Euroústava zakládá Evropský stát
Pavel Telička v článku “Unie a Klausovo desatero” (MFD 1. 3. 2005) oponuje argumentům prezidenta Klause proti euroústavě. V závěru článku vyjadřuje přesvědčení, že jen zaneprázdněnost politiků vedla k tomu, že na Klausovy argumenty proti euroústavě nereagovali, protože “ústavní smlouva je natolik klíčový dokument, že stojí za to zariskovat se svými osobními akciemi”. Tím logicky apriori předpokládá, že “politici” se budou evropské ústavy zastávat. Výhodou nás nepolitiků je, že můžeme konkrétní dokumenty soudit dle obsahu, nikoli dle politických zájmů. Právě proto je na místě reagovat kriticky alespoň na některé Teličkovy argumenty.
Bývalý eurokomisař například popírá, že by se Evropská unie po přijetí euroústavy stala státem. Jenže v mezinárodním právu neexistuje jednotná definice státu. To umožňuje zastáncům Evropské ústavy s tímto pojmem účelově manipulovat. Jeden problém v této manipulaci však existuje – nazývá se Úmluva z Montevidea. Ta je právně závazná jen pro státy americké, nicméně v ní obsažená definice státu je přijímána obecně. A jaké znaky pro stát obsahuje? Stálé obyvatelstvo, definované území, vládu a způsobilost vstupovat do mezistátních vztahů. Tato kritéria jsou částečně splněna již současnými unijními smlouvami, ty se však týkají především otázek ekonomických. Euroústava posiluje moc centrálních unijních orgánů (vlády) i nad dalšími oblastmi. Článek I-18 například umožňuje, aby si Unie přivlastnila v euroústavě neuvedené pravomoci nikoli pouze v obchodní politice, ale ve všech politikách, vymezených v části III euroústavní smlouvy. Jakkoli budou v Evropské unii z přirozených důvodů patrné rozdíly mezi členskými státy, definici státu dle Montevidejské konvence Evropská ústava naplňuje.
Budeme mít europrezidenta?
Směšné a člověka Teličkova formátu nedůstojné je slovíčkaření o tom, že Evropská unie nebude mít prezidenta, ale jen předsedu Evropské rady. Ano, předsedu (anglicky president) Evropské rady, nejvyššího orgánu Evropské unie. V časech Gorbačovovy perestrojky měl SSSR po určitý čas jako nejvyššího ústavního činitele předsedu Nejvyššího sovětu. Američané (a nejen oni) zcela logicky mluvili o “prezidentu Gorbačovovi.” Že bude mít předseda Evropské rady jen malé faktické pravomoci? A o kolik větší je má například německý prezident, jehož prezidentství nikdo nezpochybňuje?
Nanejvýš zavádějící je i Teličkův výrok, že “Unie bude vykonávat jen ty pravomoci, které jí suverénní členské státy delegovaly.” Zásadním průlomem v euroústavě je právě skutečnost, že si Unie dle již zmíněného článku I-18 může přivlastnit další pravomoci. Dosud bylo něco podobného možné jen změnou základních smluv – tedy po schválení národními vládami a parlamenty nebo hlasováním občanů v referendu. Nyní bude za členský stát o zvětšení pravomocí Unie rozhodovat jediný ministr. Je zřejmé, že jeho názor se může zásadně lišit od nálad v národním parlamentu. Nelze tedy zaměňovat právo veta jednoho ministra s právem veta státu.
Co Unie dovolí, to můžeme
Telička odmítá, že by euroústava znemožnila členským zemím uzavírat mezinárodní smlouvy a tvrdí, že v oblastech působnosti členských států budou moci i nadále smlouvy uzavírat samy. To je pravda. Bývalý eurokomisař ale nezmínil, že v působnosti členských států zůstává de facto jen to, co jim Unie přenechá. I v těch věcech, ve kterých jim bude ponechána možnost mezinárodní smlouvy sjednávat, musí “vést konzultace v Radě ministrů nebo v Evropské radě” dříve, než podniknou na mezinárodní scéně “jakékoli kroky, které by mohly mít dopad na zájmy Unie” (čl. I-40, odst. 5 euroústavy). Zastánci euroústavy tak mohou spíše namítat, že podobná ustanovení jsou již v nynějších smlouvách. Jenže ty, narozdíl od Evropské ústavy, nepřiznávají Unii právní subjektivitu a neumožňují poměrně snadný převod způsobu hlasování na rozhodování kvalifikovanou většinou.
V polemice o možnosti rušit právo veta ještě v dalších oblastech (v euroústavě výslovně neuvedených) Pavel Telička upozorňuje, že takový počin může národní parlament vetovat. Pro úplnost by bylo dobré také dodat, že právě v jedné z nejzásadnějších oblastí, totiž ve společné zahraniční a bezpečnostní politice, národní parlamenty takovou možnost dle euroústavy vůbec nemají.
Jiří Zahrádka
EU.ePortal.cz