Smrt patriotismu a národní sebenenávist ve Velké Británii
Británii zničila národní sebenenávist tak silného kalibru, jaký snad nemá obdoby u žádného jiného národa. Všiml si jí už na začátku druhé světové války George Orwell, když poznamenal, že Británie je jedinečná v tom, že její intelektuálské třídě se protiví vlastenectví. U většiny národa se sebemrskačství projevilo hned po válce odhozením politického, intelektuálního a morálního giganta Churchilla a zvolením socialistické vlády podprůměrných socialisticky naladěných politiků. Britové se tehdy mohli celému světu hrdě dívat do očí s hlavou vztyčenou jako morálně pevní tvrdohlavci, kteří se jako jediní postavili na beznadějný odpor několikanásobné přesile. K nimž by měl každý chovat úctu a obdiv a kteří se nemají nikomu za co omlouvat. Kteří mají politiky, které by jim svět mohl závidět. Místo toho sklopili hlavu a pustili se do sebebičování za své zlozvyky, svou imperialistickou minulost, své pokrytectví, svou povýšenost vůči druhým, svou třídní společnost, svou společenskou zkostnatělost a intelektuální zaostalost. A za své nudné mdlé a jednotvárné jídlo.
Do konce 50. let britský intelektuální život ovládla generace rozhodnutá demontovat politické a administrativní struktury konzervativní Británie a odhodlaná nastolit cosi, co pokládala za spravedlivý socialistický řád. Sovětský svaz se pro některé z nich stal tak lákavým vzorem, že špičky cambridgeských a oxfordských absolventů se neštítily stát se jeho špiony. Klasickým projevem konzervatismu pro ni nebyl válečný hrdina Churchill, nýbrž Chamberlainův pokřivený předválečný establishment ochotný vyjednávat s Hitlerem. Konzervatismus se pro ni stal sprostým slovem a konzervativci terčem výsměchu.
V literatuře a dramatu se miláčkem kulturní smetánky a vrcholem britské tvorby stala generace „rozhněvanců“, kteří se s Johnem Osbornem „ohlíželi v hněvu“, s Arnoldem Weskerem hledali svoje lidové „kořeny“, s Johnem Wainem „zabíjeli otce“, s Kingsley Amisem a Alanem Sillitoem vytvářeli první anglické literární antihrdiny typu „šťastného Jima“ a „osamělého běžce“, kteří pak s Johnem Brainem hledali „místo nahoře“. Když je našli – a nenávist k establishmentu z nich samotných udělala nový establishment – odměňovali se své tolerantní zemi dalším hněvem, jaký čiší třeba s Osbornovy pozdější autobiografie s titulem „Damn You, England“. Bylo to všechno nové a svěží, dobře napsané, upřímné, prožité, nepředstírané, oprávněné a pochopitelné a bylo těžké s tím nesympatizovat.
Znechucení vším britským, tradičním, konzervativním, kapitalistickým a chraň Pánbůh třeba ještě taky křesťanským zůstalo v módě v kultuře a mediích po celá léta sedmdesátá a osmdesátá, až koncem let devadesátých vstoupilo do politiky a řízení státu vítězstvím Blairovy party a vyhlášením „Cool Britannia“. Rozuměj Británie konečně osvobozené od zátěže své historie a tradic.
„Jsem člověk moderní,“ oznámil Blair ve své první vítězné volební kampani. „Patřím ke generaci rock-and-rollu, Beatles a barevné televize.“
Národ byl znuděný šedivou a nezáživnou, ač ekonomicky úspěšnou a občana příliš neobtěžující konzervativní vládou Johna Majora, „snad už posledního Brita, který ještě v neděli nosí kravatu,“ jak o něm tehdy vtipkovali i jeho sympatizanti. A tak Blairovu „vzrušující“ modernitu sežral i s udicí. Demontáž Británie se jeho vítězstvím rozjela na plné obrátky, už ne jen z okrajových čar hřiště – kultury, medií a univerzit – nýbrž ze samého centra státu.
Blairova vláda nejmíň pět let systematicky a průhledně dělala všechno možné pro to, aby ji v demokratickém systému už nikdo se zdravým rozumem nikdy nemohl volit. Britské voličstvo to ale bralo jako legraci a nedalo se odradit od toho, aby si ji obrovskou většinou zvolilo nejen podruhé, ale i potřetí.
Demontovala instituční strukturu mocenské kontroly a rovnováhy, jakou donedávna byl nepsaný ústavní systém vzájemně se hlídajících institucí vytvářejících bezpečné a stabilní politické prostředí ztěžující korupci a znemožňující vznik totalitního režimu. Zrušila instituci dědičných lordů, kteří o každém navrhovaném zákoně mohli hlasovat podle svého osobního svědomí, protože nebyli vázáni potřebou podbízet se voličům. Nahradila je dosazením svých kamarádů, kteří jí v horní sněmovně zaručují poslušnou většinu.
Oslabila nezávislost soudnictví dosazováním labouristických soudců a přeměnou nejvyšší právní královské instituce Lorda kancléře v další vládní ministerstvo. Tradičně nepolitickou státní správu zkorumpovala nasazením stranických politruků funkčně nadřazených neutrálním státním úředníkům. Ze zpravodajců MI5 a MI6 udělala poslušné poslíčky, kteří vytvářejí zpravodajské a obranné informace ne podle faktů, nýbrž na zakázku premiéra.
Ochromila policii nastolením časově náročných procedur, které jí znemožňují stíhat zločiny.
Byrokratizací a stanovováním norem přeměnila školství v masovou výrobu nevědomosti a zdravotnictví v životu nebezpečnou džungli.
Kdysi vznešenou mediální instituci BBC různými triky zastrašování a výměny šéfů svými kamarády přeměnila v hlásnou troubu labourismu a pranýř konzervatismu.
Vytvořila desítky nevládních a polovládních agentur, které její politiku sociálního inženýrství nastolují „v terénu“ – od monitorování a stíhání xenofobie po manipulaci s rodinnými vztahy.
Tempem pět stovek týdně vytvořila statisíce neproduktivních byrokratických pracovních míst, kde podmínkou není profesní kvalifikace, nýbrž věrnost ideologickému systému neosocialistické „politické korektnosti“.
Umožnila korupci volebního systému, v němž obecní politici mohli získávat hlasy zastrašováním občanů a kradením hlasovacích lístků. V němž studenti mohou volit dvakrát, protože jsou registrování jak ve svém trvalém bydlišti, tak v místě studia. V němž se jednomu reportérovi podařilo nasbírat jedenáct hlasovacích lístků. A v němž mohou volit i ilegální imigranti, kteří se na seznam voličů dostávají díky tomu, že úředníci místních správ jejich volební způsobilost neprověřují z obav, aby nebyli nařčeni z rasismu.
Snažíme se britskou demokracii vyvážet do Iráku a doma se nám stává nedostatkovým zbožím, napsal jeden novinářský vtipálek.
Poměrně stabilní ekonomika, zděděná po Johnu Majorovi, je udržovaná ve zdánlivé prosperitě vytvářením umělých a státem subvencovaných zaměstnání, kolosálním zadlužováním a vytrvalým zvyšováním daní. Průměrná britská rodina za sedm let blairismu vysokým zdaňováním zchudla v reálné hodnotě čistých příjmů o čtvrtinu.
To vše – a mnohem víc – jim hustě sdělovaly předvolební noviny. A opět do toho národ skočil jako stádo lumíků, těch svižných zvířátek známých tím, že se hromadně vrhají s útesů do moře. Symbolizuje to i nejnovější zábava elity národa, oxfordských studentů a studentek, kteří slavili první máj tím, že s výšky osmi metrů skákali „odvážně“ s mostu do 60 cm hluboké říčky a vesele se mrzačili.
A tak si v prvním roce třetího období vláda „nejúspěšnějšího a nejpopulárnějšího sociálně demokratického politika“ Tonyho Blaira přeměňuje Británii v totalitní stát. Probíhá to postupně od Blairova zvolení, v těsné spolupráci s ministrem financí Brownem, který zdaleka není Blairovým soupeřem, nýbrž komplicem. Jejich „soupeření“ je kouřová clona, která odvádí pozornost od vytrvale bujícího totalitního státu za fasádou Blairova usměvavého kvazi-konzervatismu.
Mělo to tyto hlavní fáze:
1. Zrušení programu znárodňování, které přilákalo podporu velkých korporací. Ta obohatila stranu o množství finančních darů, za něž Blair finančníkům uděloval lordské tituly a ministerské funkce. Ti teď běžně zadávají státní zakázky svým firmám, které pak oplátkou přispívají do fondů strany, takže mají silný zájem na udržení labouristické vlády, která je nechává bohatnout.
2. Překreslení hranic volebních obvodů tak, že ze silně většinových obvodů labouristických se převedli labourističtí voliči do slabě většinových konzervativních a vytvořili v nich labouristickou většinu, čímž se automaticky v dalších volbách zvedlo procento labouristických poslanců v parlamentě.
3. „Reforma“ sněmovny lordů zrušením lordů dědičných a jejich nahrazení lordy jmenovanými vládou. Jejich počet za Blaira dostoupil 292 – rekord britských dějin.
4. Vytrvalé zvyšování nepřímých daní (z majetku, úspor, penzí, dědictví, letišť, podnikání, atd.), až na dnešní téměř polovinu příjmů. Tím se scvrkly čisté příjmy a zároveň vzrostly životní náklady. Výsledkem je hluboká zadluženost, která v roce 2005 přesáhla výši HDP a začátkem roku 2006 se začala promítat do poklesu prodeje, krachu soukromých firem a růstu nezaměstnanosti.
5. Zvyšování sociální podpory čím dál většímu procentu populace, což utužilo jejich závislost na státě. Procento voličů pobírajících od státu finanční příspěvek (plný nezaměstnanecký, důchodový, podpora na děti nebo přídavky k nízkému příjmu) se vyhouplo na 37 procent.
6. Vytváření stále většího počtu pracovních příležitostí ve veřejném sektoru s platovými nabídkami vyššími, než si může dovolit sektor soukromý – což vede k dalším krachům soukromých firem. Veřejný sektor dnes zaměstnává 5,8 milionu lidí a další milion pracuje v soukromých firmách na vládní zakázky. Dalších 18% voličů.
7. S přičtením farmářů pobírajících subvence EU a osob s daňovými úlevami počet občanů ekonomicky závislých na labouristické vládě představuje přes 60% voličů.
8. Za tohoto stavu Konzervativní strana už nikdy nemůže vyhrát volby konzervativní politikou a začíná se proto chovat stejně socialisticky.
Blair tím splnil úkol, který mu od začátku doporučoval jeho hlavní guru Anthony Giddens v knížce „Třetí cesta“:
„Nikdy nevznikne společná moralita občanství, dokud nebude většina občanů požívat státní podporu.“
Socialismus zadními vrátky, s podporou velkopodniků, s ožebračením a likvidací nezávislé střední třídy. Ten na sklonku prvního roku třetího období Blair navrhuje upevnit novým zákonem, který má „zrychlit a zjednodušit zákonodárství“ udělením pravomoci vládě upravovat a měnit zákony bez předkládání parlamentu.
Nejpozoruhodnější jsou na něm dvě věci:
Nevznikla kolem něho vřava v parlamentě a všimla si ho jen hrstka novinářů a akademiků.
Vřavu všech medií si ale vysloužila Jeho Královská Výsost Princ Waleský Vévoda Cornwallský Charles Windsor, kterého ta sebranka novinářská už dvě desetiletí intenzivně perzekvuje. To od té doby, co se začalo proslýchat, že se ke své princezničce růžičce křehounké nechová, jak by se slušelo, a zahýbá jí s vdanou paní, což je nejen nemravné, nýbrž i protiústavní.
Při novinářském fotografování se syny na lyžích zatnutými zuby cedil šeptané nadávky na reportéry, které se domníval, že nikdo neslyší, než si je doslovně druhý den přečetl v novinách, opět britskému čtenáři dokazujícím, jakého mají protivného dědice trůnu. Ať dělá, co dělá, ať šlápne, kam šlápne, pokaždé sklouzne po nějakém žurnalistickém lejně.
„Toužím být tampónkem v tvé kundičce,“ vyprávěl jednou novinářům na magnetofonovou pásku v odposlouchávaném telefonátu tehdy ještě vdané Camille v dobách, kdy byl šťastně ženatý s Dianou.
Tampónek v kundičce, panečku, to je zpravodajský úlovek hodný seriózní politické žurnalistiky. A hned jej taky všechny noviny rozmázly, až je britský čtenář musel podezírat, že chtějí svrhnout monarchii a nastolit socialistickou republiku.
A není to podezření bezdůvodné. Kolik z nás se potřebuje dočítat, že rozmazlený stárnoucí princ má tucty služebníků a komorníků, bez nichž by si nedokázal ani vytlačit z tuby pastu na zubní kartáček. Nebo kolik milionů mu vydělávají cornwallské pozemky a jaké s nimi vede tvůrčí účetnictví. Který jeho homosexuální komorník znásilnil kterého nehomosexuálního komorníka – jako by to byla Charlesova vina. Jaký je to snílek odtržený od reality života britských pracujících, lenoch a ledabylec, za kterého se už musí stydět i královna.
Tuhle z něho noviny udělaly krutého vykořisťovatele chudých pracujících, když mu odešla ze zaměstnání sekretářka, které zamítl žádost o povýšení do odpovědnějšího a lépe placeného místa ve svém úřadě. Posteskl si v e-mailu někomu jinému, jaké ta dnešní mladá generace má ambice přesahující její schopnosti. Kopie e-mailu se dostala k oné sekretářce, která jej prodala novinám. Jedny z nich pak na první stránce otiskly karikaturu Charlese a královny, která říká: „Králem? Jak ta dnešní mladá generace projevuje ambice přesahující jejich schopnosti.“
Královna už několikrát dala mírně najevo, že se jí na Charlesovi leccos nelíbí, z čehož prognostikové usuzují, že ho v nástupnictví trůnu přeskočí a předá jej rovnou Williamovi. Čímž by se staly nerelevantní veškeré dohady, zda Camilla bude národu přijatelná jako královna, po tolik milované „princezně lidu“ – jak Dianu přezdil Tony Blair, který tak rád všechno přezdívá na lidové.
Ani s datem svatby a s její změnou se Charles novinářům nezavděčil. Nejprve si prý nechal datum svatby nadiktovat od Blaira, aby odvedl pozornost od volebního klání, v němž Blaira konzervativci začínají valchovat nepříjemnými fakty. Pak ji na ještě poslední chvíli odložil z pátku na sobotu, aby Blaira ušetřil trapného rozhodování mezi princovou svatbou a papežovým pohřbem a umožnil mu obojí.
Jako by to ještě nestačilo, hned nám novináři spočítali, že odkladem na sobotu se policejními přesčasy zvyšují náklady na bezpečnost svatby o milion, a zda by Charles ze svých cornwallských statků nechtěl daňovému poplatníkovi píchnout. A nějak při tom všichni zapomněli pochválit jeho i Camillu za bezmála pětatřicetiletou vzornou lásku, v níž oba za celá ta léta spáchali jedinou nevěru, a to se svými manželskými partnery.
Ale hlavně, že zas máme čím lechtivým a triviálním odvádět pozornost od plíživé orwellizace země, na níž už tolikrát v dějinách záviselo přežití svobody, laskavosti, lidské důstojnosti a fair play. Jako by se totalitarismus z tolika prohraných pokusů konečně poučil, že k úplnému ovládnutí Evropy musí nejprve odzbrojit Británii.
K pochopení, jak demontáž Británie probíhala a jakými idejemi je poháněna, si potřebujeme přečíst dvě knížky od autorů, kteří jsou shodou okolností oba pravidelnými sloupkaři konzervativního deníku The Daily Mail, posledního britského média snažícího se držet hráze překážející potopě politické korektnosti, levicové pokrokovosti, sociálnímu inženýrství, multikulturalismu a morální devastace britského života, s churchillovským „my se nikdy nevzdáme“.
Benjamin Kuras je čestným předsedou redakční rady EUportal.cz
Vyšlo v knize Evropa snů a skutečností, Baronet 2007