Národní stát, Evropská unie a islámský terorismus
Díky západní prosperitě, západním právním systémům, západním formám bankovnictví a západním prostředkům komunikace dnes lidská iniciativa snadno překračuje hranice a ovlivňuje život a aspirace lidí po celém světě. Západní civilizace je však závislá na koncepci občanství, která vůbec není globální, a vyrůstá naopak z teritoriální jurisdikce a národní loajality. Islám, který byl až donedávna západnímu světu vzdálený a neměl jak přenášet své poselství, se oproti tomu opírá o ideál zbožnosti, který je svým významem naprosto globální a v němž teritoriální jurisdikce a národní loajalita představují kompromisy bez vlastní vnitřní legitimnosti. Nad vztahem národního státu, globalizace a islámského terorismu se zamýšlí na příkladu Evropské unie známý britský filozof Roger Scruton. Ukázka pochází z knihy Západ a ti druzí, jejíž český překlad se nejbližších dnech objeví na knihkupeckých pultech.
TERORISMUS A GLOBALIZACE
I když se objevily pokusy vyrobit nacionalismus, který by vyhovoval islámské povaze a zároveň pomáhal legitimnímu politickému řádu, pod vlivem sektářských či kmenových vazeb ztroskotaly a obvykle ustoupily vojenské diktatuře nebo tyranii jednoho člověka, jedné rodiny či jedné strany. V srdcích těch, kdo žijí v takové tyranii, zůstává islám sám trvalou výzvou k vyššímu životu a připomínkou, že moc a zkaženost budou na tomto světě panovat, dokud se neobnoví vláda ustavená Prorokem.
Terorismus má v islámských zemích dlouhou historii a obvykle se k němu uchylují ti, kdo odmítají legitimnost vládnoucí svrchované moci. Až donedávna si však bral za vzor asasíny a za terče si volil vlivné či něco symbolizující jednotlivce. V Rusku v devatenáctém století dostal terorismus novou, ničivější podobu a jeho součástí se staly nerozlišující bombové útoky a destruktivní akty, které si podle jednoho odhadu v letech 1894–1917 vyžádaly 17 000 obětí. Ruské metody nakonec vedly k úspěšné revoluci a přijala je také poválečná západoevropská nacionalistická hnutí, zejména IRA a ETA, i městští revolucionáři v Itálii, Francii a Německu šedesátých let, OOP a levicoví povstalci v Latinské Americe. Tyto skupiny vytvářely vzájemné podpůrné sítě pro výměnu zkušeností a pomoc při výcviku a globalizační proces může za to, že tyto sítě jsou dostupné také islamistickým extremistům.
Islamistický terorismus nicméně prošel ve dvou ohledech odlišným vývojem. Islamismus není nacionalistické hnutí, a ještě méně v něm jde o ustavení nové podoby sekulárního státu. Moderní stát a jeho světský zákon odmítá ve jménu „bratrství“, které vskrytu proniká do srdcí všech muslimů a sjednocuje je proti nevěřícím. Jelikož jeho účel je spíše náboženský než politický, jeho cíl je nerealizovatelný. Muslimskému bratrstvu se nepodařilo změnit politický řád v Egyptě, natož se po celém muslimském světě ustavit jako model vlády v duchu koránu. Kde se islamistům daří získat moc – například v Íránu, Súdánu a Afghánistánu –, je výsledkem nikoli vláda míru a zbožnosti, již sliboval Prorok, nýbrž vraždění a pronásledování v měřítku, jemuž se v naší době vyrovnali pouze nacisté a komunisté.Islamista je tak jako ruský nihilista v tomto světě vyhnancem; když se mu podaří získat moc nad svými bližními, užije ji k tomu, aby je trestal za to, že jsou lidé.
Globalizace znamená nejen rozšíření komunikace, kontaktů a obchodu po celé zeměkouli. Znamená i převod společenské, ekonomické, politické a právní moci do globálních organizací, jimiž mám na mysli ty organizace, které nespadají pod žádnou konkrétní svrchovanou jurisdikci a jimž nevládne žádný konkrétní teritoriální zákon. Růst takových organizací je podle mého názoru politováníhodným vedlejším důsledkem našeho návyku na svobodu. Tyto organizace – ať už v podobě nadnárodních korporací, mezinárodních soudů nebo nadnárodních zákonodárných sborů – představují nový druh ohrožení jediné podoby suverenity, která přinesla na naši planetu trvalý (i když lokální) mír. A globalizuje-li se také terorismus, pak se tato hrozba stonásobně zvětšuje.
EVROPSKÁ UNIE –
POKUS O VYMAZÁNÍ NÁRODNÍHO STÁTU
Nedávná historie vnesla do velké části evropských elit skepsi vůči národní myšlence a touhu po nějaké nadnárodní federaci. Lidé v Británii a Skandinávii jí nejsou nakloněni; obyvatelé Středozemí ji přijímají jenom proto, že ji neberou tak úplně vážně. Řada Francouzů a Němců se však s touto myšlenkou pevně ztotožňuje jako s nejlepším způsobem udržení míru a prosperity v Evropě. Navzdory tomu, že to v podstatě nikdo otevřeně nechce, se spustil proces, který prakticky vymaže národní demokracie Evropy a na jejich místě zbuduje evropský superstát, který bude nominálně demokracií, ale jeho legislativní moc bude z větší části neodpovědná, skrytá v byrokratických institucích s vlastními dlouhodobými programy. Už teď je většina zákonů, které přijímá parlament Spojeného království, vynucena diktátem bruselské byrokracie a i do těch pár oblastí legislativní kompetence, které zbývají, neustále zasahují revize Římských smluv. Skotsko a Wales se dosud na oficiálních mapách Evropy nacházejí. Národní stát, který nejvíce přispěl k vytvoření moderního světa – Anglie –, však už nahradily „regiony“, které nemají historický význam a nejsou předmětem lokálních loajalit, které by odpovídaly anglickému vlastenectví.
Některé tento vývoj mrzí, jiní ho vítají jako příležitost k oživení představy západní civilizace na kontinentu, kde se tato civilizace zrodila. Musíme se ale ptát, zde může tato nová forma vlády skutečně řešit problémy, před nimiž dnes stojíme. Evropský superstát se nenechá omezovat svými politickými institucemi. Tyto instituce mají v očích občanů legitimnost jen v podmínkách předpolitické loajality – ale právě neexistence takové panevropské loajality byla primární příčinou samotného zrodu federalistického projektu.
Představme si vesnici, která existuje po staletí jako samostatná komunita; její obyvatelé kolektivně rozhodují prostřednictvím volené rady a mají všechny výhody i nevýhody samosprávy. Dejme tomu, že sousední, podobně samosprávné, ale o něco větší město navrhne, že se s vesnicí sloučí; přinese to prý lepší podmínky pro obchod a podnikání a nové společenství bude stejně demokratické a samosprávné jako společenství stará. A konečně předpokládejme, že se vesničané dají přesvědčit a skutečně dosáhnou slíbených podnikatelských výhod. V důsledku sloučení se vždy, když se bude rozhodovat o věcech dotýkajících se jejich zájmu, stanou menšinou a budou přehlasováni, pokud se tento zájem střetne se zájmem města. Nová skládka odpadu se vybuduje na hranicích vesnice, nikoli města; silnice povede vesnicí, ne městem atd. Vesničané budou zkrátka své nové demokratické zřízení vnímat jako ztrátu suverenity a zmenšení své demokratické moci.
Právě to se začíná dít v Evropě; vlastně to začalo už takovými opatřeními, jako je vyvlastnění britského rybolovu Francií a Španělskem a zavedení metrických měr do Británie. Američanům není třeba v této souvislosti připomínat spory ohledně „práv států“. Je nasnadě, že stejně jako se vesnice z mého příkladu začne městu stavět na odpor a jeho rozhodnutí bude pokládat za nelegitimní, budou se i národní státy Evropy snažit z Unie vymanit, protože střety zájmů znovu probudí touhu po národní samostatnosti.
Je příznačné, že při všech větších krizích, které se dotýkají základních citových postojů lidí, národní vlády Evropy nadnárodní projekt, jehož jsou údajně zastánkyněmi, zcela odsunují. Britský premiér se po 11. září okamžitě připojil ke Spojeným státům, nejenom aby odsoudil terorismus, ale také aby svou zemi a její ozbrojené síly zapojil do boje proti němu. Jiné evropské země učinily vágní prohlášení ve stejném smyslu, neudělaly ale nic. Na pozdějších prohlášeních z Francie, Itálie a Německa byl pak patrný skrývaný, nicméně sílící antiamerikanismus a přání zůstat stranou. Zvlášť Francouzi v 11. září ochotně vidí cizí událost týkající se cizích lidí. Kniha, v níž se tvrdí, že do budovy Pentagonu 11. září nenarazilo žádné letadlo a že letadla, která zasáhla věže Dvojčat, tam navedla CIA, se ve Francii dokonce stala bestsellerem.*
Francouzi také odmítají policejně hlídat vjezd do tunelu pod Kanálem, neboť vědí, že nejlepším způsobem, jak se zbavit ilegálních přistěhovalců, je pustit je dál do Británie, kde jsou štědřejší sociální dávky. V této věci, která se dotýká národního zájmu a národní identity dvou zemí, se najednou projevuje předpolitická loajalita, tedy táž loajalita, která utvářela Evropu jako systém národních států.
Není pravděpodobné, že v Evropské unii vznikne nějaký nový druh předpolitické loajality. Všechny faktory podílející se na utváření loajalit evropských národů – sdílený jazyk, sdílené náboženství, sdílené zvyklosti, sdílený právní systém a sdílený způsob života – zde chybějí. Evropská unie proto rychle ničí teritoriální jurisdikce a národní loajality, které od doby osvícenství představovaly základ evropského pojetí legitimnosti, aniž by je nahradila nějakou novou formou sounáležitosti. Příznačné je, že projekt Unie ani zdaleka nepodlomil separatistická a nacionalistická hnutí, která pod jeho egidou naopak sílí a z odporu Evropské unie vůči stávajícím nacionalismům čerpají energii k prosazování svých vlastních, konkurenčních nacionalismů. To je příčinou obnovení aktivit IRA a baskické separatistické organizace ETA.
SITUACE MUSLIMSKÉHO PŘISTĚHOVALCE
V EU
Horlivost, s níž se projektu Unie chápou evropské elity, je na druhé straně známkou toho, že národní loajality v Evropě slábnou. Evropská unie je politickým výrazem kultury odmítání jdoucí ruku v ruce s legislativní iniciativou Evropské komise a evropských soudů, s jejichž pomocí lze celý kontinent svázat režimem vynucené politické korektnosti. Komise navrhuje zřízení celoevropské policie, která by měla pravomoc v rámci Unie vydávat stíhané osoby z jedné jurisdikce do jiné a byla by vybavena seznamem extradici podléhajících trestných činů, na němž by nechyběl ani „rasismus a xenofobie“. Anglické právo tento trestný čin neuznává a ani soudy ho dosud nedefinovaly. Každý, komu není cizí uvažování evropských elit, však ví, jak by se dal využít – k potlačení jakéhokoli národního odporu vůči centralizované byrokracii.
Když do tohoto nového, ohromně matoucího politického labyrintu vstoupí muslimský přistěhovalec, svobodu a prosperitu, které jsou v zemi jeho původu něčím neznámým, s přehledem najde. Využije také sociálních dávek, bezplatného vzdělání – či vůbec vzdělání – pro své děti a bezplatné lékařské péče. Na černém trhu najde řadu příležitostí k práci, protože státy Evropské unie zvýšily cenu zaměstnávání do té míry, že malé podniky už si nemohou dovolit nabízet práci v rámci oficiální ekonomiky. Co ale muslimský přistěhovalec nenajde, je proces budování národa, v kterém by se mohl začlenit do okolního sociálního řádu. Bude žít v přísné izolaci a celý svět, v němž si vydělává na živobytí, pokládat za něco, co ho samo o sobě nezajímá. Příslušnost, kterou prožívá, bude založena na jeho rodině a přistěhovalecké komunitě, k níž jeho rodina náleží. A bude závislá na společném dodržování rituálů modlitby a půstu a na poslušném naplňování zjevené Boží vůle.
Nový evropský superstát proto představuje pro islámský terorismus úrodnou půdu. V době, kdy oficiální kultura Evropy znamená odmítnutí národa a jeho hrdosti, si bere muslimský terorista za terč národní stát coby skutečné Satanovo dílo. Útoky na Ameriku byly reakcí na světově nejúspěšnější pokus o vybudování národa a na to, že tento národ svou moc, svobodu i odpad tak neodbytně šíří po celé zeměkouli. Všichni hlavní aktéři brutálních útoků z 11. září byli usazeni v Evropě, kde byli jak vycvičeni, tak prostřednictvím místních buněk al-Kájdy indoktrinováni. Spiknutí s cílem zaútočit na Ameriku se nezosnovalo v nějaké muslimské zemi, ale na kontinentě, který je kolébkou Západu.
Přeložil Jiří Ogrocký. Redakčně kráceno a upraveno.
Revue Politika 4/2007