Jak je dobře známo, ve dnech 4. a 5. června vykoná v České republice krátkou pracovní návštěvu prezident Spojených států amerických George Bush, který u nás byl již jednou – na pražském summitu NATO v roce 2002. I když jsou vzájemné kontakty se Spojenými státy v posledních letech velmi intenzivní a naše vztahy jsou určitě velmi dobré, tato návštěva mimořádnou událostí nepochybně je.

Jedním z témat jednání, která s ním a s jeho delegací společně s premiérem Topolánkem a zástupci české vlády na Pražském hradě povedeme, bude i umístění radarové stanice, která se má stát součástí plánovaného systému americké protiraketové obrany, na českém území. Jsem si více než vědom toho, že jde o otázku mimořádně citlivou a komplikovanou, která rozděluje českou politickou scénu i českou veřejnost. Považuji proto za potřebné říci k tomu předem několik slov. I když se to tak z dnešních mediálních zpráv zdá, radarová stanice a jednání o ní nejsou záležitostí posledních měsíců. První iniciativní kroky a jednání v tomto směru učinily již před několika lety vlády vedené ČSSD. Nebyl jsem o nich – ani jako prezident republiky – informován. Proto jsem v loňském roce, kdy se tyto informace dostaly na veřejnost, oficiálně požádal tehdejšího premiéra Paroubka o sdělení podrobností a pozice vlády k nim. Byl jsem informován, že šlo o jednání sondážní. Musím ale také veřejně sdělit, že postoj sociálně demokratické vlády k otázce případného rozmístění některých prvků americké protiraketové obrany, především radaru, na našem území v době jejího vládnutí, rozhodně nebyl zamítavý.

Současná vláda tuto agendu převzala a schválila zahájení konkrétních jednání.

Můj vlastní postoj vychází z mého trvalého přesvědčení, že americká přítomnost v Evropě, včetně vojenské, měla a má zásadní význam pro stabilitu, obranyschopnost a prosperitu zemí našeho kontinentu. Jí vděčí západní Evropa za úspěšných 60 let svého rozvoje. Udržení této transatlantické vazby je nesmírně důležité i do budoucna. Je v našem zájmu, aby evropská i naše bezpečnost byly garantovány Spojenými státy a aby obranné spojenectví s USA bylo i nadále jedním ze základních konstant politiky Evropské unie, o směru jejíhož vývoje se právě nyní rozhoduje.

Proto má odpověď na otázku, zda souhlasit s jednáním o umístění americké radarové základny na našem území, zní ano. Ano kvůli našim, českým zájmům, nikoli kvůli zájmům cizím. Současně vždycky dodávám, že jde o otázku složitou, která má mnohé komplikované vazby a souvislosti, a že nejde o triviální ANO – NE jako v nějaké novinové anketní hříčce. Když říkám ano, myslím tím kvalifikované, strukturované ano, a nikoli – jak jsem již několikrát řekl – hurá ano.Citlivost tohoto tématu, kterou tak dobře cítí naše veřejnost, má úroveň faktickou a symbolickou. Obě jsou stejně důležité.

První je věcná a ve své podstatě strategická. Zde plně spoléhám na kvalifikovaný postoj české vlády, vojenských odborníků a diplomatů, na nichž je a bude odpovědnost za vyjednání optimálních podmínek smlouvy mezi naší zemí a USA. Spoléhám se na jejich ujištění, že je umístění radaru na našem území (a raket na území sousedního Polska) důležitou součástí strategické obrany euroatlantického civilizačního prostoru a že není namířeno proti Ruské federaci. Velmi jsem se snažil vysvětlit právě toto ruskému prezidentu Putinovi.

Symbolická rovina je obtížnější a z hlediska české veřejnosti ještě citlivější. Rozumím pocitům mnoha spoluobčanů – pocitům, daným našimi, ne vždy nejlepšími historickými zkušenostmi – kteří přítomnost i jedné malé vojenské jednotky cizího státu na našem území vnímají jako narušení naší státní suverenity. Vnímám to tak i já. Vláda musí garantovat, že vyjednané podmínky smlouvy o umístění tohoto obranného zařízení naši státní suverenitu neohrozí. České veřejnosti je ale v této souvislosti třeba připomenout, že například přistoupení České republiky k NATO a zejména k Evropské unii byly daleko zásadnějším zásahem do naší suverenity. A to druhé jsme bez problémů podpořili i v referendu. Nicméně, i tento symbolický rozměr problému pokládám za mimořádně závažný a některé vznášené námitky nijak nezlehčuji.

Historie nám však více než prokázala, že k zajištění bezpečnosti a prosperity země nevedou sebelépe míněná pacifistická přání a iluze, ale pevné bezpečnostní spojenectví a z něho plynoucí schopnost efektivně čelit měnícím se hrozbám a bezpečnostním rizikům. Novým hrozbám a rizikům ohrožujícím svobodný svět nedokážeme čelit sami a nedokážeme jim čelit bez adekvátních prostředků obrany. V tomto ohledu se svět pádem komunismu nijak nezměnil. I tento fakt by si měla česká veřejnost dobře uvědomit. A já jí mohu slíbit, že přesně v tomto duchu budu v úterý hovořit s americkým prezidentem.

Václav Klaus, Lidové noviny, 4.6.2007

www.klaus.cz