Čeho se bojí Usáma bin Ládin
Od amerického přítele z Washingtonu, veterána tajných služeb a zdroje zajímavých informací, jsem obdržel e-mail. Upozorňoval mě v něm na osobu jménem Dr. Jack Wheeler, tvůrce zpravodajské webové stránky s reputací „oázy pro racionální konzervativce“.
Doporučovaný text ale nevypadal ani trochu racionálně. Začal otázkou, proč po více než třech letech nedošlo k opakování teroristického útoku na území Ameriky, a končil odpovědí, že Usáma bin Ládin a jeho fanatici z Al-Kajda zchladili svůj zájem pod pohrůžkou radikální odvety: nukleárního zásahu a rozprášení Mekky, nejsvatějšího místa islámu.
Svrhnout prasata na Mekku
„Co tohle je za kravinu!“ byla má první reakce, než jsem začal uvažovat směrem k doporučení Jamese Bonda Never say never – předem automaticky nevyloučit žádnou alternativu. Lépe si napřed položit otázku, proč se v USA od 11. září 2001 skutečně nic zkázonosného nepřihodilo. Měli jsme prozatím takové štěstí, nebo že by islámští teroristé byli najednou takoví neumětelové? Vždyť americká hranice má neprodyšnost ementálského sýra, ročně sem dorazí odhadovaný počet tří milionů ilegálních uprchlíků, nejsou tu občanské průkazy a žádný jiný systém jednotné identifikace a obhájci občanských práv znemožňují proti teroristům účinně zakročovat.
Je tedy ve hře nějaká konspirace? Jak známo, její předností, ne-li půvabem je její nevyvratitelnost a pro mnoho lidí zdaleka méně důležitá je její nedokazatelnost.
Lze se poučit historií, ověřit si, že nepředstavitelné se někdy stane až apokalyptickou skutečností. Hitler už psal svůj scénář a svět křiklouna s chaplinovským knírkem stále nebral vážně. V roce 1998 Usáma bin Ládin vyhlásil válku Americe, symbolu veškerého zla západní civilizace, a své souvěrce vyzval k zabíjení všech Američanů včetně nemluvňat, k potěše Alláha. Málokdo tehdy hrozbu zaznamenal; až po 11. září 2001 pozornosti notně přibylo.
Dočetl jsem se, že v době studené války za Reaganova prezidentování, kdy CIA šéfoval Bill Casey, se v tamních kuloárech dostal na přetřes nápad vyslat letadlo se sovětským označením, jež by z výšin svrhlo několik prasat na Mekku, na náměstí, kde je kaba, nejposvátnější místo, které islám má. A rizika arabsko-sovětského sbližování by byla bezpečně odvrácena.
Kdo by se klaněl směrem ke spáleništi?
Nápad však zůstal jen nápadem. Co nejnovější nukleární alternativa? Na otázku lze odpovědět odkazem na obrovskou výhodu islámských teroristů: naše adresa je známa, jejich není. Adresa Mekky ale známa je, tam ročně putují miliony věřících uskutečnit alespoň jednou v životě háž a svůj výkon pak dávat permanentně na vědomí okolí (v Indii jsem vídal často muslimy s na zeleno zbarveným plnovousem, a rozhodně nešlo o Iry na svátek svatého Patricka). Oním směrem pětkrát denně padat na kolena, hlavou se dotýkat země či podlahy - a to že by se pak mělo dělat ve směru radioaktivního spáleniště?
Taková představa se vskutku může stát Damoklovým mečem nad hlavou sebetezamněnějšího fanatika. Pokud radikální Arabové něco respektují, je to síla plus ochota ji použít. Nečinil tak světec Carter ani prostopášný Clinton, ale třeba by jinak zareagoval texaský kovboj Bush.
V kontextu takového uvažování onen nápad s jadernou návštěvou Mekky pozbývá své zdánlivé nesmyslnosti. Cílem přece není způsobit nukleární výbuch a rozpoutat takovou zkázu, ale prezentovanou hrozbou odstrašit fanatiky v nepřátelských řadách. To by mohlo zpacifikovat i Usámu, zkrotit jeho choutky i zálusk na zřízení globálního kalifátu a jeho nadvlády nad celým světem. Trochu to připomíná doktrinu MAD - Mutual Asssured Destruction (vzájemné jisté zničení) - z dob studené války. Nabízí se námitka, že Al-Kajda je přece decentralizovaná, nesnadno kontrolovatelná síť. Námitku však devalvuje protiargument, že zásah proti USA porovnatelný s úspěchem 11. září by si vyžádal dlouhodobé přípravy, plánování a výdaje, což by se nedalo uskutečnit bez podpory a koordinace z těch nejvyšších míst v Usámově hierarchii.
Onen Dr. Jack Wheeler se zmiňuje o jiném precedentu takového Damoklova meče, uplatnitelného vzoru k inspiraci, totiž izraelské hrozby atomového zásahu Asuánské přehrady. Jejím zničením by se ocitli Egypťané, z nichž naprostá většina žije v povodí Nilu, pod vodou. Početní odhady možných ztrát bych přenechal odborníkům. Každopádně vztah Káhiry vůči Jeruzalému je v zásadě neagresivní, mír převládá, meč na ničí hlavu nedopadá.
Takže Wheeler: podvod, podvrh, provokace či legrace? Nemůžeme si být jisti. A nejdůležitější zůstává skutečnost, že jisti si nemohou být ani islámští fanatici, což na ně musí mít jen dobrý vlivt.
Ota Ulč
Z časopisu 51 pro