Polsko je naším důležitým spojencem
V dnešní situaci v Evropě není státní návštěva Polska, našeho významného souseda, jen rutinní, více či méně formální příležitostí k udržování standardních politických vztahů mezi sousedícími zeměmi. To by navíc snad ani nebylo třeba, protože současné česko – polské vztahy výrazně nadstandardní jsou. Nebylo tomu tak ale vždycky.
Vzhledem k měnící se politické konstelaci našeho regionu procházely česko-polské vztahy obdobími intenzívní spolupráce i obdobími oslabení nejen kontaktů, ale i vzájemného porozumění. V minulosti jsme se však v každém případě často obohacovali a inspirovali – vzpomeňme svatého Vojtěcha, jagellonské krále a jejich dobu, nebo hrdinná polská povstání v 19. století. Vzpomeňme tragédii druhé světové války, ale i klíčové okamžiky odporu proti komunistické diktatuře, jakými bylo poznaňské povstání, Pražské jaro, hnutí Solidarity. V mnohém podobné bylo i hledání cesty jak překonat následky komunismu.
Dnešní česko-polské vztahy zaznamenávají jedno ze svých nejplodnějších období. Obě země zvládly nelehké období transformace a řadí se mezi úspěšně se rozvíjející země Evropy. Ve stejném okamžiku vstoupili do Severoatlantické aliance a stali se jejími spolehlivými členy. Velmi obdobně interpretují význam transatlantické vazby pro evropskou bezpečnost a i proto se angažují v projektu rozmístění prvků americké protiraketové obrany na území našich států. Od roku 2004 jsme oba členy Evropské unie a máme řadu podobných názorů na to, jakým směrem by se tato organizace evropské spolupráce měla ubírat.
Český a polský hlas je v debatách o zásadních otázkách mezinárodní a evropské politiky slyšet a pozitivní je to, že v posledním období existuje viditelná snaha o společný postup a vzájemnou podporu.
Obě země – se svou historickou zkušeností boje za zachování suverenity a národní identity, se svou zkušeností s důsledky potlačování svobody ve jménu údajně vyšších cílů, se svou zkušeností s životem v zemi podřízené cizím zájmům – máme dnešní Evropě co říci. Jsme povinni bránit vývoji, který by hrozil opakováním některých nešťastných aspektů naší historie. Nesmíme podlehnout, tak jako někteří naši předkové, iluzím, že dějiny, jak je po tisíce let známe, skončily, a že právě my budeme už navždy žít v bezstarostné harmonii a bratrství všech se všemi.
Současná politická reprezentace obou našich zemí pochopila, že se Evropská unie nachází na křižovatce. Že snahy vlivných evropských elit vytvořit z Evropské unie – za zády občanů členských zemí – byrokratický federální superstát byly odmítnutím Evropské ústavy v referendech ve Francii a Nizozemskou pouze zpomaleny. Jak ukázaly výsledky nedávného bruselského summitu, tento cíl se má realizovat i v budoucnu – pouze se změněným slovníkem a s kosmetickými úpravami převážně symbolické povahy. Zastánci tohoto projektu ignorují nebezpečí, že tento postup bude rozpory, které v Evropě objektivně existují, prohlubovat a vyostřovat a že dokonce může ohrozit vše pozitivní, co evropská integrace obyvatelům našeho kontinentu dosud přinesla. Proto je nezbytné prosazovat realistickou a demokratickou vizi Evropské unie jako seskupení suverénních členských zemí a jejich svobodných občanů.
Existuje spousta dalších aktuálních témat. Považuji i proto svou státní návštěvu Polska za více než jen symbolické potvrzení dnešního, velmi úspěšného období naší spolupráce.
Václav Klaus, Lidové noviny, 10. 7. 2007
www.klaus.cz