K Leninismu kroky mílovými
Vím, že už se vám pár měsíců stýská po dalších absurditách Blairovy lidové demokracie na cestě k zářným zítřkům, v nichž budeme mít „výjimečnost pro všechny“. Nekecám, výjimečnost pro všechny – excellence for everyone – je jedno z velkých nových hesel Blairovy vlády. Dosahuje se jí tím, že se učitelům znechutí práce natolik, že jich třetina odchází nejpozději do čtyř let do jiných profesí, nejčastěji do manažerských míst ve velkých obchodech, protože umějí číst, psát, počítat a mluvit s lidmi. Toto tříbení učitelů odolných od neodolných se dělá byrokratizací, vyplňováním hromad papírů, zákazem trestat žáky nezbedné i oceňovat žáky mimořádně inteligentní či pracovité. To proto, abychom neměli excelenci jen pro těch několik excelentních, nýbrž, pravda, pro všechny.
Jak excelentní pak všichni jsou, se ukazuje na tom, že sedm milionů občanů, kteří absolvovali školy druhého stupně, neumí číst a psát, počítat peníze při nákupu, nebo se vyznat v mapě či jízdním řádu. Protože jsou nezaměstnatelní, zůstávají vesele nezaměstnaní, posedávají doma nebo na španělských plážích na útraty daňového poplatníka, zatímco volná pracovní místa za ně vyplňují cizinci, kteří sice počítat, číst a psát umějí, zato ale ne anglicky. To zas proto, že neprošel nedávný nesmělý návrh ministra vnitra, že znalost angličtiny by snad měla být podmínkou udělování britského občanství. Bezmála rasistů mu za to kolegové zaspílali.
Ale nebuďme škodolibí: Po newyorském masakru se předseda Tony okamžitě statečně postavil bok po boku imperialistické Americe, s pohrůžkou, že terorismus, toto největší zlo naší doby, vymýtíme z kořenů. Za několik hodin na to už ale také děkoval mírumilovným britským muslimům, že spolu s mírumilovnými muslimy americkými masakry veřejně odsoudili jako neslučitelné s mírumilovnou podstatou islámského náboženství. A televizní zdravici zaslal mírumilovným islámským státníkům, kteří masakr rovněž do obrazovek mírumilovně odsoudili, třebaže jim v ulicích jásal, tančil a cukroví mlsal krvežíznivě rozdováděný lid islámský.
Druhý den už ho upozornilo několik proislámských poslanců, aby toho raději Bushovi moc nesliboval, protože mu to v parlamentě neschválí. A že by si měl dávat stále pozor, aby se útlocitnosti britských muslimů nedotkl. Načež on už po mnohokráté připomněl, že si denně čte v Koránu a nachází tam inspiraci. Pak mu připomnělo několik novinářů, že jeho dosavadní zkušenosti s bojem proti terorismu spočívají v tom, že Irské republikánské armádě dal všechny ústupky, které žádala, plus několik, které nežádala. A nakonec mu vojenští odborníci spočítali, že to s tím britským bojem proti terorismu nebude tak horké, protože už skoro nemáme žádnou armádu, neboť na ni už pět let zapomněl dát peníze, a ta armáda, co máme, je už roztroušená po pralesích Sierry Leone a kopcích makedonských.
Téhož večera jsem našel ulici vedoucí podél místní mešity polepenou plakáty tohoto znění:
„Zákon šaria – proč je nutný teď – jako jediná rozumná alternativa kapitalismu“.
Muslimy i nemuslimy jím zvala na diskusi známá islámská organizace proslulá tím, že chce svrhnout parlamentní demokracii a nahradit ji zákony, jaké se dnes praktikují v Afghánistánu. Upozornil jsem na plakáty kolemjdoucího policistu, s vysvětlením, že po včerejších událostech v Americe mně z nich běhá mráz po zádech a pokládám je za nabádání ke svržení britského státního systému.
„Já s vámi cítím,“ odpověděl mně policista, „ale víte, že islám je jedno ze zákonem uznaných náboženství v této zemi?“
Řekl jsem, že vím, a že si nestěžuji na náboženství, nýbrž na veřejné nabádání ke státnímu převratu.
„A stěžoval byste si stejně, kdyby takové plakáty vyvěšovala nějaká organizace křesťanská?“
„Kdyby nabádala k upalování kacířů a čarodějnic, určitě,“ odpověděl jsem.
Chvíli na mě nechápavě civěl, pak pokrčil rameny a řekl, ať si podám písemnou stížnost na policejní stanici, ale že si myslí, že na to stejně nebudou mít čas.
Ve večerních zprávách zas někdo poznamenal, že kdyby se v Londýně stalo třebas i z jedné setiny to, co v New Yorku, byla by to národní katastrofa: žádná Londýnská nemocnice by totiž neměla dost volných sanitek, lehátek, lůžek, obvazů, léků a zdravotního personálu, protože Toník na ně už pět let zapomněl dát peníze.
Ale zase nebuďme škarohlídi, Británie prochází ekonomickým zázrakem: Týden po týdnu se sice dočítáme, kolik tisíc zaměstnanců propouštějí krachující výrobní firmy, ale zároveň se nám prý rapidně snižuje nezaměstnanost na nejnižší procento za kdovíkolik že to let. Dlouho jsme si lámali hlavu, jak je to možné. Konečně nám na to odpověděl deník Guardian, známá hlásná trouba socialismu, politické korektnosti, pokrokovosti a ekonomického šustrování. Ten totiž zveřejnil 160-stránkovou přílohu inzerující nové pracovní příležitosti ve veřejném sektoru, vesměs u místních správ. Všechny měly platy vyšší než učitelé, zdravotníci, vojáci, nebo policisté. Celkový součet jejich ročních platů činil 26 milionů liber, dal si kdosi práci spočítat. Každý peňák je z kapes daňových poplatníků. Žádný inzerát neuváděl požadované vzdělání či kvalifikace, ale každý měl honosný titul a podrobný popis pracovní náplně, geniálně vynalézavý a vpravdě novátorský.
Poradce pro příjmovou maximalizaci práv sociálního zabezpečení: rozvíjet naši práci v příjmové maximalizaci, která už vynesla místním obyvatelům přes 2 miliony liber v dříve nevybraných sociálních podporách.
Vzdělávací pracovník pro sociálně vyloučené: poskytovat aktivitové instruktáže pro mladé ohrožené rizikem sociální vyloučenosti.
Lesbická obhájce a případová referentka v oboru zaměstnaneckých práv lesbiček a gayů.
Instruktor reakce na agresi a konflikt: vést instruktáže a rozvoj okolo zvládání násilí a agrese ve zdravotnické organizaci.
Koordinátor prevence komunitní hypertenze: zvyšovat vědomí hypertenze a prosazovat prevenční opatření v komunitě.
Referent pro reakce na protivnosti: pracovat se všemi přímými poskytovateli služeb na prevenci antisociálního chování postihujícího lidi v domácnostech a okolí.
Bylo jich tam přes tisíc a přísahám, že si nedělám srandu.
Bože, jak bývali ti staří komunisté nudní.