Referendum o Ústavě – ano!
Snažím-li se pochopit podstatu variant ratifikace tzv. evropské ústavní smlouvy, docházím ke dvěma závěrům. Za prvé: zákonodárcům a lídrům politických stran nejde ani tak o nalezení optimálního termínu a formy ratifikace, jako o snahu získat z diskusí co největší politický kapitál. Koalice zjevně chce spojením referenda s parlamentními volbami zastřít „evropským tématem“ tristní výsledky svého vládnutí, ODS nemůže riskovat schizofrenii svého odmítavého stanoviska k Ústavě s většinově „proevropskými voliči“. Voličům KSČM stačí rozhodnutí centra, odůvodnění je druhotné. Společným jmenovatelem variant je druhý závěr: faktická neochota zákonodárců připustit do rozhodování veřejnost, urážlivá „obava“ z neodpovědné (citově motivované) volby občanů, kteří návrh ústavy „neznají“, „nechápou“, či dokonce „nemohou pochopit“.
Na místě je otázka: poslanci, kteří text jistě četli, mu rozumí, pochopili ho? Vezmeme-li v úvahu jejich diametrálně odlišná stanoviska, postoje a názory na obsah, dopady a směrování evropské integrace, jejich antagonistickou interpretaci i zásadních ustanovení, pokládám za oprávněnou hypotézu, že hnací silou jejich vystupování není odborné zvládnutí problému, nýbrž subjektivismus, partikulární zájmy, ideologický lobbismus. Všimněme si, kolik z oněch 200 vyvolených je vůbec schopno formulovat vlastní názor a zdůvodnit ho, bez odvolávek na rozhodnutí orgánu? Je vůbec možné připustit nahrazení referenda hlasováním zájmových skupin a nahodilé aktuální účasti na sněmovním zasedání? I když na druhé straně by de facto nebylo nutno organizovat žádnou informační kampaň pro veřejnost.
Vztah stát – občan je od dob Lockeho a Milla budován na principu vědomé společenské smlouvy. Obsah se může měnit v čase i co do priorit. Podstata zůstává: povinnost státu chránit vlastnická práva, svobodu a volnou soutěž. To může plnit nejlépe jako stát národní. Citlivě reagovat na sociální, kulturní a další zájmy a specifika svých občanů. Má k tomu i historicky ověřený systém regulací. Naopak občan má právo i povinnost se k plnění státních funkcí vyjadřovat, případně je korigovat či modifikovat. I to lze nejúčinněji v rámci historicky konstituovaného a ověřeného státního útvaru a vůlí většiny. Všechny uvedené problémy a instituty demokratické společnosti prolínají základními ustanoveními evropské ústavy, jsou její logikou zásadně měněny a polarizují společnost.
Domnívám se rovněž, že nadřazenost unijní legislativy neznamená eliminaci mezinárodních smluv a závazků, k nimž se Česká republika výslovně zavázala (pokud nebyly vstupem do Evropské unie legálně a legitimně zrušeny). Pak ovšem je nutno je respektovat, jakkoli mnohým připadají „vyčichlé“. Charta ekonomických práv a povinností států, přijatá VS OSN v roce 1974, prioritně zdůrazňuje suverénní a nedělitelné právo každého státu volit si svůj ekonomický, politický, sociální i kulturní systém v souladu s vůlí lidu. Zákonodárci s „pochybnostmi“ o funkčnosti referenda by si měly tento dokument připomenout. Kde jinde se může vůle lidu nejvýrazněji promítnout, než ve všelidovém hlasování? I kdyby k referendu přišlo pouze čtvrtina oprávněných voličů, je to stále víc, než zákonodárců, kteří navíc byli voleni za zcela jiných podmínek a bez vazby na otázky evropské integrace, omezování státní suverenity apod. Navíc i neúčast je volba, byť negativní. Nebezpečná pro zákonodárce vypovídací hodnotou o stavu společnosti i o jejich vlastní činnosti.