Euro – americká unifikace není dobrou zprávou
Ambice Angely Merkelové ohledně euroústavy asi nebudou naplněny, na poli domácích reforem je omezena neplánovaným koaličním spojencem. V jedné věci by se ale mohla zapsat do dějin: s předsedou Evropské komise a americkým prezidentem podepsala dohodu o de facto jednotném trhu v některých oborech mezi EU a USA.
Na první pohled by zastánci svobodného podnikání mohli jásat. Není snad volný transatlantický obchod přesně to, po čem volala i konzervativci ctěná Margaret Thatcherová? Německý magazín Der Spiegel odkryl již před časem detaily této dohody. Připravované partnerství by mělo zahrnovat společné normy a standardy pro průmyslové podniky a finanční sektor. Mělo by zjednodušit přístup na oba trhy například také pro farmaceutický, chemický či kosmetický průmysl. Jsme opět přesvědčováni o úsporách nákladů, kterých harmonizací a unifikací výrobních postupů a norem dosáhneme. Opět se slibují nová pracovní místa. Co lze proti tomu namítat? Zkušenost.
Harmonizace vede k přeregulovanosti
Způsob argumentace i postup je stejný, jako v případě budování jednotného trhu EU. Na začátcích evropsko-unijní integrace jsme si mohli myslet, že společné normy zefektivní a zjednoduší život podnikům. Na riziko téměř nekontrolovatelného vzniku desetitisíců často stupidních a podnikání blokujících norem tehdy nemyslel snad nikdo. Dnes ale naopak už téměř nikdo nezpochybňuje, že EU je přeregulovaná. Přitom je známé, že okolo 80 % ekonomické legislativy v Evropě dnes vzniká v Bruselu. Byly již popsány logické důvody a mechanismy snadnějšího prosazení byrokratických nesmyslů přes nadnárodní celek. Normy jsou účelově zneužívány k vyřazení konkurence. "Kdo se nepodílí na tvorbě norem, přenechává pole konkurenci. Do norem může tvůrce promítnout vlastní potřeby. Normalizace je nástrojem soutěže." Takto otevřeně se svého času vyjádřil ředitel divize normalizace společnosti Siemens AG.
Máme zkušenosti s tím, že ani ambiciózní plány Evropské komise na snížení regulace nejsou plněny. Ke zjednodušení dochází tedy u mezinárodního obchodu, profitují hlavně mocné nadnárodní společnosti – ale za cenu ztížení vstupu na trh potenciální konkurenci z řad kapitálově slabších firem. Zkrátka, logické dedukce “jen samých pozitiv a sociálních jistot” díky harmonizaci norem nejsou v praxi zcela naplněny.
Dá se očekávat, že na půdě Světové obchodní organizace bude dřív nebo později docházet k odstraňování překážek vzájemného obchodu dalším snižováním celních bariér a subvencí. V takové situaci je potřeba tíhu regulace snížit, což se v EU nedaří, anebo rozšířit na globální konkurenty. Snad to není záměr evropských architektů euro-americké unifikace, i když to tak může vypadat.
Rozšíříme evropské nemoci do Ameriky?
Celý projekt zavání rozšířením chronických problémů EU na globální scénu. A to včetně pověstného demokratického deficitu. Jak může americký kongres pružně měnit závazné podmínky podnikání, když mají být obsahem mezinárodní smlouvy s EU? Neflexibilita se může rozšířit i na americkou půdu. Připočtěme si plán zřídit nové vládní posty na obou stranách Atlantiku, slova o vzniku “poradního fóra” o energetických technologiích – a máme tu téměř přesnou kopii vzniku EHS, později EU.
Nová smlouva by skutečně mohla přinést velké úspory a nárůsty vzájemného obchodu. Ekonomové se budou usmívat, politici se budou chlubit. Nadnárodní společnosti budou mít podnikání ještě snazší, byť třeba za cenu relativně větších dodatečných nákladů menších firem. Kvantita znovu zvítězí nad kvalitou, centralistické elitářské řízení znovu zvítězí nad demokratickými procedurami v Kongresu a parlamentech. Je toto opravdu cílem nás, konzervativců a liberálů?
Jiří Zahrádka
www.Euportal.cz