vojáky a hrdiny? Nemohou přece mít všichni vysokou školu a potom jen poroučet druhým! Stísněné poměry a neustálá starost o lepší uplatnění, ve kterém práce (podle Masaryka) je až tím posledním prostředkem k obživě, vede k nezakládání rodin. Rusové vymírají. Kdo by tedy měl jít v prvních řadách májového průvodu? Je možné, aby tam v dnešním Rusku šel úspěšný podnikatel, který nepřevedl peníze do zahraničí, ale poctivě podniká a zaměstnává lidi? Je možné, aby tam šel soukromý rolník, který obdělává sibiřskou půdu? Je možné, aby tam šla početná rodina takových podnikatelů? Je možné, aby tam šly matky s více dětmi, které nežijí z podpor? Jak by se asi na to Rusové dívali? Nepískali by a neházeli na ně shnilá jablka? Pokud se některému ruskému vládci podaří, aby se hrdinství a vlastenectví obrácené k vnějšímu nepříteli obrátilo v vnitřním ruským poměrům, zaslouží si Nobelovu cenu míru.
Potom, až se Rusko změní ve smyslu práce a spravedlivé odměny za ni, má naději. Potom mají naději i Estonci, že jejich, zatím nezakotvená ruská menšina zvolí raději odchod do své bohaté otčiny. Možná, že je to naděje přece jen větší než naděje Francouzů a Holanďanů, že se jejich muslimové vrátí do svých mateřských zemí.