Poučení z bruselského summitu aneb přejmenovaná euroústava
Chceme-li hodnotit výsledky právě skončeného bruselského summitu nikoliv diplomatickou optikou porovnávání toho, co bylo možno při momentálním rozložení sil na summitu dosáhnout, s tím, co bylo dosaženo, a podíváme se na jeho závěry z čistě věcného hlediska, dojdeme k závěru, že změny oproti zkrachovalé evropské ústavě jsou téměř výlučně v rovině symbolické či mají podobu teoretických možností, jejichž prosaditelnost bude v praxi mizivá. Prostě eurorealistický vlk se zdánlivě nažral, federalistická koza ale zůstala celá.
Kosmetické změny
Eurofederalisté si z krachu euroústavy vzali jediné poučení, že není prozíravé nazývat věci pravými jmény, a proto souhlasili se změnami v podobě inovace eurospeaku – už se nebude připravovat ústava, ale „reformní smlouva“, a vypustí se vlajka, hymna a státní svátek, které bez toho již reálně existují a budou existovat. Dále, navrhovaný ministr zahraničí se bude libozvučněji nazývat „vysoký představitel EU“, fungovat bude ale jako ministr zahraničí. Pouze symbolický význam má odložení hlasovacího uspořádání z euroústavy, kolem něhož se strhl největší boj, do roku 2014 a prosazení českého požadavku na zpětné převádění kompetencí z Bruselu na národní úroveň.
Vše podstatné z euroústavy zůstalo zachováno. EU se stane právnickou osobou odlišnou od svých členů a jim nadřazenou a z jejich občanů učiní své občany podléhající jejím zákonům a vázané loajalitou vůči této nové entitě. Byl potvrzen další přesun kompetencí do Bruselu, změna hlasovacích poměrů ve prospěch velkých zemí a posílení většinového hlasování v dalších oblastech. Malé státy navíc přijdou o právo mít vlastního eurokomisaře. Žádné změny se nedotkly problematiky tzv. sdílených kompetencí, která je efektivním nástrojem plíživé unifikace EU za zády jejích občanů. Summit ignoroval chronický problém demokratického deficitu a postupujícího vzdalování Unie občanům. Kosmetické posílení úlohy národních parlamentů nelze rozhodně považovat za snahu tento fundamentální problém řešit.
Dá se ale očekávat, že přijaté řešení těžko trvale obstojí v dalším vývoji. EU se nachází v takovém stupni rozvoje, že smiřovat protichůdné zájmy členských zemí je stále těžší. Snahy překonat je centralizací rozhodování a většinovým hlasováním mohou reálné problémy pouze vyhrotit se všemi riziky pro budoucnost.
Zatím stále dominuje představa německo-francouzská, která v EU vidí vhodnou základnu pro globální prosazování zájmů dvou tradičních evropských velmocí. Změna hlasovacích vah a posílení většinového hlasování by jim poskytla snadný mechanismus k prosazení své jednoznačné dominance v Unii. Prodloužení doby platnosti hlasovacího mechanismu založeného na smlouvě z Nice zase tak velkou překážkou tomuto cíli není.
České zájmy
Platí, že unijní velmoci se budou vždy moci snadno opřít o podporu menších zemí. Vedle tradičních profederalistů, jako je Lucembursko či Belgie, jsou to např. pobaltské státy, pro něž alfou a omegou všeho je snaha se všemi prostředky vzdalovat od traumatizujícího ruského souseda, či Maďarsko, kde významná část politických elit vidí v evropském sjednocování cestu k překonání rozdělení národa trianonskou smlouvou. Rumunsko a Bulharsko jako ekonomicky i politicky slabí členové budou ještě dlouho v pozici nesebevědomých nováčků závislých na evropských fondech. Proto je falešné přeceňovat problém malých a velkých zemí, jak se bohužel debata o hlasovacím mechanismu často interpretuje.
Je nešťastné, že hlavní spor byl viděn právě v boji Polska o udržení své hlasovací váhy, zatímco nikoho příliš nezajímalo to, o čem se má vlastně hlasovat. Souboj o hlasovací mechanismy tak sehrál roli bílého psa, který umožnil uchovat otevřenou oblast dalšího přesunu kompetencí do Bruselu, rozšířit počet oblastí podřízených většinovému rozhodování a neřešit otázku tzv. sdílených kompetencí atd., tj. držet stále zamlžený a otevřený směr vývoje EU. Z tohoto hlediska jsou výsledky summitu zklamáním.
Českým zájmem není to, aby Polsko bylo přibráno mezi hlavní decision-makery EU na úrovni Itálie či Španělska, ani aby se německo-francouzské zájmy mohly v Evropě a ve světě bez problémů prosazovat. Naším zájmem je, aby Evropská unie byla maximálně otevřená hospodářsky i politicky, aby byla mezistátní, nikoliv nadstátní strukturou a aby byla její mechanismy povzbuzovaly konkurenceschopnost a flexibilitu našich firem a podnikatelského prostředí u nás, což je jediná záruka dlouhodobé prosperity. V tomto směru přinesl summit velmi varovný signál v podobě Francií prosazeného vypuštění zmínky o svobodném trhu jako o základním principu, na němž je budována Unie.
Země s naší geografickou polohou a historickou zkušeností musí být velmi opatrná, má-li se vzdávat své suverenity bez jasných garancí, že nebudeme marginalizováni. Suverenity se lze vzdát velmi snadno jedním podpisem, ale pokud nás poté vývoj zklame tak, jako tomu bylo v minulosti dosud vždy, dobře víme, že cesta zpět je téměř nemožná. V tomto ohledu bruselský summit pochybnosti a obavy mohl jen těžko rozptýlit.
České postoje v debatě o euroústavě i v jednáních na summitu ukázaly, že pro sebevědomé a rozhodné prosazování našich zájmů v EU je ještě prostor a že je to jediná cesta, jak zůstat subjektem utváření vlastního osudu. Politika servilního přitakávání mocným, až donedávna tak typická pro naše postoje, nám nikdy nic dobrého nepřinesla. Doufejme, že se z toho česká politika dostatečně poučila.
Vyšlo v Newsletteru Centra pro ekonomiku a politiku červenec 2007
/titulek redakce/