Polsko a bruselský summit
Na bruselském summitu "mnoho států hrálo tvrdou hru", jak napsal George Parker z Financial Times. Rozsah požadavků, které, jak prohlásil Tony Blair, "Británie musí prosadit", značně přesahoval to, s čím na summit přijel polský prezident Lech Kaczynski. Rozdíl byl (jak eufemisticky prohlásil Christoph Schiltz z Die Welt) ve "větší eleganci, s níž britský premiér prosazoval své zájmy". Přesto titulek v Lidových novinách zněl Polsko bez Evropy (LN 23. 6.), nikoli například Británie bez Evropy.
Nešťastná poznámka
Evropská média a politici před summitem vyvinuli dosud nevídanou psychologickou kampaň zaměřenou na jediný stát. Nešťastná poznámka Jaroslawa Kaczynského o kompenzaci za válečné oběti, vyřčená na okraji rozhovoru pro Polský rozhlas, pobouřila Evropu a stala se hlavním důkazem absurdity polských požadavků. Hlavní polské heslo - hlasovací systém na základě výpočtu druhé odmocniny z počtu obyvatel - bylo opřeno o matematické modely fungování konfederačních uskupení, jako je EU.
Kompromitoval je však nikoli vlastní obsah, ale systém podivných myšlenkových zkratek: v Polsku vládnou "nacionalisté", "prosazují katolictví" a "zakazují teletubbies", tedy současná polská vláda nemá co vznášet nějaké požadavky. O tom, jak vážně byl polský návrh posuzován, svědčí článek z německého deníku Die Tagesspiegel, jenž shrnul tyto požadavky s typicky jemným německým humorem jako "50 procent odmocniny z počtů mrtvých ve válce".
Teprve těsně před summitem některé noviny (hlavně britské) poukázaly na možný přínos "druhé odmocniny". Byl to totiž tento model, který odpovídal dosavadním principům EU - společenství států, v nichž nejmocnější část své reálné moci odstupují slabším. Když vznikala, mělo miniaturní Lucembursko pouze čtyřikrát menší váhu hlasu než Německo.
Princip dvojí většiny, prosazený v návrhu evropské ústavy - tedy že rozhodnutí rady musí být přijata většinou 55 procent států reprezentujících 65 procent obyvatel - tuto rovnováhu narušuje: na jedné straně zachází s unií jako s jedním tělesem (rovnost "váhy" občanů), na druhé jednotlivé členské státy - hlavně ty nejsilnější - mají daleko k tomu, aby se v tomto tělese rozpustily. Eurofederalisté řeknou, že je to krok k politicky jednotné Evropě; realisté, mezi které bratři Kaczynští rozhodně patří, že následkem bude hegemonie Německa.
Není od věci také připomenout, že přijetí principu dvojí většiny v podstatě znamená, že EU definitivně zavírá dveře před Tureckem, a - což bylo klíčové pro Polsko - i Ukrajinou. Nikdo nenajde odvahu přijmout země s tak velikým počtem obyvatel a zcela zvrátit mocenské poměry.
Překážka dějinného pokroku
Diskuse o těchto vážných otázkách neproběhla, neboť pro Evropu byly zdiskreditovány tím, kdo je prosazoval. Přístup eurofederalistů k znovuotevření tématu vážení hlasů by se dal popsat parafrází známého výroku: "Evropskou unii si rozvracet nenecháme." Daniel Cohn-Bendit prohlásil, že se jedná o projev "tyranie menšiny" (zahrnul do ní i Česko a Británii), která brání dějinnému pokroku integrace. Z některých německých ohlasů pro změnu přímo čišelo nepochopení, že zájem Německa se nemusí nutně rovnat zájmům zbytku Evropy.
A tak téměř osamocené Polsko na svůj model rychle rezignovalo a snažilo se pak vybojovat maximální prodloužení platnosti poměru hlasů z Nice. Tedy řešení dočasné a těžko uspokojivé. Leda že Kaczynští vzali v potaz, že sedm let, po které bude ještě "Nice" platit, je v evropských poměrech dlouhá doba, a "pak se uvidí"...
Každopádně Kaczynští svým neohrabaným způsobem státníků z minulé epochy, kteří se do politicky korektních evropských salonů nehodí, ukázali zásadní problém, který v integrační euforii většina státníků vidět nechce.
Lidové noviny 28.6.2007