Robert Schuman a mariánská vlajka nad Evropu aneb měl by katolík podporovat EU?
Článek psán pro časopis Obrázek libereckých farností ve spolupráci těchto autorů: Lukáš Petřík, Karel Korous, br. Felix OFM
Ad: Mariánská vlajka nad Evropou
„Skuteční otcové Evropy, Robert Schuman, Konrád Adenauer a Alcide de Gasperi, tři skutečně velcí státníci, byli mužové růžence. Nepohrdali touto prostou modlitbou. ... Z veřejného svědectví francouzského presidenta Mitterranda je známo, že ministerský předseda Schuman všechna státně politická zasedání, která byla důležitá, v určitou dobu přerušil a udělal si čas, aby se pomodlil breviář nebo růženec. Před první velkou smlouvou Evropy o montánní unii odebrali se všichni tři státníci na pozvání Konráda Adenauera na týden k duchovní obnově do benediktinského opatství Maria Leach v Eifelu. Připojili se k modlitbám mnichů a večer se spolu modlili růženec za mír a jednotu v Evropě.“
Světlo 26, ročník 2004
V č. 6, roč. 2, 7. 5. 2004, jsme na s. 12n. otiskli článek P. Radima Jáchyma OFM o historii vlajky Evropské unie. V článku jsme se pochvalně zmínili o jednom ze tří zakladatelů této mezistátní organizace, Robertu Schumanovi, a přinesli jsme dokonce jeho fotografii.
U příležitosti oslav vítězství nad nacionálním socialismem se však letos objevila v médiích (www.euportal.cz) zmínka o tom, že tímto „otcem Evropy“ byl „člověk, který ve své době jako poslanec francouzského parlamentu hlasoval pro Mnichovskou dohodu. A nejen to. Byl i významným exponentem appeasementu vůči Německu a členem francouzské proněmecké kolaborantské vlády maršála Pétaina.“
Prof. PhDr. Miloslav Bednář, CSc. k osobě Schumana v článku „Mnichovan a kolaborant otcem Evropy“ cituje Johna Laughlanda (Mnichovan a kolaborant otcem Evropy): „V článku v listu Le Lorrain z 11. 9. 1938 (Schuman) podpořil ústupky Německu. Tvrdil, že Německo nepodnikne nevyprovokovaný útok na Francii, a že proto bude lépe, když se mu neposkytne záminka. K tomuto tématu se vrátil 25. 9. 1938 v německy vycházejících novinách Elsässer. Na základě právnické analýzy československo-francouzské dohody z roku 1925 se pokusil minimalizovat francouzské závazky k Československu. Napsal tehdy, že Francie za žádných okolností nepodnikne žádné kroky, jež by mohly destabilizovat ‘mír’.
Ještě dále zašel 27. září na setkání skupiny alsaských poslanců, kteří vyzvali papeže Pia XI., aby přesvědčil diktátora Mussoliniho k přímluvě u Hitlera za věc míru. Schuman pak vedl delegaci poslanců z Alsaska a Lotrinska, kteří šli 28. září za francouzským premiérem Édouardem Daladierem, aby zdůraznili hlubokou touhu svých voličů po míru. Snad dokonce pohrozil i tím, že budou hlasovat proti nezbytným válečným půjčkám; tuto možnost alespoň nadhazuje Schumanův životopisec. K tomuto setkání došlo den před Daladierovým odjezdem do Mnichova. 29. září dala sněmovna Daladierovi mandát, ‘aby čestně a důstojně zachránil mír’. Stojí za zdůraznění, že mnichované představovali v Schumanově straně menšinu, ale jeho postoj měl zjevně zásadní vliv. Zatímco Alsasané byli převážně proněmečtí a mnichovanští (alsaská strana organizovala shromáždění na podporu Mnichova a vyzývala k francouzsko-německému sblížení), v Schumanově Lotrinsku vládlo jiné cítění. Tisk tam útočil na Schumanovu podporu Mnichovské dohody, kterou hodnotil jako porážku.
Nedlouho před začátkem vichistického období (tj. otevřené francouzské vládní kolaborace s Němci, MB), 21. 3. 1940, vystřídal Daladiera Paul Reynaud a Schuman se stal poprvé členem vlády. Byl jmenován náměstkem státního tajemníka pro záležitosti uprchlíků v kabinetu, jejž druhý den Reynaud představil parlamentu. Když byl Reynaud 16. 6. 1940 vystřídán Phillipem Pétainem (po německé okupaci Paříže 14. 6. 1940, MB), Schuman na svém vládním místě zůstal. Jinými slovy: jeden z otců zakladatelů Evropského společenství byl členem první vlády vedené maršálem Pétainem.
Příměří bylo podepsáno 25. června. Schuman se stále jako člen vlády odebral do Vichy. 10. 7. 1940 se stal jedním z 569 poslanců, kteří hlasovali pro zánik francouzské třetí republiky, fakticky republiky jako takové. Když ale francouzské Národní shromáždění odhlasovalo řadu ústavních zákonů, jimiž se předávaly ústavní pravomoci maršálu Pétainovi, znamenalo to nejen konec republiky, ale i francouzské demokracie. Následujícího dne Pétain vyhlásil ‘Francouzský stát’, který nahradil republiku. Od té doby se veškerá autorita státu soustředila v jeho osobě. Právě toto delegování státní suverenity sborem, jenž ji pouze opatroval a který ji nevlastnil, bylo podle de Gaulla důvodem, proč byla vláda ve Vichy nulitní, neplatná a nelegitimní. Velký historik Francie Eugen Weber to přesně označil za ‘kolektivní znásilnění republiky, ústavy, parlamentu, demokracie a svobody’ ... Schuman po odhlasování ‘plných ústavních mocí’ opustil Pétainovu vládu a na konci srpna odešel do Met, kde se mu 17. 9. 1940 dostalo té výsady, že se stal prvním francouzským politikem uvězněným Němci. Ve vězení zůstal v Metách ... do 12. 4. 1942. Poté byl ve vazbě v Porýní-Falcku, ale podařilo se mu uprchnout a dostat se do Lyonu. Po útěku byl rozhodnut dosáhnout přímé soukromé audience u maršála Pétaina, neboť byl přesvědčen, že Německo válku prohraje, a chtěl mu to sdělit. Při obědě se maršálovi se svým názorem svěřil a také jej informoval o stavu mužů z Alsaska a Lotrinska, kteří byli násilím donuceni vstoupit do německé armády. Pétain ale nedal najevo žádný zájem.
Když byla v listopadu 1942 obsazena jižní zóna Francie (tzv. ‘Francouzský stát’ ovládaný kolaborantskou Pétainovou vládou ve Vichy, MB), musel se Schuman schovávat po dva roky ... Po osvobození, v srpnu 1944, jej maršál de Lattre jmenoval poradcem v otázkách Alsaska-Lotrinska. Schuman v tomto postavení zůstal pouhé tři týdny. Poté ministr války André Diethelm nařídil de Lattrovi, aby se ‘zbavil tohoto produktu Vichy’. Po návratu do Met mu osvobozenecké orgány dávaly najevo opovržení jakožto bývalému Pétainovu ministru a poslanci, jenž mu v roce 1940 hlasoval pro ‘plné ústavní moci’.
Schuman tak byl po několik měsíců prohlášen za nezpůsobilého pro veřejný úřad. Byl na něj vydán zatykač, ale v únoru 1945 se již propracoval do Výboru osvobození. Nakonec byla žaloba proti Schumanovi zásahem de Gaulla odvolána. Jako důvod se uvádělo, že 17. 7. 1940 odešel z Pétainovy vlády a že prý od té doby podporoval hnutí odporu, přestože se jeho veškerá odbojová činnost asi omezovala jen na poslech BBC. Tak se Schuman stal opět volitelným a v říjnu 1945 byl zvolen do nového ústavodárného shromáždění.“ (Znečištěný pramen, Prostor Praha 2001)
Se Schumanem souvisí probíhající krize Evropské unie, která spočívá hlavně v jejím nedemokratickém směřování.
Jaký podíl na dnešním téměř krisovém stavu má „otec Evropy“ Robert Schuman?
Úvodní část připravili Karel Korous, br. Felix OFM
Na příkladu Roberta Schumana je dobře patrné, že ne každý hluboce věřící katolík a křesťan musí být dobrým politikem. Schuman bývá oslavován jako Otec Evropy, přitom byl de facto jen loutkou v rukách francouzského socialistického centralisty Jeana Monneta. Protože původní Monnetovy návrhy směřující k vytvoření Spojených států evropských, vyvolaly u evropských politiků odpor, rozhodli se eurofederalisté změnit taktiku a propagovat evropskou integraci jako spíše pouze hospodářskou záležitost, zatímco byly postupně potichu další a další pravomoci národních vlád a národních parlamentů uzurpovány Bruselem.
Podobným způsobem např. postupoval i britský premiér a až fanatický příznivec vzniku jednoho evropského státu Edward Heath, který Britům tvrdil, že vstup do Evropského hospodářského společenství nebude mít negativní vliv na britskou suverenitu a demokracii a bude se jednat pouze čistě o vytvoření jednotného trhu a hospodářskou spolupráci. Tento trik a podvod v okamžiku vstupu neprohlédla ani pozdější premiérka Jejího Veličenstva Margaret Thatcherová a proti centralizaci moci v nedemokratickém Bruselu se postavila až později. Stejná metoda byla použita i v návrhu tzv. evropské ústavy, kdy bylo příliš otevřené slovo „federální“, jenž naznačovalo vznik superstátu, vyměněno za slovo „komunitární“, aby ústavu podpořili i ti, kteří jsou proti vzniku jednotného evropského superstátu.
Proč je však evropská integrace od svých počátků a ze svého principu nedemokratická? Demokracie jako taková totiž znamená vládu lidu. Avšak jak může fungovat demokracie na evropské nadnárodní úrovni , pokud zde neexistuje evropský lid (evropský politický národ-démos) a evropská veřejnost? Dívají se obyvatelé evropských států na evropské televizní noviny? Čtou celoevropský deník? Existuje zde společný evropský jazyk, společně interpretovaná historie, společná tradice, společné hodnoty, solidarita a společný zájem? Neexistuje. Demokracie jako taková nemůže fungovat mimo národní stát.
O většině zákonů platných v České republice již však nerozhoduje český lid prostřednictvím našeho parlamentu, ale Rada EU složená z jednotlivých ministrů evropských států. Nelze argumentovat, že jsme prostřednictvím demokratické procedury (referenda) předaly některé zákonodárné pravomoci na evropskou úroveň. Zde byla právě demokratická pouze procedura. To, že jsme předali legislativní moc národního parlamentu nevolené exekutivě Rady ministrů, je vlastně formou zmocňovacího zákona Říšského sněmu z roku 1933, kterým dostala exekutiva Adolfa Hitlera zákonodárné pravomoci. V Německu byl tedy demokratickou procedurou zrušen demokratický obsah vlády. V momentě, kdy dle odhadů ředitele Centra pro ekonomiku a politiku Petra Macha rozhodují instituce EU o 60% našich zákonů, nikdo nemůže tvrdit, že žijeme v suverénní a demokratické zemi. Český lid již bohužel není suverénem této země a nerozhoduje suverénně o všech svých zákonech.
Evropská unie jako předstupeň evropského superstátu je výtvorem lidské pýchy a nepokory, protože chce destruovat demokratickou formu vlády uvnitř jednotlivých národních společenstev, jejichž vnitřní konsensus, smír a solidarita se vytvářely po staletí, a chce konstruktivisticky vytvořit evropský národ, podobně jako se snažili komunisté vytvořit jednotný sovětský lid. Eurocentralizátory chápaná subsidiarita je pouze fíkovým listem pro bruselskou centralizaci.
Evropa byla vždy charakteristická tím, že v ní vedle sebe žilo mnoho národů a států, proto by bylo lépe nahradit nedemokratickou Evropskou unii spolkem suverénních států, kde spolu budou jednotlivé nezávislé státy spolupracovat v míru. Středověká Evropa byla jednotná ve své víře v Boha, nikdy však nepotlačovala svobodu, svézákonnost a nezávislost jednotlivých národních společenstev. Správný katolík by tedy po mém soudu měl podporovat Evropu jako duchovní entitu, kde svobodné a nezávislé národy žijí každý dle svých zákonů a mají společný křesťanský pohled na svět. Současná Evropská unie je však vzpourou proti přirozenosti a je budováním pyšné babylonské věže v Bruselu, která stojí na základech levicového postmodernismu, jehož oběťmi jsou miliony nenarozených dětí. Hrdé katolické Polsko dnes stojí proti bruselskému socialistickému centralismu se svou obranou nenarozeného života a odporem proti homosexuálním svazkům. Nebude však třeba trvat dlouho a bude se muset podřídit nedemokratickým příkazům z Bruselu schvalujícím potraty a manželství homosexuálů, ačkoliv by to Poláci v demokratickém hlasování ve svém parlamentu nikdy nepřijali.
Pomýlený katolík Robert Schuman, který se sice často modlil breviář nebo růženec, přispěl svou činností k vytvoření centralistické, postmoderní a ve svém důsledku protikřesťanské Evropské unie, která destruuje pravého ducha Evropy. Je to varováním pro každého křesťana, aby se nesnažil potlačovat přirozená národní společenstva a jejich tradiční svébytný život.
Pro seznámení s problematikou doporučuji tuto knihu: Christopher Booker a Richard North: Skryté dějiny evropské integrace od roku 1918 do současnosti, Barrister & Principal Brno 2006, překlad Veronika Lásková, cena 595 Kč
Lukáš Petřík
Vyšlo v časopise Obrázek libereckých farností 4. 6. 2007, č. 7, roč. 5